úterý 27. srpna 2013

12. kapitola

Zdravím, děti. Sedoležím tu u Janette (zase) a posloucháme písničky (zase) a zítra jdeme nakupovat do Nisy (zase) a pozítří na výšlap (zase). Už začíná být fakt trapné říkat, že spolu jenom nakupujeme a nebo se snažíme zabít o.O
(A když ty džíny džíny džíny.)

Každopádně, máme tu projednou zase o něco významnější článek - děcka, dneska je to rok, co vydávám Nekonečno. Za tu dobu jsem napsala ubohých 13 dílů i s prologem, ale co nadělám. Snad jen Nekonečnu popřeju, abych v jeho psaní trochu pokročila a zrychlila... a taky si konečně ujasnila pár věcí. (Třeba zápletku.) (Ehehehe.)
Inu, užijte si díl ^^

 Je mi zima.
Ta skutečnost mě naštve a potěší zároveň – připadám si, jako bych už neměl cítit nikdy nic, a proto bych uvítal i bolest, ale co mě mají co navštěvovat negativní pocity a vjemy? Ať jdou pryč, jsem unavený, jsem příšerně unavený a je mi zima a výtah skřípe. Skřípe jako kolečka v mý hlavě, co by potřebovaly nutně promazat, ale vážně, říkal jsem už, že olej života došel? Ne, že bych se po něm ptal a scháněl, ale to je vedlejší. Myslím, že já jsem vedlejší. Nikdy nepojedu v nejnovějším rychlíku s milou obsluhou a čerstvou kávou zdarma. Jsem nákladní vlak, rezavějící pod tíhou let a všech klád a uhlí, které na mě kdy naskládali a donutili mě s nima jet.
Jsem vlak.
Vlak.
Ujíždějící a houkající a zamořující vzduch, protože jsem ještě na páru. Ale studenou. Je mi zima.
Někdo mě obejme. Díky, kejmy. Zavřu oči, ale musím je hned zase otevřít, protože mi přijde, že mi mezitím ujede celej život, kterej nevím, jestli mám, ale možná že jo. Pak ale výtah zastaví. Už nikam nejedem. Spokojeně oči zase zavřu.
„Pojď, musíme jít, dobře?“
Nehodlám se pohnout.
Jakýsi povzdech a já vypísknu, zem se mi ztrácí pod nohama, doslova i metaforicky, celý svět se zase hýbe, ještě rychleji než předtím, a já nevím, jestli mám věřit tomu hlasu, co mi říká, ať se uklidním, kolem je vůně, kterou znám, ale nevím odkud, a jestli jsem někdy něco nechtěl, tak nejistotu.
Moc dobře jsem nedopad.
Zato dopadnu na něco měkkého a pohodlného, zabořím se v tom a zůstanu zírat na dveře na balkon.
„Jsi u mě v bytě a já jsem Tony a sedíš na gauči a ano, odnesl jsem tě.“ Chvíli mi trvá, než zpracuju, co říká. Jo, Tony. To by sedělo. Pár obrazů, co se mi vynoří v mysli, dává dokonce i smysl, a tak se na pohovce spokojeně uvelebím a víc se zachumlám do mikiny. „Pustíme si film, co říkáš?“ Mám matný pocit, že to děláme vždycky, a že díky tomu nemusím nic říkat. Kdo ví, jestli bych to vůbec uměl. Párkrát zamrkám, spíš zkušebně, pootočím hlavou. Zdá se, že funguju normálně. Nohy jsem dokázal poskládat do tureckýho sedu a hlavu si opřít, je to v pohodě.
Alespoň zdání.
Než stihnu otevřít pusu, obrazovka lehce nalevo ode mě se rozsvítí a v rukou držím hrnek s kouřícím se čajem. Pálí v rukou, ale nevadí to, ne, dokud mi mrznou záda. Prohlídnu si ho, je černej s bílejma puntíkama, taky ho znám. Všechno tu tak nějak znám, jen je strašně těžký si vzpomenout a uvědomit si to. Černá plocha s bílejma tečkama mě fascinuje, je jako život, tmavá plocha a sem tam světlá skvrna, světlá chvilka. Ale já jsem měl možná dostat čistě černej. Nebo ne, ne, spíš šedej, šedej, jo. To je přesně ono. Šeď, všude a nesmazatelná, nikde a neuchopitelná, ve mně a prázdná. Sama prázdnota, možná. Černý díry pohlcují světlo a já mám svou šedou díru, která pohlcuje život. Radost, smutek, lásku a čaj. Taky pár knih, možná. Písmenka vytlučený z klávenice a kamínek sebranej na pláži, když jsme byli malí a svět se zdál bejt v pořádku. Komu vadilo, že jenom zdál? Nám bylo dobře, v tu chvíli, a proto taky ta chvíle za něco stála. Teď naivitu marně lovíme mezi pramínky vlasů a zakrýváme si oči. Stejně to nepomáhá. Krev se dostane za víčka a se zavřenejma očima je svět nejvíc červenej.
S otevřenejma nejvíc šedej.
Podívám se na Tonyho vedle sebe. Nejsem si jistej, jakou má barvu, ale nemyslím, že by na tom záleželo. Nahne se ke mně a v dlouzích tazích mě párkrát pohladí po zádech, není to nepříjemné, nepohnu se. Pohled, kterým se na mě dívá, je soucitný, jako by se díval na kdysi dobrého závodního koně, kterého stejně odvedou na porážku, protože si zlomil nohu.
Jenže já nejsem závodní kůň a měl jsem zlomenou akorát ruku.
K ničemu tohle.
Ani si neuvědomím, že jsem sklnil pohled. Zase ho zvednu, podívám se na černovlasého týpka se jménem Tony a nakloním hlavu na stranu. Kouše si ret, sleduje televizi a koutkem očí mě.
Už mi není zima na záda, takže odložím kouřící čaj, tedy až potom, co si o něj popálím jazyk a bolestně se ušklíbnu. Mám sám za sebe z toho pohybu rty takovou radost, že se za chviličku napiju znova a všechno se opakuje.
A znovu a znovu. Až dokud mi nedojde čaj.

Teplo na zádech ale zůstane.

2 komentáře:

  1. Trochu pozdě, ale přece, gratuluju k jednoletýmu výročí povídky.
    Tuhle část čtu už asi půlhodin, protože mě pořád něco ruší a já se nedokážu soustředit a trochu nechápu. Ale po chvilce mi to dojde, jen tom musím číst tak třikrát, tu větu. Nah.
    (Z tohohle slash nebude, co? *skeptický pohled*)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. EHEHHEH. *hysterický smích* Já nevím. Mohl by. Nic konkrétního, asi, ale když všechno půjde dobře - což nepředpokládám, vzhledem ke své povaze - tak by mohl. Někde mezi čajem o páté a vystřízlivěním z pocitu růžových brýlí na očích. Nebo u sedmého cukru.

      Vymazat