Úřadofóbie

Pololetky ze slohu jsou každoročně postrachem aspoň poloviny naší třídy a já jsem jedna z mála, co se na ně těší. Ale i tak jsem se z ní ulila a psala ji doma místo ve škole, protože Hifi prostě musí být vždycky výjimka, že. (Není to moje vina!) A tak su se místo obtěžování s pololetkou válela po češtinářské olympiádě a tvářila se, že se jí skutečně zabývám. (lol)
Ale díky domu to tady aspoň můžu zveřejnit. Nejsem s tím úplně spokojená, ale... z těch dvou fejetonů, co jsem za život napsala, je tenhle ten lepší!

Existuje několik věcí, které děsí snad všechny lidi bez výjimky a to včetně dospěláků. Víte jak, takové ty profláklé věci jako podívat se pod postel, když v noci slyšíte něco, co byste neměli, stará stodola na zahradě, bezduší strašáci v polích nebo blikající světla těsně pod vysokým stropem. Ještě líp, pokud se ta světla houpají. Při zavřených oknech. (Jenže to se nestává.)

Většina těchto celosvětově sdílených strachů vlastně nemá moc velké opodstatnění. Tedy, samozřejmě, že pokud máte ve zvyku pod svou postel kopat smradlavé ponožky, které jste na sobě měli týden v kuse, a pak je odtamtud nějaké to desetiletí nevyndat... chápu, v takovém případě je skutečně nejlepší zamknout dveře a odjet na druhou stranu města. Nebo raději republiky. A když o tom tak přemýšlím, co si udělat malý výlet do Států?

Ale abych neodbočovala: Vedle našich imaginárních kamarádů příšer, kteří přijdou hned, jakmile zhasneme, což nás nutí prchat do postele nadzvukovou rychlostí a okamžitě se schovat pod peřinu (protože nic špatného se nedostane pod peřinu, jasné? To se prostě neděje.) se najdou i strachy velmi snadno vysvětlitelné a pochopitelné.

Jeden z nich má takový krásný, výstižný, jednoslovný název: Úřad.

Ne, teď vážně. Uvědomte si řeč dospěláků: Ale ne, je tady zase dopis z úřadu. Achjo, budu muset zajít na úřad. Dokonce i ve svých odvozeninách je to slovo nepříjemné: Představ si, ona je úřednice. Dělá tam papírování. Pije při tom kafe.

Se slovem úřad jednoduše souvisí celá řada podivných dospěláckých negativně zabarvených výrazů. Nebo výrazů, jejichž významem si my, nezkažené dětské duše, nejsme jisti. Třeba Svatý úřad. Jak může být úřad svatý, když ho všichni neustále posílají do horoucích pekel?

A pak přijdou na řadu ještě těžší věci: To v případě, že ke slovu úřad patří ještě nějaké jiné slovo. Vážně, hned to přidá na děsivosti. Vezměte si třeba finanční úřad. Ha, už se třesete, co? I když osobně mi přijde mnohem podezřelejší název typu Úřad na ochranu hospodářské soutěže. Odkdy se mezi hospodáři pořádají soutěže? Mně nikdy nikdo do žádné nepozval!

Vážně. Dospělácká slova můžou být leckdy neskutečně děsivá.

Mimochodem: Úřad pro normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví. Z toho se musí sesypat i opravdu otrlý dospělák.