Who cares.
Je mi blbě, chci banán a za celý den jsem snědla tyčku čokolády. *potlesk*
feel free to hate me
Všechno je tak nějak nepřívětivý, nerozumím tomu. Nejsem si
jistej, jakej pocit ve mně teď vlastně převažuje, minimálně ho
neumím pojmenovat a asi ani definovat, protože tu prostě je,
tady na tom místě, a přitom s tím místem vůbec nesouvisí,
obklopuje mě a taky pohlcuje, naplňuje, zalívá mě, jako by kolem
skutečně byla voda a já byl její část. Jako by kolem vody byla
voda.
Je mi jasné, že takhle nemůžu zůstat. Přemýšlím, co teď –
potřebuju něco, co mě probere, trochu vyvede z transu. Napadne mě,
že Tonymu uteču. Že se proběhnu. Ale nemůžu se pohnout,
nedokážu ani vytáhnout ruce z kapses, nedokážu otočit hlavu,
nedokážu setřást jeho ruku z ramene - ani nevím, jak se tam
vzala, a nějak mě to nesere. Nevím, jestli je tohle apatie nebo
unavenost nebo co, ale nelíbí se mi to. Je mi všechno jedno, ale
nechci, aby bylo, na ničem nezáleží, ale na něčem by mělo. Zdi
jsou chladné a na rohu se prodává zmrzlina, děti pobíhají kolem
prolézaček, ale nevidím na konec hřiště, protože nemůžu
pohnout hlavou, Tony se usmívá a já to ticho slyším, ačkoliv je
to smutnej úsměv, jeho ruka je strašně těžká, ale dotyk je
příjemný, a ta vanilka vlastně docela příjemně voní. Jeden
malej kornoutek bych si dal, ale musel bych pohnout rty a to je...
ani ne namáhavé, ale zbytečné. Jako bych byl povznesen nad to
cokoliv dělat, protože to není potřeba. Vlastně není potřebný
vůbec nic, ani já, ani zmrzlina, ani život, ani takhle planeta.
Nic by se nestalo, kdyby to tu nebylo. Uvědomím si, že nevnímám
zvuky ničeho. Ne, že bych je neslyšel, jen ani ony nejsou
důležité. Už nevidím děti, ale ruka těžkne víc a víc, a čím
těžší a nepříjemnější je, tím je mi lépe a tím víc si
uvědomuju, že jdeme a že jdeme oba.
Na něčem by záležet mělo.
Ale nezáleží.
Ani kdyby se otočil vítr. Freddie měl pravdu.
Chtěl bych se nikdy nenarodit?
Nevím.
Vážně nic nevím.
Myšlenky mají mezi sebou propasti a stojí mě úsilí vůbec si
něco myslet. Trvá vteřiny, minuty, hodiny, dny a měsíce, než mě
vůbec něco napadne, a stejně dlouho trvá, než udělám krok a
ještě o něco déle, než se nadechnu. Jsem jako robot, kterému
pomalu ale jistě dochází šťáva. Zpomaluju a můžu se snažit
jak chci, ale za chvíli přestanu fungovat.
Přestanu fungovat.
Přestanu existovat.
Nevím, jestli jsem někdy vůbec žil.
„Hugo,“ hlas mi šeptá do ucha a je protivně naléhavý a
vystrašeně zoufalý. Co to má znamenat? „Hugo,“ ozve se znovu.
Co to je? O čem... „Hej, musíš tady zabočit, kejmy. Tak, pojď,
jo, podívej, už jsme uvnitř a za chvíli přijede výtah, dobře?“
Nic neodkývu, ale cítím se líp – myslím si to, ačkoliv je to
lež – a poslouchám ten hlas, konejšivý a uklidňující a taky
trochu vzbuzující pocit, že mi říká něco důležitého. Snažím
se ho vnímat, jak to jenom dokážu, ale je to strašně těžké,
takže se aspoň soustředím na jeho melodii, na to, jak stoupá a
klesá, na to, jak se lehce třese, na to, že ho slyším. „Tak,
skvěle, neboj, hned budeme nahoře, dobře? Ale teď zastav, musíme
počkat. Zastav, dobře?“
Zastavím. Hned.
Spíš zamrznu.
Miliony let zírám na mušku na zdi.
Za tu dobu se z ní stala moje kamarádka. Pak zmizí. Rozmaže se a
není tu dokonce ani ta zeď, za to je tu znovu hlas. „No tak,
neboj, běž prostě dovnitř a věř mi, ano?“
Věřit?
To už jsem někde slyšel.
Nevím jak, ale dokážu se ušklíbnout.
Zatímco se mi udělá špatně, jak se všechno pohne a ačkoliv je
můj žaludek pořád dole, stoupáme, vzpomenu si na tvář. Hladkou
a s jemným úsměvem, černými vlasy, co vypadají, jako by je
někdo na hlavu prostě naházel. Oválný obličej, působící
důvěrně, známě, mile. Oči, smutné a usmívající se zároveň,
s tajemstvím vepsaným za víčky, hustými řasy, jež odvají
všechny zvědavé pohledy, tváře s lehkou červení, světlou
pokožku. Tvář... odněkud ji znám, stejně jako si vybavuju ji,
vybavuju si i to, ten pocit, že patří někam do mého příběhu,
který píše naprostý sadista. Rty, růžové a vlastně docela
nenápadné, jemně klenuté obočí, malý nos.
Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že stojí přede mnou.
A že přede mnou stojí vždycky.
Možná je jistota. Možná na něm záleží.
Možná.
Nic nevím.
Děsíš mě.
OdpovědětVymazatTa povídka mě děsí.
Brr.
SEBE TAKY DĚSÍM.
VymazatJsi úděsná,sálá z tebe nekonečná hrůza,
OdpovědětVymazatŽe, že?! Hrozné toto. Sálá i ze mě na mě.
Vymazathttp://psychologie.cz/hledat/?s=puberta
Vymazattady ti poraděj
Pochybuju.
VymazatTak toto mi skutečně připomnělo Anděla. Ale je to velmi zvláštní znovu se ponořit.. Zajímavé. Ani ne tak děsivé. pro mě.
OdpovědětVymazatvladous
Proč, čím? Jenom proto, že je tam výtah, nebo i něčím jiným?
VymazatZalévá mě, jako by ve mně skutečně byla voda.. jako by kolem vody byla voda. Proto Hif. :-). Cítím to.
Vymazatvladous
To jsem ráda :) Díky.
Vymazat