středa 1. dubna 2015

24. kapitola

Nechce se mi věřit, že už tohle píšu tak dlouho, že mám dokonce tradici každoročního zveřejňování na Hugův svátek.
(A jisté narozeniny.)



Brodím se vodou, nohy se mi boří do dna, zpola písčitého a zpola kamenného, občas mě některý z ne zcela vodou omletých oblázků trochu bodne do nohy, ale je to v pohodě, protože bych stejně šel, i kdyby byly na dně vysypané jehly. Musím jít. Dokonce i když nemám rád moře. Nikdy... jsem ho neměl rád. Asi si ho příliš pamatuju. Chodívali jsme k moři tak často a ono bylo tak velké a... pořád je tak velké. Ostatní věci se postupem času zmenšily a přestaly být tak hrůzostrašné, přestaly vzbuzovat tolik respektu, ale moře ne. Moře a nebe zůstaly. Jenže nebe potřebuju. Moře nemůžu vystát.

Nikdy jsem se o tom nezmínil, napadne mě. Nejspíš jsem si to nikdy sám pořádně neuvědomil. Jak divně a nepříjemně si přijdu, když stojím na pláži a sleduju obzor – nebo když stejně jako teď stojím po kolena ve vodě a nevím, jestli se zčistajasna nepřižene příliš velká vlna. Vím, že nepřižene, ale... po zádech mi přejede mráz. Oklepu se.

Tony!“ Neotočí se. Ale zpomalí, po chvíli dokonce zastaví, počká na mě a nechá si položit ruku na rameno. „Tony...?“

Slyším,“ ujistí mě a zní úplně jako já. Ten pocit mě uhodí do žaludku a mě se zamotá hlava. Nemůžu být jako on. Nedokážu být jako on, nejsem na to dostatečně... dostatečně... Tony. Nejsem silný ani statečný, nevím, co dělat, nevím, jak se zachovat a co říkat a o čem vůbec mluvit, nevím, co dělat, nikdy to nevím. Ale... on má taky právo na svoje prázdno. Taky má právo na svoje nekonečno.

Pustím ho, aby se mohl znovu rozejít, jdu ale celou dobu za ním a ani mě nenapadne nechat ho samotného.

Jdeme víceméně podél břehu, trochu klopýtnu a zlehka si odřu ruku, když se zachytím za jeden z mála kamenů vyčnívajících nad hladinu, ale aspoň neskončím ve vodě. Zkontroluju dlaň, ale není na ní ani stopa po krvi, takže se tomu přestanu věnovat a raději se znovu rozejdu. Namočil jsem si boty, ale komu na tom záleží. Tony mezitím došel do jakési malé zátoky, jestli se tak dají nazvat nánosy bahna, které se tu vytvořily díky dřevinám a trochu zakrojily moře. Není tu právě pěkně – pruh pláže, i tak v okolí vetšinou dost malý, tady vlastně chybí a dno je z nějakého důvodu pokryté pouze kameny, někdy dokonce velkými natolik, aby trochu vyčuhovaly z vody. Tony najde jeden takový a posadí se na něj. Je dost velký na to, abych se vešel k němu, kdybych chtěl, ale... Vyjdu na břeh a sesunu se do ostré trávy.

Nějakou dobu sedím a koukám na moře. Básníci kecaj. Je šedý, ocelově šedý a hnusný, vypadá špinavě a nejspíš i špinavý je, tváří se nepříjemně, jako by nás chtělo každou chvíli spolknout. Je protivný, vlezný a studený, jako vždycky.

A Tony sedí na šutru a zírá na něj.

Nejsem on. Nevím, co mám dělat. Mezi prsty drtím stébla trávy a čas utíká.

Pojďme si dát čaj.“

Trhne sebou a vypadá trochu polekaně, otočí se na mě s očima velkýma jako zvíře, který v noci vběhne před auto a neví, co má při tom střetu světů dělat. On taky neví, jenže já netuším úplně stejně.

Jasně, je ti zima?“ ptá se, zatímco bere do rukou boty a brodí se ke mně, k okraji, dál od moře, od tý šedý pustiny. Zkroutím rty do úšklebku, kterému sám nerozumím. Je ti zima, jasně. Protože je to pokaždé jenom o mně.

Nejraději bych se rozeběhl a ve vší té zkurvené vodě se utopil.

Oba dva se obujeme, jemu to hrozně trvá, ale to nevadí, už jsme na břehu, tak je to jedno. Zvedneme se a jdeme zpátky do města – jdeme, neběžíme. A nemluvíme. Cítím, jak se mi zvyšuje tlak v hlavě, jak mě bolí, jak nejspíš každou chvilku vybuchnu a začnu na něj křičet, protože nevím, doprdele nevím, co mám dělat, když je na tom takhle, a on to přitom vždycky ví, když jsem v háji já, pokaždé nějak přesně zjistí, co potřebuju, vždycky mě uklidní nebo jenom udělá něco, co mě přinutí se soustředit na něco jiného, cokoliv, na to, jak se dívá nebo dýchá nebo žije. Ale já netuším, jak ho z toho vytrhnout, protože to není nic, sakra, jasně, že to není nic. Vždycky to nic není. Vždycky je to nic.

Popadnu jeho za zápěstí a rozeběhnu se – táhnu ho za sebou jako hadrovou panenku, ale sám se mě drží. Když dorazíme k nám do bytu, pustí se mě, a myslím, že to je důvod, proč se otočím a obejmu ho.

Stojíme v chodbě celý století.

Chce se mi brečet.

4 komentáře:

  1. Tak nějak mi tohle přijde lepší. Že to není... Stoprocentní ztrácení příčetnosti, asi. Jo.
    (Je fakt, že moře... Je špinavý.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to lepší. Někdy. Tady ano. Ale občas... tě tohle může položit ze všeho nejvíc.
      (A šedý šedý šedý.)

      Vymazat
  2. tohle je tak strašně krásné

    OdpovědětVymazat