Název: Na vítr není spolehnutí
Autoři: Aki (a trochu Hif)
Fandom: Naruto
Postavy: Gaara, Sasuke, Kiba, Sakura, Ino, Shikamaru, Deidara, Itachi, Naruto a plechovka od Coly
Upozornění: AU, taky trochu OOC (ne moc, ale poupravily jsme postavy tak, aby se nám dobře psalo)
Sjedu pohledem na zeď, blondýnka právě dodělává
nějakou znetvořenou postavu. Je to docela dobré, nemám moc rád,
když je graffiti jenom nápis, a oni někdy udělají i obrázek,
vyjímečně, ale udělají, pokud je teda celá tahle zeď jejich
práce.
„Co tak čumíš? Víš vůbec, co to je? Bys
nezvládnul, co?“ Bruneta asi přestalo bavit otravovat někoho,
kdo ho ignoruje, tak se zaměřil na mě.
"Co
seš vlastně zač?" ptá se mě blondýna.
"Gaara,"
odpovím na její otázku a chci se otočit a jít najít tu pitomou
plechovku.
"Zase
nějakej blbeček z bohatý rodiny, co si hraje, že je něco víc...!
Takový nesnáším," uslyším za zády.
Nedá
mi to. Musím se otočit. „A ty jseš jako co? Nehraj si na
nevinou. Jsi úplně stejná jako já. Bohatý děcko? To možná,
ale s vychováním. Předpokládám, že tě už nebavilo být
poslušnou, hodnou dceruškou. Rodiče ti řídili život, že?"
řeknu, co si o ní myslím. Možná toho budu litovat, ale co.
„Nic
o nás nevíš, vypadni. Nehledá tě maminka, štěně?..."zavrčí
výhružně hnědovlasý a udělá krok ke mě. Tihle lidi mě
začínají udivovat. Napřed po mě něco chtějí a pak když to
dostanou, jsem najednou obrovskej problém.
Tak
jako všude.
"Fmm..."
odfrknu si. "Vsadím se, že polovině z vás ještě nebylo ani
osmnáct," řeknu si jen tak pod vousy a konečně se chci
rozejít pryč.
"Cos
to řekl? Jedno varování ti nestačilo? Chceš dostat malej
dáreček?!" zeptá se mě hnědovlasej, který očividně neumí
moc dobře používat ironii.
"Myslím,
že se bez toho ob-" začnu, ale v tu chvíli už musím uhýbat
jeho pěsti. Děkuju Jashinovi za své rychlé reflexy. Ruku mu
chytnu a zkroutím za záda - zakňučí, možná jsem to trochu
přehnal. Trochu povolím, nebylo by dobré, kdybych mu zlomil ruku.
Podlomí se mi kolena, kopnul mě do holeně. Svezu se na kolena, ale
jeho vezmu s sebou. Jsem rád za to, že mě kdysi přihlásili na
základy sebeobrany. Docela se to hodí, jenom je škoda, že jsem
tam nechodil déle. Rozhlédnu se. Na jejich tváře je krásný
pohled, vyjádřil bych to jako překvapení. Překvapení, že
"štěně" jako já se umí prát. Asi dlouho nenarazili na
někoho, kdo by se jim dokázal fyzicky - nebo psychicky - postavit.
Na mě funguje jenom ta fyzická stránka věci. Psychika je v háji
už dost dlouho. Jenže s tím nejspíš nic neudělám.
"No
tak, Kibo, nebuď srab," zakřičí přes hluk, který tady při
naší malé potyčce vznikl, hlas růžovlásky. Takže Kiba.
Zapůsobí to jako spínač. Vykroutí se mi a praští mě, lehnu na
zem, na tohle jsem nebyl připravenej. Otřepu se a vyplivnu štěrk,
který jsem si při pádu nabral do pusy. Vážně. Štěrk nechutná
zrovna dobře. Vstanu a snažím se vytřepat si všudepřítomný
písek z vlasů a oblečení. Připravím si pěsti, tohle není
normální bitka, jako když jsme se ve čtrnácti prali na školním
hřišti o poslední místo na lavičce. Tady můžu ztratit víc než
jen místo vedle holky, do které jsem byl kdysi zamilovaný. Tady
můžu přijít i o zuby. Vyrazím vpřed – stačím si všimnout,
že se mě nejspíš chtěl pokusit ještě jednou praštit. Něco ho
ale zastavilo.
"Kibo,
tohle nemá cenu, stejně se jenom oba napůl přizabijete a víš,
že je silnější. Oba to víte, " řekne culíkář a já mu
musím dát za pravdu. Nemám náladu na to rozbít někomu hubu.
„A
jak to asi chceš vyřešit, Shiky? Hn?" dostalo se mu odpovědi.
Shiky? Ten kluk se fakt jmenuje Shiky, nebo je to jenom blbě
vymyšlená přezdívka? Jeho pohled mi to potvrdí. Nikdo by
nevymyslel tak pitomé jméno.
