středa 20. května 2015

26. kapitola

Sama sobě se hystericky směju.



Podaří se mi dočíst kapitolu, ale to jenom proto, že do konce zbývaly tři stránky. I tak si ale sotva pamatuju, o čem že to je. Možná jsem to jen nepochopil. A nejspíš jsem se ani nesnažil pochopit. Příliš velká slova, která se mi autor snažil vtlouct co hlavy a ohromit mě jimi, příliš velká na to, abych se jimi zabýval. Velké věci mi nejdou, nezvládám ovšem ani ty malé.

Dopiju čaj, najdu záložku, položím ji mezi novou dvojstranu a knížku zavřu. Docela s ulehčením ji položím zpátky na stolek, odkud jsem ji předtím vzal. Zvednu hlavu a na druhé straně postele, kterou přes den stelu a pak používám jako gauč, sedí Tony. Má v rukou jakýsi blok, který nejspíš našel v tom chaosu na mém stole, a něco si čmárá. Nevidím co, ale ani se o to nesnažím. Rád bych sám uměl kreslit, ale tužka mi z prstů spíš padá, než aby mezi nimi kouzlila. On si ale s takovými věcmi docela rozumí. Povzdechnu si. Mám nějak velkou postel, napadne mě. Aspoň si namlouvám, že to je ten důvod, proč mi Tony přijde tak daleko.

Někdy... se pohřbíváme.

Chvilku sedím a doufám, že mi to vydrží pár dnů. Že tady prostě prosedím víkend a pak budu mít zase co dělat a tohle všechno zmizí a my budeme normální, budeme chodit do školy, řešit písemky, psát úkoly. Nebo si pamatovat rozvrh, aspoň. A věci budou dávat smysl. Projednou. Jenže vím, že nebudou, a ať udělám cokoliv, nebudou, a pokud se budu hodně hodně snažit, pořád nebudou. Nic tady nebude. Na ničem totiž nezáleží.

Ani kdyby se otočil vítr.

Chci být sám. Nedokážu být sám. Nedokážu říct Tonymu, že chci, aby šel pryč, protože to vlastně nechci, jenom to potřebuju. Ale on stejně po nějaké době pochopí nebo je mu jenom blbý tady tak debilně sedět nebo ho prostě nudím a má mě plné zuby. Jo, to nejspíš. Tiše mi oznámí, že by asi měl jít domů, zvedne se a já vím, že by vážně měl. Protože jsem ho zase vytáhl ven naprosto neočekávaně a neohlášeně, vtrhl jsem k němu domů a vyrval ho odtamtud. Jenže i když tam být nechce a nesnáší to, musí tam být, aspoň někdy. Je to stejné jako u mě doma.

Čau,“ zamumlám tupě. Nevím, jestli mě slyší. Nejsem si jistý, jestli je vůbec ještě pořád v pokoji, když to říkám. Trochu je mi to jedno a trochu to bolí.

Zase sedím. Tiše. A dlouho. Snažím se nemyslet na nic, ale je to těžší, než se zdá, v hlavě se mi neustále objevují věci, o který nestojím, chce se mi křičet a chce se mi být úplně potichu a tak vytáhnu z kapsy mobil a tiše pustím Billy Talent, první se rozehraje Fallen Leaves. Je to tak hrozně příšerný, ta kombinace punkrocku a nízké hlasitosti, jako by se taková hudba dala šeptat, chce se mi smát, ale mám blíž k breku.

Postavím se, vezmu do rukou svůj hrnek i ten po Tonym a dojdu do kuchyně. Nepotkám matku a ulehčeně vydechnu při zjištění, že je z obýváku slyšet zapnutá televize. Zbytek svého čaje, který už je dávno ledový, vyleju do výlevky a oba hrnky umyju. Postavím je na odkapávač, vytáhnu sklenici, do ní napustím vodu a pak jenom tak stojím a dívám se, jak z ní vyprchávají bublinky chloru. Nakonec mi nezbyde nic, co bych mohl pozorovat, takže zvednu hlavu, trochu zavrávorám a z toho pohybu mě rozbolí hlava, dojdu ale do pokoje a znovu se posadím na postel. Můj mobil pořád ještě hraje a Surrender zní teď ještě roztahaněji a zoufaleji než normálně. Vůbec ta hudba zní úplně jinak, když se pustí úplně potichu a já ji tak slyším víc v hlavě než doopravdy.

Lehnu si a zírám do stropu. Nemám nic lepšího na práci.

Měl bych se sjet LSDčkem.

Zjišťuju, že je mi nějak úplně jedno, co se děje. Aspoň momentálně. Mohl bych klidně ležet na voru uprostřed oceánu nebo v rakvi pohřbený zaživa a nejspíš by mě to vůbec nezajímalo. Bolí mě záda, ležím v docela krkolomné pozici. Je mi to ukradené. Všimnu si, že mi pokojem poletuje moucha, ale co. Aspoň mám co pozorovat. Jenže je moc rychlá, bolí mě z ní hlava, raději zavřu oči a zaposlouchám se do hrajících Talentů, zalehl jsem mobil, takže hrají tak moc tiše, že je sotva slyším. Na konci písničky se posadím a přerovnám polštáře na posteli. Pak vezmu z nočního stolku knížku a hodím ji na zem, krom ní mám na stolku ještě lampičku, dvě propisky, svíčku, papírové kapesníky a horu malých papírů. Čtu obsah některých z nich, věci, co jsem si poznamenal i několik měsíců zpátky, jen tak, když jsem pomalu usínal, ale ne doopravdy, nebo ve škole, protože jsem se nudil, haiku nebo jenom moje zkurvený myšlenky, papíry jsou pomačkaný a očividně vytrhaný ze sešitů, sem je pokládal nejspíš, když jsem je vyndal z kapsy kalhot spolu s klíčema, mobilem nebo drobnýma. Nepamatuju si, že jsem je psal, ale znějí trochu povědomě. Většinou jsou to sračky, i když ne úplně pokaždý:

Řekla: 'Chci být květinou.'
Uřízl jsem jí
nohy a dal do vázy.

Rozesměju se, sesunu se na postel a můj smích zní psychopaticky a nemocně a hnusně. Nakonec jenom nechám obličej zabořený v matraci a chvilku se dusím. Pak se znovu posadím, vstanu, všechny slova zmačkám, ale místo, abych je vyhodil, je shodím do šuplíku. Dvakrát přejdu po pokoji, tiší Talenti mě vytáčejí, ale aspoň se mám na co soustředit. Přerovnám si poličku, několikrát. Sesbírám všechny propisky v pokoji a hodím je to stojanu na stole. Seberu ze země mikinu a složím ji, pak ji nechám na židli. Chvilku přemýšlím, že tu utřu prach, pak se mi chce najednou znovu hrozně smát, ale nemůžu, nemám na to sílu. Dělám všechno možné jenom proto, abych nemusel přemýšlet, abych nemusel na ničím uvažovat, abych nemusel nic řešit, nechci to, nechci dospět, nechci.

Přeju si jenom jít domů.

Stojím ve svém vlastním pokoji a můj hlas se trochu láme, když to říkám nahlas.

2 komentáře: