pondělí 12. ledna 2015

22. kapitola

Tralala, Hif zase píše. Místo toho, aby dělala referát. Nebo se učila. Nebo si aspoň dopsala sešit. #HysterickýSmích. (Máme děsnej swag.)
Chybělo mi to.



Běžím. Přerazím se o sloup a o lampu a o lavičku a vůbec mě to nesere, moje nohy se pohybují, aniž bych to vnímal, na mém těle mi zrovna nezáleží. Jednou dokonce spadnu a překvapeně zůstanu ležet na zemi. Písek mi leze do očí. Netuším, kde jsem. To mě taky nesere. Doháje. Všechno je v háji. Naprosto všechno a já teď akorát dokážu jenom vyjeveně ležet na zemi a dívat se na zem, jež je příliš blízko, nedokážu se na nic soustředit, kousek ode mě roste purpurová kytka a strašně pomalu se pohupuje ze strany na stranu, děsně mě to vytáčí. Než si to uvědomím, stojím na nohou, nepamatuju se, že bych se zvednul, nevím, jak se to stalo, ale nemám čas nad tím uvažovat, nemám čas tady stát a tak zase běžím, nemám čas soustředit se na dech, nemám čas přemýšlet o tom, kam utíkám a před čím, nemám čas vůbec na nic a pro nic a všechno je k ničemu a já nevím co dělám a proč a proboha, všechno je tak děsně děsně špatně!

Dusím se a v krku cítím neskutečnou, nesnesitelnou bolest, snaží se mi seškrábat hrdlo vrstvu po vrstvě, lapám po dechu a přitom ani netoužím se nadechnout, strkám do lidí a vrážím do budov, uvědomuju si to až dávno po tom, co je minu, o několik ulic dál, ale nevím o kolik, nevím kde jsem a nevím kam mířím, všechno je tak hrozně pomalé a já jsem tak děsně pomalý, trvá mi věčnost než se dostanu na konec bloku a přitom se nikdo kromě mě nepohne a všechny ulice vypadají stejně, ve všech je černošská holčička ve fialovém tričku a ve všech je divně rozmazaná, hrozně mě vytáčí se na ni dívat a tak zavírám oči a vrážím do dalších budov a strkám do dalších lidí. Nesvítí lampy, protože je světlo. Neslyším vůbec nic, jen vlastní krev, jak mi pulzuje ve spáncích, jak naráží do rozdrásaného hrdla.

Běžím po schodech, známých olivově šedých schodech, které si nepamatuju.

Mačkám zvonek s cizím jménem a můj prst na něj přesně pasuje.

Buším na dveře s nikdy neviděnou kresbou dřeva a moje pěst zpívá.

Stojím tváří v tvář cizí osobě a vím jen, že se přes ni musím dostat.

Bojuj.

Všechno je špatně.

Cosi říkám, vysvětluju, ale nevím co, snažím se uklidnit hlas, bojuj, nesmím takhle znít, neměl bych tu ani být, měl už bych být tam, nevím ale kde, vše je tak pomalé, proč sakra, dívám se do očí osobě ve dveřích, znám její obličej i ty necitelné oči, stojím proti nim a – bojuj – přesvědčuju sám sebe, že to dokážu, a pak najednou všechno zmizí a já stojím zase v chodbě a dveře jsou zavřené, v uších mi zní jejich bouchnutí, tak strašně hlasité a tak strašně vzdálené, všechno se třese a moje ramena bolí a-

Hugo! Hugo, poslouchej mě! Hyu!“

Dívám se komusi do očí. Mají zvláštní barvu. Obyčejnou barvu. Známou barvu.

Bolí mě hlava.“ Nevím, komu to říkám. Ale něco mi tlačí na spánky tak neskutečným tlakem, svírá mi to hlavu jako obrovské čelisti mého největšího děsu a přede mnou se něco děje, ale já nevím co.

Hugo! Podívej se na mě!“

Slyším hlas. Vnímám ho, myslím, nevím, možná je to jen můj výmysl. Kdy jsem naposledy slyšel něčí hlas? Kdy jsem... naposledy... cokoliv, asi...? Kdy jsem naposledy dělal něco pěkného? Užitečného nebo... k něčemu...