"Dáme
si sázku," oznámí partě a ta lehne smíchy.
"Tak
blbej nápad jsem dlouho neslyšela," zahýká mezi salvami
smíchu blondýna.
Vlastně... všimnu si, že dva z
nich se nesmějou – Shiky, samozřejmě, ten to navrhnul, a ten
černovlasej, má na tváři jenom takovej arogantní, no, to snad
ani není úsměv, spíš škleb. Po chvíli promluví. „Náhodou,
zní to dobře. Štěně,“ natočí ke mně hlavu, ruce založené
na hrudi. Jeho dokonale černé oči jsou docela děsivé, mluví
pomalu a rozvážně. „Co kdybys nám něco sám nasprejoval, když
jsi tak blbě čuměl?“ a posměšně ohrne horní ret.
"Chmm..." zamručím
nezůčastněně, co to vlastně řekl? "Grafitti?" zeptám
se ho proto, abych si to ujasnil. Moje mysl oživne a před očima se
mi začnou míhat moje výtvory. Hezky jeden po druhém.
"Ňák se nám zasnil,
neprobudíne ho trochu?" Zaslechnu to, ale než stihnu cokoliv
udělat, přistane mi v obličeji sprška ledové vody. Za chvíli
budu mít celej obličej černej, jak se mi rozmažou linky. To není
dobrý. Kouknu se na tu bandu. Blondýna drží v ruce láhev a
otřásají se jí ramena, jak se snaží nesmát. Zamračím se.
"Když se myju, upřednostňuju
teplou vodu," zamručím a otočím se k odchodu. To by mě však
někdo nesměj chytit za ruku a popotáhnou směrem k té "bezva"
bandě.
"Kampak, kampak... něco jsme
tu nedořešili," křikne posmešně růžovláska. " Tak
se ukaž, slečinko" dodá a v ruce mi přistane černá
plechovka s barvou.
"Co máte za barvy?"
zeptám se a rezignuju. Nikdy bych si nepomyslel, že se mi hodiny
tajného kreslení graffiti v hodinách budou hodit, i když jsem je
dělal jen na papír. Ale hodí se, a jak. Možná mě potom nechají
odejít. Černovlásek ukáže na igelitovou tašku, ve který jsou
zřejmě ostatní spreje, kleknu se a trochu se v ní pohrabu, hm,
zdá se, že mají minimálně všechny základní barvy, je tady
toho dost. Nemám tak nějak nápad, co udělat, nechci se tady
podepisovat jako blbeček, takže asi žádnej nápis, jen...
obrázek. Možná nečeho tady? Rozhlídnu se, přes cestu zrovna
přebíhá kočka, černá. To nezní špatně.
"Bude něco? Nebo si mám
rovnou zapsat další vítězství?" houkne černovlasej a já
se na něj mile usměju. Potom se otočím čelem k čistě bílé
stěně, sotva zaschlé. Díkybohu, že se konečně naučili
přemalovávat staré graffitti před tím, než udělaj nový. Zavřu
oči a představím si, jak by mělo hotové dílo vypadat.
Představím si jednotlivé tahy. Moje ruka jakoby pracuje souběžně
s mojí myslí. Hlavně, abych nepřetáhl na věc někoho jinýho,
to by nebylo dobré. Nechci bloncce zkazit tu její ženu, vypadá
dobře.
Mám tu černou kočičí obrys,
nic těžkýho, prostě hlava, tělo, nohy a ocas, vybarvím to jako
siluetu a vezmu si bílou. Slyším, jak se za mnou domlouvají o
něčem jako podmínkách té sázky a je mi ukradený, že se o tom
nebavěj se mnou, prostě napíšu na tělo tý kočky slovo DEAD.
Ještě jednou to obtáhnu, nebylo to na tý černý moc vidět, teď
už je to lepší, ještě to udělám znova až to bude hotový.
Vytáhnu žlutou a hnědou a udělám tím cestu, jak ta kočka
přechází, a červený zábradlí, ale všechno je to tak nějak
tlumený, když to jde, míchám barvy rovnou na zdi, ale to mi pak
začínaj týct, takže si musím dávat bacha. Je to dost jiný,
sprejovat, než kreslit tužkama a pastelkama. Ale co, nějak to
dopadne. Přidám tadyhle nějak strom, ať to není tak prázdný,
jo, myslím, že dobrý. Znovu obtáhnu to DEAD a tím to vlastně
ukončím, napíšu akorát někam ke kořenům stromu G žlutym
sprejem, co mám zrovna v ruce, jako podpis.
Jo. Super.
Udělám dva kroky zpátky, abych
se na to mohl podívat trochu s odstupem.
Hmmm, škodaaaa. T.T
OdpovědětVymazatJinak, jsem z Nového Jičína, whyyy??
Huhuhu, mně se to tááááááááák líbí! Tak fajn, utěkám na další část!
OdpovědětVymazat