27. kapitola

Nevěřím tomu, co se děje. Nevěřím tomu, co říkám. Nechci tohle vědět, nechci nad tím uvažovat a přemýšlet, musím se dál tvářit, že je všechno v pořádku a život je dokonalý a výjimečný a my si ho musíme vážit, sakra, jasně, to jsou všechno ty pravdivý kecy, tak je to správně, jedině takhle, protože všeznalí dospělí mají vždycky pravdu, zažili přece to co my, úplně stejně, ve stejnou dobu, jsou nám přece tak ohromně podobní se svou válkou a problémy o jídlo a komunismem a soudržností, to jsme úplně my.

Nemůžu dýchat, svírá se mi hrudník. Potřebuju utéct. Potřebuju odtud vypadnout, zdrhnout a někde se schovat, jenže sám před sebou se nemůžu skrýt v další samotě. Musím pryč, musím někam, kde mě někdo zachytí, ale nemůžu za Tonym, nemůžu pořád špinit jeho život svým životem, nemůžu. Musím prostě jen někam jít, musím něco udělat, musím něco zvládnout.

Stojím uprostřed místnosti na vratkých nohou a mám pocit, že se všechno každou chvíli zhroutí. Jen si nejsem jistý, kolik nezborcených věcí tu ještě zbylo, aby mohly padnout. Nejspíš moc ne.

Zoufale se snažím dýchat, ale moc mi to nejde.

Z mobilu se do ticha ozvou tichoulinké tóny akustické kytary. Chasing the Sun. Chce se mi brečet nad tou výstižností a zároveň ironií tak moc, že padnu na postel a zabořím hlavu do polštářů, abych se na sebe nemusel dívat. Nemůžu, už nemůžu, sakra, už ne. Prosím, už ne. Přál bych si, aby to skončilo, všechno, ačkoliv vlastně ani sám nevím, co přesně. Ale už nemůžu. Nedokážu to, nezvládám to, nikdy nebudu normální a v pořádku a nikdy už se nebudu znovu tak smát, bezstarostně a důvěřivě a naivně.

We tried to stay young

By chasing the sun

Bože, Bene, kdybys tak věděl. Snažili jsme se. Ale moc se nám to nepodařilo. Nejsme mladí. Jsme milion let staré duše nesoucí na sobě břímě všech těch let strávených v děloze vesmíru.

Měl bych se zfetovat.

You blink for too long

To je pravda, tak strašně moc. Proto všude chodíme pozdě. Nemáme čas dohnat sami sebe.

And all that I've lost and all that I've won

A že je toho spousta. Nevím ale ani, co přesně. Nic, na co bych mohl ukázat prstem. Nic, čeho bych se mohl dožadovat zpátky. Všechno je tak strašně neurčité a přitom je to úplně jasné a my vždycky víme, o čem že to nemluvíme, ale i tak dál zůstáváme potichu a tiše trpíme.

Don't mean nothing more

Pro koho?

When you open your eyes

and they're gone

Uteklo nám úplně všechno. A my nemáme čas cokoliv dohnat. Nemůžeme se vrátit a napravit vlastní chyby, zvlášt ty, které nejsou ani chybami, ani naše vlastní. Nemůžeme změnit minulost, ale jak se pak dá ovlivnit přítomnost? Na budoucnost raději ani nemyslíme. Nemáme na ni žádné právo. Nemáme vůbec nic, nezvládli jsme ani udržet si to, co nám bylo věnováno, nic z toho, co nám samo spadlo do klína. Zvedli jsme se a odešli od toho a teď to marně hledáme a ono už to tu není a já už nemůžu, nechce se mi jít dál a hledat a snažit se. Ben se mi snaží tichým, vyrovnaným hlasem namluvit něco o tom, že jsme pořád ještě lidé a že život stojí za to, že má nějakou cenu, že má obrovskou cenu, much more than silver and gold, ale já už nemůžu. Jeho šepot je pro mě příliš vzdálený. Nedokážu se dál namáhat, usilovat o cosi a pokoušet se, ale přitom se jen totálně ztracený točit v kruzích a zakopávat o vlastní nohy, padat, snažit se, třást se, znovu a znovu a znovu vstávat jen proto, abych znovu bloudil a snažil se a zakopával a padal.

So lost in my mind

I tried to stay strong

Jo. Snažil jsem se. Snažil.

...to move on.

Moc mi to nevyšlo.