Konec! 08 - Takřka idylické ráno 1/2

Ahahaa nějak se mi podařilo zapomenout, že jako, ehm, s Aki tohle vůbec píšeme? A moc se omlouvá? A taky jsem propadla novému fandomu a je to úplně v háji, bo na ně píšeme s Keigh dvě povídky najednou a jako celý den nedělám nic jiného? And I'm not even sorry?!

Pravým úkolem je zničit Sasukeho. Ino si tu větu opakovala stále dokola, zatímco pomalu kráčela ulicemi Konohy s proutěným košíkem v ruce. Samozřejmě, Shikamaru měl pravdu. Poté, co ho vyslechla, musela uznat, že není jiná možnost, ačkoliv poznala, že jí neřekl všechno, ale to on směl jen zřídkakdy. Někdy si přála naběhnout na Tsunade a kompletně ji seřvat. Nakládala na mladého Naru víc zodpovědnosti, než mohl snést, nutila ho užírat se všemi těmi intrikami dnem i nocí. A ona mu mohla pomoct jen s nepatrným zlomkem toho břemene.

Sasuke musí zemřít. Povzdechla si. Bylo to tak… neuvěřitelné. Nechtěla si to připustit, ale v hloubi duše… věděla tohle už dlouho. Jen nechtěla. Sasuke musí zemřít. Jinak všichni shnijí. Přemýšlela, co k mladému Uchihovi vlastně cítí. Lásku? Už dávno ne. Snad ani tehdy, když byla dítě, to nebyla láska. Spíš obdiv a jakási touha, aby si jí všiml ten nejlepší, aby právě jí patřil ten, kterého chtěly všechny, možná to bylo proto, že byl tak záhadný, tak jiný. Fascinace, nejspíš. Láska ani náhodou. A teď? Lítost. Ohromná lítost, protože byla tolik soucitná, protože sama nevěděla, co by dělala, kdyby její sourozenec vyvraždil celý kmen Yamanaka, kdyby najednou neměla vůbec nic… Litovala ho, ano. Ale odpustit mu nedokázala.

Ztracená ve svých myšlenkách došla do parku. Byl tichý, jak jen může být v šest hodin ráno, a ona to tu milovala, ačkoliv si cestou na trh musela trochu zajít. Ale ten klid stál za to. Ještě tu nebyly žádné děti, nikdo tudy neprocházel do práce a nikdo se tu nezašíval před školou. Mír.

Její pozornost upoutaly upravené záhony macešek a to, jak jemně vypadaly. Přemýšlela, jestli by si někdo všiml, kdyby si jednu macešku vydloubla a zasadila domů do květináče.

Tahle vypadá nádherně.

Ne, že by to někdy doopravdy udělala, protože by nikdy nevytrhla květinu z domova, tak to přece nejde. Něco jiného je, když jim nový domov hledá. A macešky by stejně nevystihly to, jak se cítí.

A právě teď se cítila zodpovědně. Ano, samozřejmě, bylo krásné svěží ráno a ona si ho užívala, jak jen mohla, plnými doušky vdechovala čerstvý, chladný vzduch protkaný svěžestí. Přesto však musela stále myslet na Shikamara.

Pravým úkolem je Sasuke.

A Shikamaru toho měl poslední dobou moc, potřeboval se pořádně prospat. A ráno všechnu tu zmrzlinu zajíst nějakým normálním jídlem, protože kilo smetanového krému s horou mléčného tuku a jinak prázdný žaludek asi není moc zdravé. Chystala se mu udělat lívance, protože lívance s čerstvým ovocem a šlehačkou jsou nejlepší na relax a chvilku oddychu. To je to, co Shikamaru potřeboval, na chvilku vypnout a myslet na něco jiného. A taky aby mu někdo vytáhl mozek z hlavy, provětral ho, profoukl a vrátil zpátky, aby fungoval tak, jak má, a on se konečně mohl rozhodnout, co říct ostatním.

A postarat se o to, to byla práce Ino.

Ráno vstala velmi brzy, tak, jak byla navyklá, tiše se vypařila z domu a šla na trh pro čerstvé květiny s myšlenkou, že rovnou nakoupí na snídani. Nevadilo jí to, naopak, chodila na trh každé volné ráno, kdy se nemusela probouzet na tvrdé zemi se ztuhnutými zády, ale v měkké posteli doma. Vždycky, když mohla, se zvedla a snažila se rodičům co nejvíce pomáhat s květinářstvím i domácností. Tak nějak… se potřebovala cítit užitečně, asi. Krom toho květiny milovala.

