Na vítr není spolehnutí 2/3

Hej dětiii, on mi zase nikdo neřekl, že bych mohla zveřejnit článek. Musíte se připomenout, já na to prostě vždycky zapomenu! Každopádně, druhá část. (Btw., v pondělí jedu na týden pryč, ale mám pro vás předepsaný tři články, tak vždycky skočím něco zveřejnit.) Hlavička povídky zůstává stejná:

Název: Na vítr není spolehnutí
Autoři: Aki (a trochu Hif)
Fandom: Naruto
Postavy: Gaara, Sasuke, Kiba, Sakura, Ino, Shikamaru, Deidara, Itachi, Naruto a plechovka od Coly
Upozornění: AU, taky trochu OOC (ne moc, ale poupravily jsme postavy tak, aby se nám dobře psalo)

Sjedu pohledem na zeď, blondýnka právě dodělává nějakou znetvořenou postavu. Je to docela dobré, nemám moc rád, když je graffiti jenom nápis, a oni někdy udělají i obrázek, vyjímečně, ale udělají, pokud je teda celá tahle zeď jejich práce.

„Co tak čumíš? Víš vůbec, co to je? Bys nezvládnul, co?“ Bruneta asi přestalo bavit otravovat někoho, kdo ho ignoruje, tak se zaměřil na mě.

"Co seš vlastně zač?" ptá se mě blondýna.

"Gaara," odpovím na její otázku a chci se otočit a jít najít tu pitomou plechovku.

"Zase nějakej blbeček z bohatý rodiny, co si hraje, že je něco víc...! Takový nesnáším," uslyším za zády.

Nedá mi to. Musím se otočit. „A ty jseš jako co? Nehraj si na nevinou. Jsi úplně stejná jako já. Bohatý děcko? To možná, ale s vychováním. Předpokládám, že tě už nebavilo být poslušnou, hodnou dceruškou. Rodiče ti řídili život, že?" řeknu, co si o ní myslím. Možná toho budu litovat, ale co.

„Nic o nás nevíš, vypadni. Nehledá tě maminka, štěně?..."zavrčí výhružně hnědovlasý a udělá krok ke mě. Tihle lidi mě začínají udivovat. Napřed po mě něco chtějí a pak když to dostanou, jsem najednou obrovskej problém.

Tak jako všude.

"Fmm..." odfrknu si. "Vsadím se, že polovině z vás ještě nebylo ani osmnáct," řeknu si jen tak pod vousy a konečně se chci rozejít pryč.

"Cos to řekl? Jedno varování ti nestačilo? Chceš dostat malej dáreček?!" zeptá se mě hnědovlasej, který očividně neumí moc dobře používat ironii.

"Myslím, že se bez toho ob-" začnu, ale v tu chvíli už musím uhýbat jeho pěsti. Děkuju Jashinovi za své rychlé reflexy. Ruku mu chytnu a zkroutím za záda - zakňučí, možná jsem to trochu přehnal. Trochu povolím, nebylo by dobré, kdybych mu zlomil ruku. Podlomí se mi kolena, kopnul mě do holeně. Svezu se na kolena, ale jeho vezmu s sebou. Jsem rád za to, že mě kdysi přihlásili na základy sebeobrany. Docela se to hodí, jenom je škoda, že jsem tam nechodil déle. Rozhlédnu se. Na jejich tváře je krásný pohled, vyjádřil bych to jako překvapení. Překvapení, že "štěně" jako já se umí prát. Asi dlouho nenarazili na někoho, kdo by se jim dokázal fyzicky - nebo psychicky - postavit. Na mě funguje jenom ta fyzická stránka věci. Psychika je v háji už dost dlouho. Jenže s tím nejspíš nic neudělám.

"No tak, Kibo, nebuď srab," zakřičí přes hluk, který tady při naší malé potyčce vznikl, hlas růžovlásky. Takže Kiba. Zapůsobí to jako spínač. Vykroutí se mi a praští mě, lehnu na zem, na tohle jsem nebyl připravenej. Otřepu se a vyplivnu štěrk, který jsem si při pádu nabral do pusy. Vážně. Štěrk nechutná zrovna dobře. Vstanu a snažím se vytřepat si všudepřítomný písek z vlasů a oblečení. Připravím si pěsti, tohle není normální bitka, jako když jsme se ve čtrnácti prali na školním hřišti o poslední místo na lavičce. Tady můžu ztratit víc než jen místo vedle holky, do které jsem byl kdysi zamilovaný. Tady můžu přijít i o zuby. Vyrazím vpřed – stačím si všimnout, že se mě nejspíš chtěl pokusit ještě jednou praštit. Něco ho ale zastavilo.

"Kibo, tohle nemá cenu, stejně se jenom oba napůl přizabijete a víš, že je silnější. Oba to víte, " řekne culíkář a já mu musím dát za pravdu. Nemám náladu na to rozbít někomu hubu.

