čtvrtek 15. srpna 2013

11. kapitola

Statistika mi nějak stoupá jsem si stihla všimnout, každopádně děkuju a nevím, jsem zase úplně mimo a děsím se a kromě toho, že jsem shlédla dva filmy, zkazila tři věci, několikrát brečela, vypila horu čaje a psala jsem dneska zase nic neudělala.
Who cares.
Je mi blbě, chci banán a za celý den jsem snědla tyčku čokolády. *potlesk*
feel free to hate me



 Všechno je tak nějak nepřívětivý, nerozumím tomu. Nejsem si jistej, jakej pocit ve mně teď vlastně převažuje, minimálně ho neumím pojmenovat a asi ani definovat, protože tu prostě je, tady na tom místě, a přitom s tím místem vůbec nesouvisí, obklopuje mě a taky pohlcuje, naplňuje, zalívá mě, jako by kolem skutečně byla voda a já byl její část. Jako by kolem vody byla voda.
Je mi jasné, že takhle nemůžu zůstat. Přemýšlím, co teď – potřebuju něco, co mě probere, trochu vyvede z transu. Napadne mě, že Tonymu uteču. Že se proběhnu. Ale nemůžu se pohnout, nedokážu ani vytáhnout ruce z kapses, nedokážu otočit hlavu, nedokážu setřást jeho ruku z ramene - ani nevím, jak se tam vzala, a nějak mě to nesere. Nevím, jestli je tohle apatie nebo unavenost nebo co, ale nelíbí se mi to. Je mi všechno jedno, ale nechci, aby bylo, na ničem nezáleží, ale na něčem by mělo. Zdi jsou chladné a na rohu se prodává zmrzlina, děti pobíhají kolem prolézaček, ale nevidím na konec hřiště, protože nemůžu pohnout hlavou, Tony se usmívá a já to ticho slyším, ačkoliv je to smutnej úsměv, jeho ruka je strašně těžká, ale dotyk je příjemný, a ta vanilka vlastně docela příjemně voní. Jeden malej kornoutek bych si dal, ale musel bych pohnout rty a to je... ani ne namáhavé, ale zbytečné. Jako bych byl povznesen nad to cokoliv dělat, protože to není potřeba. Vlastně není potřebný vůbec nic, ani já, ani zmrzlina, ani život, ani takhle planeta. Nic by se nestalo, kdyby to tu nebylo. Uvědomím si, že nevnímám zvuky ničeho. Ne, že bych je neslyšel, jen ani ony nejsou důležité. Už nevidím děti, ale ruka těžkne víc a víc, a čím těžší a nepříjemnější je, tím je mi lépe a tím víc si uvědomuju, že jdeme a že jdeme oba.
Na něčem by záležet mělo.
Ale nezáleží.
Ani kdyby se otočil vítr. Freddie měl pravdu.
Chtěl bych se nikdy nenarodit?
Nevím.
Vážně nic nevím.
Myšlenky mají mezi sebou propasti a stojí mě úsilí vůbec si něco myslet. Trvá vteřiny, minuty, hodiny, dny a měsíce, než mě vůbec něco napadne, a stejně dlouho trvá, než udělám krok a ještě o něco déle, než se nadechnu. Jsem jako robot, kterému pomalu ale jistě dochází šťáva. Zpomaluju a můžu se snažit jak chci, ale za chvíli přestanu fungovat.
Přestanu fungovat.
Přestanu existovat.
Nevím, jestli jsem někdy vůbec žil.
„Hugo,“ hlas mi šeptá do ucha a je protivně naléhavý a vystrašeně zoufalý. Co to má znamenat? „Hugo,“ ozve se znovu. Co to je? O čem... „Hej, musíš tady zabočit, kejmy. Tak, pojď, jo, podívej, už jsme uvnitř a za chvíli přijede výtah, dobře?“ Nic neodkývu, ale cítím se líp – myslím si to, ačkoliv je to lež – a poslouchám ten hlas, konejšivý a uklidňující a taky trochu vzbuzující pocit, že mi říká něco důležitého. Snažím se ho vnímat, jak to jenom dokážu, ale je to strašně těžké, takže se aspoň soustředím na jeho melodii, na to, jak stoupá a klesá, na to, jak se lehce třese, na to, že ho slyším. „Tak, skvěle, neboj, hned budeme nahoře, dobře? Ale teď zastav, musíme počkat. Zastav, dobře?“
Zastavím. Hned.
Spíš zamrznu.
Miliony let zírám na mušku na zdi.
Za tu dobu se z ní stala moje kamarádka. Pak zmizí. Rozmaže se a není tu dokonce ani ta zeď, za to je tu znovu hlas. „No tak, neboj, běž prostě dovnitř a věř mi, ano?“
Věřit?
To už jsem někde slyšel.
Nevím jak, ale dokážu se ušklíbnout.
Zatímco se mi udělá špatně, jak se všechno pohne a ačkoliv je můj žaludek pořád dole, stoupáme, vzpomenu si na tvář. Hladkou a s jemným úsměvem, černými vlasy, co vypadají, jako by je někdo na hlavu prostě naházel. Oválný obličej, působící důvěrně, známě, mile. Oči, smutné a usmívající se zároveň, s tajemstvím vepsaným za víčky, hustými řasy, jež odvají všechny zvědavé pohledy, tváře s lehkou červení, světlou pokožku. Tvář... odněkud ji znám, stejně jako si vybavuju ji, vybavuju si i to, ten pocit, že patří někam do mého příběhu, který píše naprostý sadista. Rty, růžové a vlastně docela nenápadné, jemně klenuté obočí, malý nos.
Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že stojí přede mnou.
A že přede mnou stojí vždycky.
Možná je jistota. Možná na něm záleží.
Možná.

Nic nevím.

10 komentářů:

  1. Děsíš mě.
    Ta povídka mě děsí.
    Brr.

    OdpovědětVymazat
  2. Jsi úděsná,sálá z tebe nekonečná hrůza,

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Že, že?! Hrozné toto. Sálá i ze mě na mě.

      Vymazat
    2. http://psychologie.cz/hledat/?s=puberta
      tady ti poraděj

      Vymazat
  3. Tak toto mi skutečně připomnělo Anděla. Ale je to velmi zvláštní znovu se ponořit.. Zajímavé. Ani ne tak děsivé. pro mě.

    vladous

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Proč, čím? Jenom proto, že je tam výtah, nebo i něčím jiným?

      Vymazat
    2. Zalévá mě, jako by ve mně skutečně byla voda.. jako by kolem vody byla voda. Proto Hif. :-). Cítím to.
      vladous

      Vymazat
    3. To jsem ráda :) Díky.

      Vymazat