Na vítr není spolehnutí 3/3

Tak jo, těsně ped tím, než mě naloží do auta a odvezou do mučírny pod záminkou rodinné dovolené - ehm, totiž, chci říct, naloží a nechají spát. Jo. Všechno ostatní je mi ukradený. (Spala jsem cca hodinu a půl.) (Blbě vidím na klávsnici, za případně chyby se fakt omlouvám)
So, k povídce. Ten konec je trochu jako... eeeh. Chtěly jsme tam nejprv udělat nějakou hlubokomyslnou úvahu akorát s podělanou nadějí, ale nakonec jsme se rozhodly pro šíleně šťastný konec :D (Nedívejte se na mě tak blbě, to není žádnej spoiler.) (A stejně předkecy nikdo nečte.)
Hlavička nám zůstává, tak popojedem.

Název: Na vítr není spolehnutí
Autoři: Aki (a trochu Hif)
Fandom: Naruto
Postavy: Gaara, Sasuke, Kiba, Sakura, Ino, Shikamaru, Deidara, Itachi, Naruto a plechovka od Coly
Upozornění: AU, taky trochu OOC (ne moc, ale poupravily jsme postavy tak, aby se nám dobře psalo)

„Tak jo, podívej,“ ozve se za mnou hlas Shikyho, culíčkáře, „každou chvílí by se měl objevit Naruto, a když řekne, že je to dobré, dostaneš-“

„Balíček žvejkaček,“ přeruší ho posměšně některá z holek.

„Jo. A když ne, vymácháme tě v řece.“

Pokrčím rameny, přikývnu a otočím se.

"Itachi-kun?" řekne a usměje se kousek ode mě postávající kluk s blond vlasama dlouhejma jak kdyby byl holka, který se zatím moc nevyjadřoval. Zahlédnu nepatrný náznak úsměvu i na tom dlouhovláskovi, nejspíš Itachim, co se jemnými kroky blíží k nám.

"Se zas nese jak páv," zamumlá si potichu bleďas. "Aby se ti pýchou neohrnul nos, nii-san," zakřičí a zakření se na příchozího Itachiho. Ten ho však okatě ignoruje a jde přímo k tomu holko-klukovi. Dojde až k němu a chytne ho kolem ramen. Nejsem si jistý, co to má znamenat, ale to už vidím i nějakého hyperaktivního blonďáka, který se ke mě nebezpečně rychle blíží. Dokonce bych řekl, že i úmyslně. Vypadá děsivě. Ale to je možná součást jeho tváře. Ty jizvy tomu trochu napomáhaj.

"A ty seš kdo?" zeptá se mě a zvedne jedno obočí. To umí málokdo. Chtěl jsem se to naučit, ale pak mi došlo, že obočí vlastně ani nemám. Smutné. Další podivností v jeho obličeji jsou oči. Vidím v nich nekonečnou odvahu, střeštěnost, ale taky lásku. Tak, která z těchle holek je asi slečnou Hyperactiv? Nevím.

"Já jsem tady!" křikne a zamává mi rukou před obličejem. Jeho tvář pohltí obrovský úsměv. Asi nemám na vybranou.

"Jsem Gaara, a ty?" řeknu.

"Vidíte to? On se mě zeptal, jak se jmenuju. Ten je dobrej!" křikne přes rameno k ostatním a znovu se zaměří na mě. "Jsem Naruto. Tos dělal ty? Úplně sám? Teď?" vychrlí ze sebe rychlostí blesku a ukáže na mou kočku. Trochu ho nepobírám.

"Jo, nějakej problém?" Kruci, já prostě nemůžu vytáhnout obočí. Blbý geny, blbý, blbý geny. Já chci obočí!

"To je geniální!" zařve to blonďatý pako. "Kde mám foťák? Hey! Ino! Hoď mi tvůj!" dodá a moje vnitřnosti zaplesají. Ještě, že jenom vnitřnosti.

Foťák mu podá ta holka s blonďatým culíkem, takže fajn, vím další jméno, tohle je Ino. Jo. Ino, Itachi... ten týpek, co jsem se s ním pral, je Buku, ne? É, počkat, tak to nebylo. Jak že... Kiki? Kibi? Kiba! Jo! A ještě... Shiky. To byl ten s culíkem, co vypadá jako jedinej, že není úplnej blbeček. Jo. Je tu nějak moc lidí, na to, abych si je zapamatoval, ale já to nějak dám – vlastně moje paměť na jména je docela obstojná. Což mi připomíná... "Žvýkačky si nechte, já padám," řeknu a chystám se už k několikátému pokusu o odchod. Jako pokaždé mi to nedovolí.

"Počkéééj!" zařve hlas Naruta přes celej park. Už mě to začíná unavovat. Mohl jsem si už pěknou chvilku tiše ležet v parku někde na lavičce, ale ne, já musím chodit hledat pitomou plechovku od Coly.

"Co je? Další sázka? Nemám zájem," řeknu s ledovým klidem a čekám na reakci.

"Jaká sázka?" řekne a protáhne obličej, chvilku čekám jestli si nedupne nohou, aby mu někdo řekl, co se tady děje.

"Chmm... Vsadili jsme se, jestli dokáže nasprejovat něco, co se ti bude líbit..."řekne Shiky a ke konci ztišuje hlas.

"Okay... Co jsme prohráli?" řekne s falešným klidem Naruto a já na něm úplně vidím, jak doufá, aby to nebylo nic moc důležitýho.

