(A když ty džíny džíny džíny.)
Každopádně, máme tu projednou zase o něco významnější článek - děcka, dneska je to rok, co vydávám Nekonečno. Za tu dobu jsem napsala ubohých 13 dílů i s prologem, ale co nadělám. Snad jen Nekonečnu popřeju, abych v jeho psaní trochu pokročila a zrychlila... a taky si konečně ujasnila pár věcí. (Třeba zápletku.) (Ehehehe.)
Inu, užijte si díl ^^
Je mi zima.
Ta skutečnost mě naštve a potěší zároveň – připadám si,
jako bych už neměl cítit nikdy nic, a proto bych uvítal i bolest,
ale co mě mají co navštěvovat negativní pocity a vjemy? Ať jdou
pryč, jsem unavený, jsem příšerně unavený a je mi zima a výtah
skřípe. Skřípe jako kolečka v mý hlavě, co by potřebovaly
nutně promazat, ale vážně, říkal jsem už, že olej života
došel? Ne, že bych se po něm ptal a scháněl, ale to je vedlejší.
Myslím, že já jsem vedlejší. Nikdy nepojedu v nejnovějším
rychlíku s milou obsluhou a čerstvou kávou zdarma. Jsem nákladní
vlak, rezavějící pod tíhou let a všech klád a uhlí, které na
mě kdy naskládali a donutili mě s nima jet.
Jsem vlak.
Vlak.
Ujíždějící a houkající a zamořující vzduch, protože jsem
ještě na páru. Ale studenou. Je mi zima.
Někdo mě obejme. Díky, kejmy. Zavřu oči, ale musím je hned zase
otevřít, protože mi přijde, že mi mezitím ujede celej život,
kterej nevím, jestli mám, ale možná že jo. Pak ale výtah
zastaví. Už nikam nejedem. Spokojeně oči zase zavřu.
„Pojď, musíme jít, dobře?“
Nehodlám se pohnout.
Jakýsi povzdech a já vypísknu, zem se mi ztrácí pod nohama,
doslova i metaforicky, celý svět se zase hýbe, ještě rychleji
než předtím, a já nevím, jestli mám věřit tomu hlasu, co mi
říká, ať se uklidním, kolem je vůně, kterou znám, ale nevím
odkud, a jestli jsem někdy něco nechtěl, tak nejistotu.
Moc dobře jsem nedopad.
Zato dopadnu na něco měkkého a pohodlného, zabořím se v tom a
zůstanu zírat na dveře na balkon.
„Jsi u mě v bytě a já jsem Tony a sedíš na gauči a ano,
odnesl jsem tě.“ Chvíli mi trvá, než zpracuju, co říká. Jo,
Tony. To by sedělo. Pár obrazů, co se mi vynoří v mysli, dává
dokonce i smysl, a tak se na pohovce spokojeně uvelebím a víc se
zachumlám do mikiny. „Pustíme si film, co říkáš?“ Mám
matný pocit, že to děláme vždycky, a že díky tomu nemusím nic
říkat. Kdo ví, jestli bych to vůbec uměl. Párkrát zamrkám,
spíš zkušebně, pootočím hlavou. Zdá se, že funguju normálně.
Nohy jsem dokázal poskládat do tureckýho sedu a hlavu si opřít,
je to v pohodě.
Alespoň zdání.
Než stihnu otevřít pusu, obrazovka lehce nalevo ode mě se
rozsvítí a v rukou držím hrnek s kouřícím se čajem. Pálí v
rukou, ale nevadí to, ne, dokud mi mrznou záda. Prohlídnu si ho,
je černej s bílejma puntíkama, taky ho znám. Všechno tu tak
nějak znám, jen je strašně těžký si vzpomenout a uvědomit si
to. Černá plocha s bílejma tečkama mě fascinuje, je jako život,
tmavá plocha a sem tam světlá skvrna, světlá chvilka. Ale já
jsem měl možná dostat čistě černej. Nebo ne, ne, spíš šedej,
šedej, jo. To je přesně ono. Šeď, všude a nesmazatelná, nikde
a neuchopitelná, ve mně a prázdná. Sama prázdnota, možná.
Černý díry pohlcují světlo a já mám svou šedou díru, která
pohlcuje život. Radost, smutek, lásku a čaj. Taky pár knih,
možná. Písmenka vytlučený z klávenice a kamínek sebranej na
pláži, když jsme byli malí a svět se zdál bejt v pořádku.
Komu vadilo, že jenom zdál? Nám bylo dobře, v tu chvíli, a proto
taky ta chvíle za něco stála. Teď naivitu marně lovíme mezi
pramínky vlasů a zakrýváme si oči. Stejně to nepomáhá. Krev
se dostane za víčka a se zavřenejma očima je svět nejvíc
červenej.
S otevřenejma nejvíc šedej.
Podívám se na Tonyho vedle sebe. Nejsem si jistej, jakou má barvu,
ale nemyslím, že by na tom záleželo. Nahne se ke mně a v
dlouzích tazích mě párkrát pohladí po zádech, není to
nepříjemné, nepohnu se. Pohled, kterým se na mě dívá, je
soucitný, jako by se díval na kdysi dobrého závodního koně,
kterého stejně odvedou na porážku, protože si zlomil nohu.
Jenže já nejsem závodní kůň a měl jsem zlomenou akorát ruku.
K ničemu tohle.
Ani si neuvědomím, že jsem sklnil pohled. Zase ho zvednu, podívám
se na černovlasého týpka se jménem Tony a nakloním hlavu na
stranu. Kouše si ret, sleduje televizi a koutkem očí mě.
Už mi není zima na záda, takže odložím kouřící čaj, tedy až
potom, co si o něj popálím jazyk a bolestně se ušklíbnu. Mám
sám za sebe z toho pohybu rty takovou radost, že se za chviličku
napiju znova a všechno se opakuje.
A znovu a znovu. Až dokud mi nedojde čaj.
Teplo na zádech ale zůstane.
Trochu pozdě, ale přece, gratuluju k jednoletýmu výročí povídky.
OdpovědětVymazatTuhle část čtu už asi půlhodin, protože mě pořád něco ruší a já se nedokážu soustředit a trochu nechápu. Ale po chvilce mi to dojde, jen tom musím číst tak třikrát, tu větu. Nah.
(Z tohohle slash nebude, co? *skeptický pohled*)
EHEHHEH. *hysterický smích* Já nevím. Mohl by. Nic konkrétního, asi, ale když všechno půjde dobře - což nepředpokládám, vzhledem ke své povaze - tak by mohl. Někde mezi čajem o páté a vystřízlivěním z pocitu růžových brýlí na očích. Nebo u sedmého cukru.
Vymazat