„A jak to asi chceš vyřešit, Shiky? Hn?" dostalo se mu odpovědi. Shiky? Ten kluk se fakt jmenuje Shiky, nebo je to jenom blbě vymyšlená přezdívka? Jeho pohled mi to potvrdí. Nikdo by nevymyslel tak pitomé jméno.

"Dáme si sázku," oznámí partě a ta lehne smíchy.

"Tak blbej nápad jsem dlouho neslyšela," zahýká mezi salvami smíchu blondýna.

Vlastně... všimnu si, že dva z nich se nesmějou – Shiky, samozřejmě, ten to navrhnul, a ten černovlasej, má na tváři jenom takovej arogantní, no, to snad ani není úsměv, spíš škleb. Po chvíli promluví. „Náhodou, zní to dobře. Štěně,“ natočí ke mně hlavu, ruce založené na hrudi. Jeho dokonale černé oči jsou docela děsivé, mluví pomalu a rozvážně. „Co kdybys nám něco sám nasprejoval, když jsi tak blbě čuměl?“ a posměšně ohrne horní ret.

"Chmm..." zamručím nezůčastněně, co to vlastně řekl? "Grafitti?" zeptám se ho proto, abych si to ujasnil. Moje mysl oživne a před očima se mi začnou míhat moje výtvory. Hezky jeden po druhém.

"Ňák se nám zasnil, neprobudíne ho trochu?" Zaslechnu to, ale než stihnu cokoliv udělat, přistane mi v obličeji sprška ledové vody. Za chvíli budu mít celej obličej černej, jak se mi rozmažou linky. To není dobrý. Kouknu se na tu bandu. Blondýna drží v ruce láhev a otřásají se jí ramena, jak se snaží nesmát. Zamračím se.

"Když se myju, upřednostňuju teplou vodu," zamručím a otočím se k odchodu. To by mě však někdo nesměj chytit za ruku a popotáhnou směrem k té "bezva" bandě.

"Kampak, kampak... něco jsme tu nedořešili," křikne posmešně růžovláska. " Tak se ukaž, slečinko" dodá a v ruce mi přistane černá plechovka s barvou.

"Co máte za barvy?" zeptám se a rezignuju. Nikdy bych si nepomyslel, že se mi hodiny tajného kreslení graffiti v hodinách budou hodit, i když jsem je dělal jen na papír. Ale hodí se, a jak. Možná mě potom nechají odejít. Černovlásek ukáže na igelitovou tašku, ve který jsou zřejmě ostatní spreje, kleknu se a trochu se v ní pohrabu, hm, zdá se, že mají minimálně všechny základní barvy, je tady toho dost. Nemám tak nějak nápad, co udělat, nechci se tady podepisovat jako blbeček, takže asi žádnej nápis, jen... obrázek. Možná nečeho tady? Rozhlídnu se, přes cestu zrovna přebíhá kočka, černá. To nezní špatně.

"Bude něco? Nebo si mám rovnou zapsat další vítězství?" houkne černovlasej a já se na něj mile usměju. Potom se otočím čelem k čistě bílé stěně, sotva zaschlé. Díkybohu, že se konečně naučili přemalovávat staré graffitti před tím, než udělaj nový. Zavřu oči a představím si, jak by mělo hotové dílo vypadat. Představím si jednotlivé tahy. Moje ruka jakoby pracuje souběžně s mojí myslí. Hlavně, abych nepřetáhl na věc někoho jinýho, to by nebylo dobré. Nechci bloncce zkazit tu její ženu, vypadá dobře.

Mám tu černou kočičí obrys, nic těžkýho, prostě hlava, tělo, nohy a ocas, vybarvím to jako siluetu a vezmu si bílou. Slyším, jak se za mnou domlouvají o něčem jako podmínkách té sázky a je mi ukradený, že se o tom nebavěj se mnou, prostě napíšu na tělo tý kočky slovo DEAD. Ještě jednou to obtáhnu, nebylo to na tý černý moc vidět, teď už je to lepší, ještě to udělám znova až to bude hotový. Vytáhnu žlutou a hnědou a udělám tím cestu, jak ta kočka přechází, a červený zábradlí, ale všechno je to tak nějak tlumený, když to jde, míchám barvy rovnou na zdi, ale to mi pak začínaj týct, takže si musím dávat bacha. Je to dost jiný, sprejovat, než kreslit tužkama a pastelkama. Ale co, nějak to dopadne. Přidám tadyhle nějak strom, ať to není tak prázdný, jo, myslím, že dobrý. Znovu obtáhnu to DEAD a tím to vlastně ukončím, napíšu akorát někam ke kořenům stromu G žlutym sprejem, co mám zrovna v ruce, jako podpis.

Jo. Super.

Udělám dva kroky zpátky, abych se na to mohl podívat trochu s odstupem.