Slyšíš mě, tak sakra, slyšíš mě?!“

Žlutý míč. Žlutý míč byl krásný. Bože, bylo to tak příšerné, ale byl tak krásný. Ale to je dávno. Je to tak hrozně dávno a já si nemůžu vybavit nic mezi tím. Mezi žlutým míčem a mým třesoucím se tělem a těma divnejma očima a otravným hlasem – kohosi od sebe odstrčím a tak se konečně přestanu třást, udělám krok, ale zradí mě nohy, proč by mě taky měly poslouchat, že, padám, ale něčeho se chytím, chvilku stojím a snažím se dívat okolo sebe. Zase ta protivná divně šedá barva, co to sakra je, nesnáším schodiště, všechny vypadají stejně, křečovitě svírám zábradlí a udělám ještě jeden krok dolů. Není směrem dolů peklo? Měl bych se hystericky rozesmát. Schody, nekončící schody, schody do pekel... nebývaly do schody do nebes? Kdysi dávno, když se ještě hudba dala poslouchat a dávala smysl. Bolí mě hlava, sakra, bolí mě hlava...

Hugo.“

Překvapeně se otočím a hlava se mi zamotá ještě víc. Chvíli nic nevidím, jen černo, ještě pevněji sevřu zábradlí, až chytnu do ruky křeč. Takže se pustím a začnu si ji mnout, protože už zase vidím, zírám si na špičky bot a snažím se vzpomenout si, proč jsem si nezavázal tkaničky. Já je ale nikdy nezavazuju. To proto, že už jsou pokaždé zavázané. Tak sakra...

Měl jsem rozvázané tkaničky ten den se žlutým míčem?

„Hugo?“

Jo, definitivně měl. Ale proč? Hm. Nevadí. Obejdu se i bez zavázaných tkaniček. Sejdu ještě jeden schod. A po něm další. A další. A pak stojím v mezipatře a zvedám hlavu a nějakej kluk tam bezmocně stojí a dívá se na mě.

A je to-

Tony,“ šeptnu.

Zatraceně povědomé jméno.

6 komentářů:

  1. My dear Hugo...... I just want to hug you now
    Děkuju hifi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. I feel you do hard.
      Já děkuju, Heli ^^

      Vymazat
  2. Nastav si, prosím, limitní počet článků na den. Nebo mi alespoň zakaž přečíst celou tuhle povídku v jenom dni.
    Začala jsem přemýšlet jako on. Včerejší večer se mi úplně ztratil. Myšlenky tak nějak zmateně běhají.
    Vidíš, co děláš?
    Prosím. Piš dál. Potřebuju zjistit, o čem to vlastně je..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. (Píšu tenhle komentář už potřetí, achjo.)
      Ale tohle je jeden z nejkrásnějších a nejvíce motivujících komentářů, jaký se mi kdy dostal. Děkuju, dobře? Hrozně moc děkuju.
      Na druhou stranu, omlouvám se. Zkus přestat, nepřemýšlej jako Hugo. Není to zrovna zdravé. Přečti si něco jiného, poslechni si písničku, projdi se, obklop se lidmi. On je... docela nebezpečný, když se nad tím zamyslíš.
      Každopádně, další kapitola je načatá, ale nemám u sebe notebook. Do dvou dnů by se mi měl vrátit, pak uvidím, co se dá dělej.
      Ještě jednou díky.

      Vymazat
  3. Well. This is getting scary. But it's still not the worst, hm?

    You really are a great writer.

    But now Imma think about what could happen with the yellow ball. I mean. Was it an accident? Did he lose someone? Or something? Was it the very piece of his sanity? Haha, the first thing that came to my mind was a car accident. But I guess that's too... obvious, innit?

    Well, I guess it doesn't matter, after all.

    I missed your stories. I missed this one, so much.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nah. It is. Sorry. And the worst... I don't think he even has his 'worst'.

      Oh. Thanks. I'm not, but thank you anyway, Ang.

      You wanna hear something? I'm still not exactly sure *laughing with hysteria* I just jkow what meaning it has to him. I'll see what it's gonna do, but you aren't far from truth.

      But yea. It doesn't matter.

      I missed you, babygirl :)

      Vymazat