Ino potichu zavřela dveře a vrátila se do přízemí, položila květiny na stůl – vázu jim najde později – a vydala se do kuchyně. Byl to její malý ráj, a ačkoli u ní zbytek jejího týmu trávil spoustu času a zůstával i přes oběd či večeři, Shikamaru se neodvažoval k plotně přiblížit blíž jak na dva metry a Choujiho tam raději nikdo nepouštěl, protože týdenní nákup opravdu musí vydržet týden, ač se to zdá nemožné. Kdysi kluky přinutila, aby kuchyň vymalovali na tmavě modro, takže teď, když do ní umístila staroanglickou linku a pár dalších typicky britských doplňků, připadala si v ní, jako by její dům skutečně stál na bílých útesech doverských.*
Našla vázu a uložila do nich malou kytici z levandulí a kopretin. Měla tyhle květiny skutečně ráda, postavila je tedy na stůl tak, aby na ně bylo vidět ze všech koutů kuchyně. Pak vyndala ze skříněk nad linkou mouku a sůl, z ledničky vytáhla vejce a mléko a pustila se do práce. Znala ten recept sice z paměti, ale i tak pro jistotu vytáhla sešit v tvrdých deskách, kam psala všechny postupy a ze kterého tak postupně dělala kuchařku svých osobních win-win jídel. Měla ho vedle sebe položený spíš jen tak, pro jistotu, aby do něj mohla občas nahlídnout. Zatímco jí kynulo těsto, vytáhla ze skříně krabici s odšťavňovačem - nebyla s ním právě kamarádka, vždy ho musela sestavovat alespoň na třikrát, než se jí to povedlo, ale nikdo ještě nebyl vzhůru, aby jí pomohl. Položila tedy krabici na pult a vytáhla z košíku, jen si vzala na trh, čtyři pomeranče. Oloupala je a kůru dala sušit - klan Nara podobnými pochutinami v zimě přikrmoval jeleny v jejich lese. Rozloupala pomeranče na jednotlivé měsíčky a položila je do misky. Pak si hlasitě povzdychla. Byl čas poprat se se všemi těmi součástkami v krabici, jež jí měla pomoci ovoce přetvořit v džus.
Jenže měla štěstí. Právě v tu chvíli do místnosti rozespale vstoupil její otec, mnouc si u toho jedno oko a zívajíc na celou pusu.
“Ino…” zamumlal. “Zase tu tropíš tu svou magii takhle brzo po ránu?” Inoichi byl sice také ranní ptáče, nemohl se však se svou dcerou rovnat. Před sedmou ho z postele jen tak někdo nedostal a většinou i tak vstával ještě o trochu později. Pohlédl na hodiny na zdi; teď bylo půl osmé.
“To není magie, tati. Říká se tomu vaření.”
“Však říkám, kouzla,” zazubil se a natáhl se pro sklenici vody, kterou mu právě podávala. Poděkoval lehkým kývnutím.
“No dobrá,” zasmála se. “Tak jsme rodina kouzelníků. V tom případě bys mohl použít trochu svých čarovných schopností a nějakým zázrakem magicky sestavit tu příšeru, co si říká odšťavňovač.”
Nadával sice, že se takhle brzo po vstávání nemá pracovat, ale protože měl sám na džus chuť, nakonec jí pomohl. Společně pak všechny měsíčky pomerančů naházeli do příslušného otvoru a na konci stočili žádanou šťávu. Ino ji přelila do skleněného džbánku a naředila vodou. Pak vzala lívancové těsto, které jí už stačilo vykynout, a pustila se do smažení. Pan Yamanaka si zatím v mezičase nalil sklenici džusu a teď seděl za stolem, čichal k levandulím a spokojeně upíjel.
Vcelku idylické ráno.
Netrvalo jí dlouho, než měla hotovo. Inoichi ji chvilku spokojeně sledoval, ale pak už dopil, a tak umyl sklenici a jal se čistit jahody a hroznové víno, které následně nakrájel na malé kousky. Ino vyskládala na čtyři talíře hromádky z lívanců - každou chvilku by měla vstát i paní Yamanaka - a propláchla vaničku malin. Otočila se, aby z poličky sundala javorový sirup, a ve chvíli, kdy se obrátila zpátky, byl už každý z talířů zaplaven nakrájeným ovocem. Každou ze snídaní tedy notně zalila a posypala malinami. Dvě porce nechala stranou na pultu, vyndala vidličky a dvě čisté sklenice a vzala do rukou džbánek s džusem.
“Pomůžeš mi to donést nahoru, viď?” zamrkala.
“Ještě spí?” zeptal se, ale bez dalších řečí vzal dva z talířů do rukou a vydal se za ní.
“Jako bys ho neznal,” zazubila se, když vycházeli schody do patra. Loktem otevřela dveře do svého pokoje - měla je v evropském stylu, neboť se jí to zdálo praktičtější - a vstoupila dovnitř.
Inoichimu sklouzl pohled na Shikamara a zlehka se usmál. Měl toho chlapce rád. Pobýval u nich často, aby unikl své matce, a zároveň si s Ino opravdu dobře rozuměl. Nechápal moc sice, jak fungoval jejich vztah s Ino, neboť byl přeci jen trochu ze staré školy a zdálo se mu, že přátelství mezi opačnými pohlavími zkrátka neexistuje, ale obě děti se zdály šťastné tak, jak byly, a tedy je v tom nechal.
Přecijen, byl to Shikakův syn. Zvláštním způsobem ho vnímal téměř jako vlastního.
V tichosti položil jejich snídaně na stůl a vytratil se z místnosti.
____________________________
*Dover - město v jižní Anglii proslulé svými strmými útesy bílé barvy. Mimo jiné se tam nachází přístav, který trajektem spojuje Britské ostrovy s francouzským Calais, takže ty útesy byly všechno, co jste chtěli vidět, když jste se plavili La Manchem a blablablatakdále. (Aki: No nemám já to chytrou maminku?)
:33
OdpovědětVymazat