"Žvejky," odpovím mu. "Nemusíš mít strach. Vždyť já je ani nechci. Klidně si je nechte," stále jsem klidný.

Očividně si vydechne. „Super! Kdo je má? Já chci žvejku!“ Periferně zaznamenám, jak se Itachi plácne dlaní do čela. Ani se mu nedivím. Balíček žvýkaček vytáhne růžovláska a nakonec dostane každej, jednu nacpou i mně.

„Skvělý, zbyla mi jedna,“ protočí oči, ale směje se.

„A tohle je čí? Hm? A tohle?“ Naruto skáče od jedné věci ke druhé a každou chvíli cvakne foťákem. „Je to super, udělali jste toho fakt hodně!“ Nikdy nepochopím, jak se v jedné osobě vezme tolik energie.

...Určitě je to energetický upír.

"Ty! Jestli mi zas zaplácáš foťák milionem fotek, z různejch úhlů, každýho nepodstatnýno detailu, tak tě zabiju!" řekne bloncka a mile se na něj usměje. Všichni ale vidíme tu hrozbu jejích očích.

"Jojo, neboj se, Ino," zamektá a poškrábe se rukou na hlavě. "A odkud jseš?" otočí se potom na mě.

Ach tyhle otázky nemám rád. "Jsem z rodiny Sabaku, původně ze Suny..." odpovím a zadoufám, že mu to bude stačit.

"Hah, nemáš ségru Temari?" zeptá se mě Shiky. Musím zjistit jak se jmenuje doopravdy. Počkat. Zeptal se mě právě na ségru? "Ehm, jo, mám," odpovím stručně, nechci to dál rozebírat. Nerad se bavím o rodině. "Znáš ji?" zeptám se nakonec, protože jinak by se ptal on.

"Chodili jsme spolu," řekne a trošku se začervená. Mám to. Už se chytám. Udělala díky němu maturu. A pak se zdejchla na prázky. Vždycky jsem byl chytřejší, ale ona se zase víc dokázala bavit s lidma, takže nebyla na nic sama. Jak že se to jenom tenhle kluk...

„Shikamaru?“ tipnu. Přikývne.

„Páni! Takže vy se znáte?“ vloží se do toho hned Naruto. Vážně, ten kluk nejspíš musí být u všeho.

„No... ne tak docela,“ uvedu to na pravou míru. „Možná jsme se párkrát někde zahlídli nebo tak, ale tím to končí.“

„To je jedno,“ mávne rukou a už se hrne k igelitce se sprejema. Vydrží u jedný věci aspoň pět minut? Nezdá se mi, že by to bylo možný. „Vyplácali jste nějaký? Možná bychom mohli koupit nový barvy. Zrovna jsem dostal kapesný, takže...“ a plácá a plácá. Přestanu ho vnímat a radši si prohlídnu partičku.

Holky se spolu o něčem bavěj a pokukujou po tom bledém černovláskovi – asi je to teda brácha Itachiho, jestli to chápu dobře. Ten stojí s rukou kolem ramen blonďáka a pozoruje zeď, která je, jestli to dobře chápu, teď nová, Kiba jenom kope do nějakýho kamínku a Shikamaru prostě postává a líně pozoruje ostatní tak, jako já.

...Vždyť jsou to docela normální puberťáci. Nevadilo by mi tady s nima ještě chvilku být.

"Crrrrr..." ozve se všude kolem nás, ale ostatní se tváří, jako by nic neslyšeli, i když mně to trhá uši. Najednou se začnou romazávat, co se to sakra děje? Nikdo se netváří vyděšeně, nebo tak. Začnou se mi vzdalovat. Zmateně zatřepu hlavou a po tváři mi přejede ostrá bolest. Co to do háje je? Zavřu oči a ihned je zase otevřu. Nehledím na partu, ale na bílou zeď. Kde to jsem? Co se stalo? Byl jsem v parku. Rozhlédnu se kolem, už vím proč mě bolí tvář. Ležím na posteli, teda teď už hlavou na dřevěném stolku. "Crrrrr...." ozve se znovu ten protivnej zvuk. Mozek začne pracovat. Jsem doma, ve svém pokoji. Je neděle ráno. Co to bylo? Zdálo se mi to? Pohnu rukou a když zjistím, že se můžu normálně hýbat, vypnu na mobilu ten otravnej budík. Proč se vlastně budím tak brzo? Sednu si a kouknu se na mobil. Je půl osmé. Co je tak důležité, abych v neděli vstával tak brzo? Kalendář, zápisník, někde to musím mít napsaný. Nebo prostě počkám až se mi nastartuje mozek a laskavě mi to sdělí. Zívnu.

"Hej, vypadni odsud! Teď jsem na řadě!" uslyším řev z chodby. Znám ho. Je mi povědomý, ale čí je? Já si vzpomenu, je holčičí, trochu tvrdý, silný... Temari. Sestra. Jo, to bude ono, zase zabrala koupelnu. Otevřu SMS, psal mi Naruto. Ale jak mi mohl psát, když jsem mu ani nedával svoje číslo?

"Už tam seš PŮL hodiny!" zařve někdo nazpátek. Asi brácha... určitě, neustále se hádají. Tak nějak mi to najednou všechno dojde – no jo, Sasuke má narozeniny a tohle byl to jen sen. Snil jsem o dni, kdy jsem je poprvé potkal. Zvláštní, ještě se mi nestalo, aby se mi zdála vzpomínka. Ale teď musím jít pomoct Narutovi. Oslavujem další osmnáctiny!

Na tváři se mi usadí obrovskej úsměv.