Blbost. Všechno jednou končí.

Chytni mě za ruku a veď mě, mohla bys? Veď si mě k moři a na srázy a do temnoty, veď mě do studené postele a do nočních můr.

Mohla bys?

Možná by se hodilo si přiznat, že jsi víc, než dokážu snést. Možná by se hodilo si konečně říct, že jsme příliš daleko. Možná by se hodilo zakřičet z plných plic, že tě nedokážu snést. Možná by se hodilo zašeptat, že mě sere, jak mě bolíš. Možná by se hodilo uznat, že nezvládám tvůj smích a zacuchané vlasy a všudypřítomnou izolaci způsobenou bezbřehou socializací. Možná by se hodilo vydloubnout ti oči a chvíli je držet v dlaních, aby ses taky konečně podívala, jak vypadáš z vnějšku. Není to moc pěkný pohled. Docela stagnuješ, víš to? Snažila jsem se místo tvých očí držet tvoje dlaně, ale k ničemu to nevedlo. Vytrhávala ses mi. Pořád se mi vytrháváš. Vytrháváš se z mého života a já se tomu hystericky směju, zatímco tebe to děsí, děsí tě to, ale jen na ty mikrosekundy, kdy si to uvědomíš. A pak zase odbíháš a na tváři ti hraje úsměv sestavený z tesáků a vlasy se ti cuchají víc a víc a ty se vzdáváš všeho ve prospěch ničeho a snažíš se mě stáhnout s sebou.

Mohla bys? Vážně bys mohla?

„Poslední dobou se nějak hádáme. Což je docela na piču. Víš, dřív jsme hrozně diskutovaly a nakonec jsme zjistily, že si vlastně myslíme totéž. Teď se hádáme a zjišťujem, že si prostě myslíme každá něco jinýho, a nemůžem to ani vyřešit, protože pravdu máme obě a závisí jen na úhlu pohledu. Vytáčíš mě. Sereš mě. Nechci tě vidět.“

Nechci tě už nikdy vidět.

„Je fajn, že jsme si celou tu dobu nenapsaly, že si nejsme zas tak blízko.“

Už abych byla bez tebe.

Kdysi jsem si myslela, že tohle neskončí. Blbost. Všechno jednou skončí. Skončíš ty, ačkoliv jsi byla kniha mého svědomí, ačkoliv jsem do tebe vypsala všechny svoje hříchy, ačkoliv jsem pro tebe riskovala všechno, skončíš a roztrháš stránky, vítr je rozfouká a já se budu hystericky smát na ostrém okraji srázu, kde jsi mě zanechala.

Skončíš už brzy.

Mohla jsi.