pondělí 27. dubna 2015

25. kapitola

Čtvrt sta a mně to přijde jako čtvrt století.

Když už začínám mít pocit, že se mi v náručí ztratí, že tu po něm zůstane jenom prázdná schránka, která se nakonec rozsype a její střepy se rozkutálí a já už je nikdy nenajdu, když už se začnu bát, že svírám jenom prázdnou látku jeho mikiny, pohne rukama a pomalu, nejistě a opatrně mě obejme zpátky. Tak zlehka, že si tím nejdřív nejsem jistý.

Ale je tu. Je tu a vnímá.

Pustí se mě. „Slíbils mi čaj,“ usměje se a hrne se do kuchyně, tak, abych neviděl jeho obličej, ale neudělám nic, abych ho přinutil se na mě podívat. Má taky právo na svoje...

Hugo?“ ozve se z obýváku. Zaskřípu zuby, matka. Prosím, ať teď nezačne mluvit, ať teď nezačne řešit nějakou kravinu, ať se neptá, kam jsem šel... „Už jsi... jsi doma?“

Protočím oči. „Jo, mami.“

„Dobrý den,“ pozdraví Tony jejím směrem.

Na to se objeví ve dveřích. „Jé, ahoj Tony,“ věnuje mu drobný úsměv. „Ve skříňce jsou nějaké sušenky, taky si dejte,“ ponoukne nás a zase odejde. Ulehčeně vydechnu.

Vezmu vařící konvici a postavím vodu na čaj, Tony si ale nakonec udělá kávu, černou, bez mléka a hodně silnou. Oklepu se, jenom na ni pohlédnu, a mlčíme celou tu dobu, znovu, ale není to teď tak nebezpečné. Ani nesnesitelné. Přesuneme se ke mně do pokoje a chvilku jenom tak srkáme – Tony projíždí moje stažený filmy a já jenom tak sleduju zeď. Mám zajímavé zdi.

Šedé.

Film si nevybereme a nakonec se shodneme na tom, že vlastně ani žádný nechceme. To už máme hrnky plné jen do třetiny a všechno nám vychladlo. Jím první sušenku už asi půl hodiny, pomalu z ní zuby vydloubávám čokoládu a pak zdlouhavě ukusuju. Nemám náladu na nic a on nejspíš taky ne.

Sedíme vedle sebe na posteli a nich se nám nechce.

Ani žít.

Přemýšlím nad tím. Nad námi, nad přátelstvím, co... máme. Kolikrát mě zarazí, jak se k sobě vlastně chováme, a přitom to považujeme za naprosto normální. Ale jít ven s Paulem, rozhodně se to nezvrhne v ticho, a pokud ano, bylo by to jen divný a trapný, rychle bychom se pokoušely najít nějaký téma k hovoru, jakýkoliv, nějakou blbost, fotbal nebo počasí. Ryan by v tichu vydržel, ale jen ze slušnosti. Protože když jsem ticho, považuje to za projev toho, že jsem natolik v prdeli, že nejsem ničeho schopnej, a protože neví, co se mnou, nechá nás mlčet. Paul by se mi vysmál, kdybych mu nabídl čaj, protože kdo kurva pije čaj, to existuje jen, pokud je člověk nemocnej a i tak je třeba se nad tím ušklíbat a odmítat, a Ryanovi je všechno jedno, nehorázný flegmatik – poslal by mě s tím do háje, ale nechal by mě v klidu si pít, co chci, sedět, jak chci, mohl bych před ním klidně objímat plyšáka, jenže to nedělám. Ani jeden z nich by ovšem... nechápal. A Craig... dobrá, s Craigem by se možná dalo jen tak si sednou a pustit si film, možná i něco, co není vůbec drsné a tak vůbec, možná dokonce disneyovku. Nad čímž jsem nikdy neuvažoval, nad novejma možnostma než ulicí a ničením. V tu chvíli chci sedět s Craigem u něho doma a srkat kakao a vyhodit Tonyho ze svýho pokoje. Ne proto, že by mi vadil. Ale moje přítomnost požírá tu jeho. Takový věci nechci dopustit.

Sehnu se a vezmu z nočního stolku knížku. Periferně vidím, jak Tony lehce zvedne hlavu, ale nepodívám se na něj. Jsem rád, že tu je, ale nechci, aby tu byl. Zatnu prsty do tvrdých desek knížky, pak ji rozevřu tam, kde najdu záložku. Je trochu jako štít a trochu jako hradba, ale funguje jenom fyzicky, protože se nedokážu soustředit na slova. Nesoustředím se dokonce ani na svoji nesoustředěnost, teprve po dvou stránkách – až v okamžiku, kdy mám otočit stránku – mi dojde, že netuším, co dělám, a tak se tedy vrátím na začátek. Čtu znovu, ale zase nedojdu na konec dvojstránky, zachytím, že čtu o nějakých dětech, jak si hrají, a tak začnu myslet na naše hřiště a co zase budeme dělat a proč vlastně, proč to nejde taky nějak jinak, než jak to funguje teď s klukama, proč bych se nemohl cítit naživu i jindy; vím, že toho chci moc, ale v některých chvílích se to zdá tak málo. Po hodné chvíli si uvědomím svoji zamyšlenost a že už zase nejspíš dost dlouho zírám na stejné místo v knize, jsem pořád na té stejné stránce a už jsem zapomněl i, o čem je celý ten příběh, natož co že to čtu za scénu. Obrátím knihy a přečtu si přebal zadní stránky, zaseknu se u slova komiks, přemýšlím, kdy jsem naposledy nějaký četl, asi jako malý Batmana nebo nějakého jiného superhrdinu, miloval jsem je, ale já jsem kdysi miloval hodně lidí – taky hry a nebo vzduch a nebo jen tak být. Všechno se vůbec zdálo tak snadné, ale to už je dávno, dobro bylo jasně definované a zlo sice existovalo, ale nedávalo o své existenci vědět – fungovalo jen jako připomínka, ne zbraň, ne překážka, ne nepřítel. A my jsme... se smáli. Hodně jsme se smáli, a často. Hlasitě. Při každé příležitosti. Celé moje dětství provázel smích – největší lež. Ale chci si to tak pamatovat. Chci si pamatovat smích. Jenom ten. Je dobrý a já bych chtěl... přál bych si... být dobrý. Být dostatečně dobrý. Být... dost. Akorát. Ne málo. Ne příliš slabý nebo hloupý nebo nechápavý nebo...

Stačit.

Místo toho se hrkavě nadechnu a potřetí začnu číst tu samou stránku.

1 komentář:

  1. Ach Hugo. Pořád čtu a pokračuju v ležatý osmičce. Přeju si aby si Hugo uvědomil ,jak je svět krásný, ale zároveň chci slyšet dál o jeho vnitřních trablích.
    Hifi díky. Doufám že tony se z toho dostane:-D

    OdpovědětVymazat