Zvolna vstoupila na prostranství, jež bylo vesnicí vymezeno ke každodennímu prodeji ovoce, zeleniny, květin i ručně vyráběného zboží. V době jarmarku, kdy se sjížděli lidé ze všech koutů Ohnivé země, toto místo samozřejmě nestačilo a obchodníci zaplavili každý volný kout, avšak teď tu nebyl žádný shon ani zmatek. Na pískovém plácku stály stánky s usmívajícími se prodejci, z nichž někteří ještě stále vybalovali svoje zboží, většina z nich byla však na nohou již dlouho dobu a trpělivě čekala na své zákazníky. Trhovci byli jedni z mála lidé, jež byly v Konoze v ulicích dříve než Ino - byla skutečně ranní ptáče. Usmála se a ihned zamířila k prodejci citrusů.

“Dobré ráno, slečno,” dostalo se jí pozdravení. Dalo by se říct, že tu všechny znala. Ačkoli byla poslední dobou stále vytíženější a vytíženější, co se misí týkalo, stále jí zůstávalo poměrně hodně času na pomoc rodičům. Především si ji ale pamatovali už od dob, kdy byla ještě malé dítě a pobíhala mezi stánky spolu s Inoichim. Vždycky byla hravá a veselá, především však přátelská, takže zapředla hovor s každým, kdo byl ochotný jí naslouchat a nevyhodil ji od svého stánku.

„Krásné ráno,“ oplatila pozdrav a jemně se usmála. „Mohla bych vás poprosit zhruba o… hm, čtyři pomeranče?“

Trhovník jí pomohl vybrat ty nejhezčí a ochotně je uložil do jejího košíku. Zaplatila a poodešla zase o kousek dál – tržiště bylo maličké, stačilo udělat jen pár kroků. Nakoupila ještě čerstvé pečivo, hrozny, jahody a dokonce vaničku malin – to bylo její oblíbené ovoce. Také se stavila pro lahev čerstvě nadojeného mléka.

Pak s velkým úsměvem na tváři zamířila ke květinám.

„Ino! Už jsem si říkal, kde se touláš,“ přivítal ji Mňau Mňau, její starý známý, co se trhu týkalo. Jeho stánek voněl jako ta nejúžasnější louka na světě, měla chuť se do jeho květin položit jako do peřin a nikdy neodejít.

„Ahoj,“ usmála se. A ačkoliv hovor pokračoval – v klasických milých mezích omezených na zdraví rodiny, počasí a úrodu – věnovala se především květům nádherných rostlin, brala je do rukou a obdivovala, čichala k nim a hladila se jimi po tvářích.

Zvláštní pozornost věnovala především levandulím a kopretinám, milovala jejich význam v květomluvě, většinu času si připadala, jako by přesně vyjadřovaly její povahu, myšlenky a záměry. Jednou, nejspíš po tom, co zemře, by chtěla být sama květinou a dělat někomu radost. Malou, drobnou a nenápadnou někde na rozmezí louky a lesa, část dne na slunci, část ve stínu, a nakonec by ji možná utrhli a pletli někomu do vlasů. Nedala moc na velké květiny, jež byly pro svou velikost, nápadnost a přehnanost považovány za jedny z nejkrásnějších stejně jako neměla v oblibě příliš velká gesta. Mohla by být překrásně nevinnou kopretinou nebo vonící levandulí.

Ale teď musí udělat poctivé kynuté lívance s ovocem, domácí pomerančový džus a postarat se, aby byl Shikamaru v pořádku. Věci měly svůj řád a jí se poslední dobou nezdál jeho životní styl - moc práce, málo odpočinku a žádná pořádná strava. Ani si nepamatuje, kdy ho naposledy viděla bavit se a trošku povolit. Ono s tím, co se poslední dobou dělo v Listové, nebylo ani možné se zaměřit na něco jiného, navíc když máte polovinu shinobi v nemocnici a druhou polovinu ve výcviku, že.

S tichým povzdychnutím zaplatila za květiny, pečlivě je uložila do svého proutěného košíku  a vydala se na zpáteční cestu.

Když se vrátila do bytu, zkontrolovala Shikamara ve svém pokoji. Ležel pod dekou na letišti tak, jak ho nechala, stočený do klubíčka jako malé dítě. Tiše oddechoval a vypadal klidně, mírumilovně a uvolněně.

Aspoň na chvilku.