Vědomí

Trochu si sama nejsem jistá touhle povídkou. Buď jsem na ni fakt pyšná, nebo je příšerná. Tak nějak na hranici. Tancuje na ostří. Nevím.

Jedná se o soutěžní věc, snad už ji můžu zveřejnit, haha (jestli ne, mám smůlu, nevadí). Napsáno 11. února '15, den před uzávěrkou, jak jinak.

Téma: Svět uvnitř mé hlavy.

(nic jiného než totální psychárna mi nemohlo vzniknout)

Vědomí

Měl vztek.

S výkřikem uhodil do stěny před sebou; cítil, jak mu v kloubech křuplo, stále však držely na místě. Trochu ho to vytáčelo, ale červený, lepivý pocit byl dostatečnou satisfakcí. Věděl o bělosti svých kostí. Nemusel ji úplně nutně vidět. Sjel konečky prstů až k zemi a celé tělo strnul s sebou. Rudé šmouhy. Docela ho to uklidňovalo.

Ostatně... něco ho uklidňovat muselo. Neměl by, nedokázal by, nesnesl by všechno tohle, kdyby neměl sám sebe, aspoň trochu, ještě aspoň trochu. Byly tu myšlenky a názory a jistoty, i když mu scházelo svědomí. Ale co. Lidé denně ztrácejí peněženky, kreditky a klíče, on měl taky právo na svoji malou ztrátu. A tak ztrácel, tratil. Zatratil. Odvrhnul – každého, komu se zdálo, že je příliš důležitý, že v jeho životě něco znamená, že mu může... pomoct.

Zavrčel. V jeho krku se nenacházely právě funkční hlasivky, ale tohle svedl dokonale. Hluboký, chrčivý zvuk, jako by mu v krku klokotala vařící krev. Nesnášel to slovo. Znamenalo jenom potíže. Znamenalo svět. Všechno bylo tak špatně. Možná by se měl utopit v rajské polévce, stejně byla hnusná. Nesnášel to tady, ale za těmi zdmi byl život ještě horší. Urputnější. Všichni na něm tak hrozně lpěli.

„Vstávej.“

Zvykl si na ticho. Nevadilo mu tady pár minut sedět jen tak a ignorovat dozorce, ať už se tvářil jakkoli. Nebylo moc věcí, na kterých záleželo. Vlastně nezáleželo na ničem.

„Možná bychom mohli najít nějaké okno a podívat se ven. Myslím, že je tma, a to je vždycky příjemné.“

Vstal. Byla pravda, že tady se nikdy nedalo usnout. Když zavřel oči, viděl jenom tu proklatou červenou. Nemusel ji mít pořád. Věděl o ní. To stačilo.

Nechal se vést na ošetřovnu, malé, drobné krůčky, zatímco se smál věcem okolo sebe. Znal je zpaměti. Všechno se tu snažilo vypadat tak čistě, působit tak správně, nápomocně, zdravě. Sakra, on byl zdravý. Jen si sedřel trochu kůže, to přece nevadilo. Vytáčely ho všechny ty světlé barvy. O co se jako snažili? Vypolstrované zdi stejně nemohli dát úplně všude. V chodbách se pak docela dobře ujišťovalo, jestli je člověk ještě naživu.

Ale on to teď cítil, v ruce mu bolestně tepalo, a tak neprovedl žádnou hloupost, jak tomu tady tak rádi říkali. Nechal si obvázat ruce. Nechal by se i nadopovat tou chemií, jíž ho pomalu zabíjeli, ale tentokrát se to po něm nechtělo.

Seděl v křesle a páteř se mu chvěla. Třásla se a narážela do plic, takže se mu zadrhával dech. Ale páteř ho fascinovala, to musel uznat. Uměl si docela dobře představit, jak ji zakrvácenou drží v ruce a bičuje si s ní záda – byl by z něj docela dobrý Azték. Nebo křesťan. Ušklíbl se. Poslouchal tesknou, lákavou, upřímně bolestnou hru houslí, vycházející z rohu pokoje. Pak ho napadlo, že jeho terapeutku to ticho možná trochu tíží. Zvedl oči a konečně jí věnoval pohled - vypadala, že ji to docela překvapilo. Vzdychl. Aspoň už se neptala, jak se dneska cítí. Uráželo ho to. Ale taky se pokaždé rozesmál.

