akorát jsem tuhle, no, úplně mrtvá. Potřebuju přečíst do konce neděle tisíc stránek, yaay, a už mi z toho hrabe
Kecám. Je to vlkodlak.
(Nevěřte mi, je to fakt klaun, jenom změnil podobu. Nebo jsem už fakt úplně mimo a melu hovadiny. Nebo je ta kniha hovadina. No, na tom nezáleží, protože není.)
A prostě, přijde mi, jako bych tím pracovala, kvůli tomu stavu, víte? Jako třeba vyráběla nebo malovala nebo psala, a i když to není pravda, mám chuť se s vámi o něco podělit, a tak jsem našla tuhle prastarou povídečku, o které už (zase) nevím, že bych ji psala, a kterou jsem vyhrabala nevím jak a je děsná, ale já nic jiného
Pozitivní/kulturní vsuvka: Stáhla jsem si film od Bukowkého! (I mean, scénář.)
(Ale nemám na něj čas. Bůůů.)
(Tenhle článek je víc výkecář, než povídka, já vím. PanDort.)
okaaaay, tak k té povídce. Je to na fandom Higurashi no Naku Koro Ni (umím to napsat zpaměti!) (Jen si nejsem jistá těmi velkými písmeny na správných místech.) (Nevermind.) (Obávám se, že moje věty nedávají smysl.) (Žížala.) (Zmlkni, Hif.)
Aaaa (bééé) (cééé) povídka se odehrává jako, úplně po té poslední sérii. Respektive si to představte jako můj osobní alternativní začátek další, nikdy nestvořené série. Ano? Myslím, že by byla... nehezká. Jako, depresivní. Jako, zoufalá. Jo. (Nikdo mi nenamluví, že to, že v jednom díle zemřou průměrně tři lidé, znamená, že je to anime depresivní.) (dééé)
A JÁ UŽ SAKRA DRŽÍM TU HUBU A JDU SPÁT ŽEJO.
(Kecám, musím jít číst.)
Jsem svéprávná!
Potřebovaly jsme jenom nějakou
zeleninu. Povzdychnu si.
Jenomže dnes mě očividně někdo
nechce nechat žít obyčejný život roztomilé Riky, která by
přihopkala do obchodu, popovídala si s prodavačem, možná ještě
dostala nějaký kousek ovoce, spokojeně se usmívala na všechny
okolo a užívala si sluníčka. Takovou Riku mám ráda.
Ale dneska jí nějak nebylo přáno.
Zase je někdo mrtvý. Ani nevím kdo.
Jenomže už jenom tahle zpráva mi dokáže pěkně pokazit náladu
a vůbec znepříjemnit den. Takže prostě z krámku zase rychle
odejdu a celou cestu zpátky běžím i s košíkem, až se v jednu
chvíli trochu bojím, že mi paprika vyskočí ven, a vlasy mi lezou
do obličeje, až je volnou rukou ani nestačím shrnovat zpátky a
vidím jenom jejich modro.
Cesta, kterou už dávno znám,
naštěstí není moc plná lidí, a sotva minu květinářství, kde
to opravdu krásně zavoní, až se musím pousmát, nenarazím už
vůbec na nikoho až do té doby, kdy rychle vběhnu do domu, sundám
si boty, vyjdu schody a ještě zadýchaná vejdu do kuchyně, kde už
u stolu sedí Satoko a pravděpodobně píše úkoly. Hned vyskočí.
„Rika-chan!“
„Tadaima,“ vydechnu mezi
jednotlivými hlubokými nádechy. Tohle vynechat nemůžu. Kvůli
ní.
„Okairi,“ odpoví trochu zaraženě,
zatímco mi bere proutěný košík s nákupem a odkládá ho vedle
svých sešitů, aniž by ze mě spustila pohled. „Co se děje?“
„Vražda, Satoko-chan,“ pípnu tak,
aby to znělo, jako bych oznamovala jen zhoršený stav počasí.
Déšť, místy krev. A myslím, že jí bude hodně. Dech už se mi
zklidnil.
Nakrabatí čílko, aby ne, to není
zrovna radostná novina. Zítra nebudou žádné hry. A možná ani
zmrzlina. „Koho?“
„To se... teprve dozvíme,“ sednu
si a začnu zeleninu skládat na desku stolu, můžeme z ní udělat
večeři hned. „Ale myslím, že tentokrát to bude jako první
starosta.“
Mlčky pozoruje moje prsty, brající
jeden plod za druhým, asi ani není potřeba nic říkat, jenom si
ujasnit, jaké stanovisko bychom měli zaujmout, co udělat a jestli
tentokrát zkusíme něco jiného. Vlastně už to i přestalo být
zábavné. Ano, můžeme se snažit dopředu snažit něco odhadnout,
můžeme se zkoušet odstěhovat z vesnice, můžeme lidi varovat a
izolovat a chránit, ale nakonec stejně naprosto pokaždé skončíme
tady. Zase zpátky. Přerušili jsme koloběh našich vlastních
konců, ale nikoho jiného zachránit nedokážeme. Rozmotali jsme
spirálu a udělali z ní jenom kruh, ale to na nevyhnutelnosti nic
nemění. Upevnili jsme naše přátelství a ušetřili si spoustu
bolesti ze ztrát a nedůvěřivosti, ale tam buď končí naše
možnosti, nebo jsme neschopní. Takže když skončím s vyndáváním
zeleniny, může Satoko akorát naprosto automaticky a vcelku
mimoděčně odložit koš dolů ze stolu.
„Zavolám Keiichimu a Min-chan.“
Přikývnu.
Jako každý červen.
___________________________________
Dostal se vůbec někdo k té povídce?
Tisícstránková kniha? Klaun? Kingovo IT? :D
OdpovědětVymazatJaponská slova v česky psané povídce (nebo čemkoliv) působí trochu zvláštně. Ale déšť, místy krev, fajn :D
Jo :D
VymazatNo, to asi jo, ale tyhle fráze jsem nevěděla, jak je přeložit, aby to bylo přesné, jsou to... fráze :D Hmm, tak jestli jsi to anime viděla, ono to vlastně docela, ehm, odpovídá.
Miluju tě. Prostě, nic narativního nebo fabulativního, jenom... tě miluju. A nemyslím, že by bez tebe byla moje existence jakkoli užitečná. Tuším.
OdpovědětVymazat