Vzpamatovala se a mlčky mu podala desky s listem papíru, chvilku vahál, ale potom se v křesle posadil pohodlněji – moc ho netrápilo, že turecký sed není právě nejspolečenštější – a desky si položil na koleno. Natáhl se na stůl pro propisku. Štíplo ho v bříškách prstů, když ji chytil.

Bolest nikdy nebolí.

V žalozpěvech není žádný žal.

Tohle tě donutí milovat.

Milenci. Sračky. Pokrytectví. Lesní půda.

Přítomnost je hřích.

Ne že by nad tím přemýšlel, ale ostatně, měl to být účel. Navíc ji rád vyváděl z míry. Ne že by... byla její vina, že ho tady musela trpět. Skousnul si ret. Rozhodně nebyl člověkem, o jehož přítomnost by někdo stál – ale on taky nestál o přítomnost jiných. Měl svoje vlastní přátele. Totiž, ušklíbl se nad tím slovem, skutečně je vlastnil. Byli jeho a nikdo mu je nemohl vzít. Ani ona, ani léky.

„Elegie jsou skutečně občas spíš směšné,“ ozvalo se za ním. Prudce se otočil. Ani si nevšiml, že mu přes rameno nahlíží kdosi nový. Žena s rudými rty. Chvilku na ni zíral a v pozadí jeho mysli, v rohu tohoto pokoje, světlém a protivném, hrály housle. Nyní i s klavírem. Měl rád hudbu, určitě alespoň před tou kytarovou strunou obtočenou kolem hrdla. Fungovala stejně dobře jako jakýkoli drát. Obrátil se zpátky, přeskládal pod sebou nohy a zaposlouchal se do melodie. Znal ji. Přirozeně.

Záclona u okna se pod jeho pohledem pohnula, i když byla všechna okna zavřená. Nebyl si ani jistý, jestli otevřít jdou. Nejspíš ne. „Hele, napadlo tě někdy, že by sis do kůže vyryl slova, který by tam zůstaly už napořád? Slova, který by nic neznamenaly, ale byly by tam.“ Napořád není zase tak dlouhá doba. Někdo to okno musel otevřít, protože na tváři ucítil pohyb vzduchu. Možná to byl dech. Nebylo to zas tak daleko.

„Možná bych si moh' nechat udělat tetování,“ řekl nahlas.

„Hm?“ broukla Žena s rudými rty.

„A inkoust smíchat s mojí krví.“

„Aha.“ To ho naštvalo. Měli by skákat kolem každého slova, které vysloví či napíše, a podrobně ho zkoumat. To ho dokázalo alespoň trochu zabavit. Housle zavrzaly.

Nepatřil sem.

Viděl trosky. Viděl lidi, kteří si přáli být mrtví, jenom o tom nevěděli, protože už nedokázali odlišit život od smrti, pravda a bolest pro ně byly jedno a... především znamenaly totéž.

Zarazil se. Bylo to vlastně totéž i pro něj.

Napsal to. Žena s rudými rty to přečetla nahlas a on se cítil trochu líp. Jemné prsty jeho sestry, jež zemřela před deseti lety při autonehodě a která se nikdy nenarodila, se rozběhly po klaviatuře v nádherné souhře libozvučných tónů.

„Co by sis nechal vytetovat?“

Vyrýt. Správně je to vyrýt. A nechal... nechal... nikoho by nenechal, především. „Udělal bych to sám a napsal bych ,Jsem při vědomí´.“ Až sem cítil, jak pevně stiskla rudé rty. Jenže napořád není zase tak dlouhá doba.

„Při vědomí,“ zopakovala zamyšleně. Pak nějakou dobu mlčeli, ale on si na ticho zvykl. Dávalo mu prostor k mluvení. „Ve tvé kartě se píše o vážné hrozbě ze strany schizofrenie.“

Disharmonický tón se rozletěl místností a uhodil ho do uší. Páteř se mu znovu zachvěla a podráždila rozdrásané plíce. Jeho sestra procedila skrz zuby syčivé: „Lži.“

„Lži,“ zopakoval.

Zarecitoval jim Bukowského a pak ho odvedli zpátky na pokoj - nic pro něj neměli. Lehl si na postel, založit si ruce pod hlavou a zíral do stropu, bolely ho záda a taky pro ně nic neměl. Housle nahradilo violoncello, ale brzy utichlo. Měl náladu na klavír.

Přemýšlel, jaké by to bylo utopit se v ropě.