neděle 19. května 2013

Jako každý...

Zdravím, dětičky,
akorát jsem tuhle, no, úplně mrtvá. Potřebuju přečíst do konce neděle tisíc stránek, yaay, a už mi z toho hrabe a tak zvýrazňuju části textu jako debil. Je půl třetí, doháje, a mě před očima nějaký pojebaný sakra klaun vraždí děti a oni mu metají kýchací prášek do obličeje, aby ho zastavily.
Kecám. Je to vlkodlak.
(Nevěřte mi, je to fakt klaun, jenom změnil podobu. Nebo jsem už fakt úplně mimo a melu hovadiny. Nebo je ta kniha hovadina. No, na tom nezáleží, protože není.)
A prostě, přijde mi, jako bych tím pracovala, kvůli tomu stavu, víte? Jako třeba vyráběla nebo malovala nebo psala, a i když to není pravda, mám chuť se s vámi o něco podělit, a tak jsem našla tuhle prastarou povídečku, o které už (zase) nevím, že bych ji psala, a kterou jsem vyhrabala nevím jak a je děsná, ale já nic jiného nemůžu najít nemám´.
Pozitivní/kulturní vsuvka: Stáhla jsem si film od Bukowkého! (I mean, scénář.)
(Ale nemám na něj čas. Bůůů.)
(Tenhle článek je víc výkecář, než povídka, já vím. PanDort.)

okaaaay, tak k té povídce. Je to na fandom Higurashi no Naku Koro Ni (umím to napsat zpaměti!) (Jen si nejsem jistá těmi velkými písmeny na správných místech.) (Nevermind.) (Obávám se, že moje věty nedávají smysl.) (Žížala.) (Zmlkni, Hif.)
Aaaa (bééé) (cééé) povídka se odehrává jako, úplně po té poslední sérii. Respektive si to představte jako můj osobní alternativní začátek další, nikdy nestvořené série. Ano? Myslím, že by byla... nehezká. Jako, depresivní. Jako, zoufalá. Jo. (Nikdo mi nenamluví, že to, že v jednom díle zemřou průměrně tři lidé, znamená, že je to anime depresivní.) (dééé)
A JÁ UŽ SAKRA DRŽÍM TU HUBU A JDU SPÁT ŽEJO.
(Kecám, musím jít číst.)
Jsem svéprávná!






Potřebovaly jsme jenom nějakou zeleninu. Povzdychnu si.
Jenomže dnes mě očividně někdo nechce nechat žít obyčejný život roztomilé Riky, která by přihopkala do obchodu, popovídala si s prodavačem, možná ještě dostala nějaký kousek ovoce, spokojeně se usmívala na všechny okolo a užívala si sluníčka. Takovou Riku mám ráda.
Ale dneska jí nějak nebylo přáno.
Zase je někdo mrtvý. Ani nevím kdo. Jenomže už jenom tahle zpráva mi dokáže pěkně pokazit náladu a vůbec znepříjemnit den. Takže prostě z krámku zase rychle odejdu a celou cestu zpátky běžím i s košíkem, až se v jednu chvíli trochu bojím, že mi paprika vyskočí ven, a vlasy mi lezou do obličeje, až je volnou rukou ani nestačím shrnovat zpátky a vidím jenom jejich modro.
Cesta, kterou už dávno znám, naštěstí není moc plná lidí, a sotva minu květinářství, kde to opravdu krásně zavoní, až se musím pousmát, nenarazím už vůbec na nikoho až do té doby, kdy rychle vběhnu do domu, sundám si boty, vyjdu schody a ještě zadýchaná vejdu do kuchyně, kde už u stolu sedí Satoko a pravděpodobně píše úkoly. Hned vyskočí.
„Rika-chan!“
„Tadaima,“ vydechnu mezi jednotlivými hlubokými nádechy. Tohle vynechat nemůžu. Kvůli ní.
„Okairi,“ odpoví trochu zaraženě, zatímco mi bere proutěný košík s nákupem a odkládá ho vedle svých sešitů, aniž by ze mě spustila pohled. „Co se děje?“
„Vražda, Satoko-chan,“ pípnu tak, aby to znělo, jako bych oznamovala jen zhoršený stav počasí. Déšť, místy krev. A myslím, že jí bude hodně. Dech už se mi zklidnil.
Nakrabatí čílko, aby ne, to není zrovna radostná novina. Zítra nebudou žádné hry. A možná ani zmrzlina. „Koho?“
„To se... teprve dozvíme,“ sednu si a začnu zeleninu skládat na desku stolu, můžeme z ní udělat večeři hned. „Ale myslím, že tentokrát to bude jako první starosta.“
Mlčky pozoruje moje prsty, brající jeden plod za druhým, asi ani není potřeba nic říkat, jenom si ujasnit, jaké stanovisko bychom měli zaujmout, co udělat a jestli tentokrát zkusíme něco jiného. Vlastně už to i přestalo být zábavné. Ano, můžeme se snažit dopředu snažit něco odhadnout, můžeme se zkoušet odstěhovat z vesnice, můžeme lidi varovat a izolovat a chránit, ale nakonec stejně naprosto pokaždé skončíme tady. Zase zpátky. Přerušili jsme koloběh našich vlastních konců, ale nikoho jiného zachránit nedokážeme. Rozmotali jsme spirálu a udělali z ní jenom kruh, ale to na nevyhnutelnosti nic nemění. Upevnili jsme naše přátelství a ušetřili si spoustu bolesti ze ztrát a nedůvěřivosti, ale tam buď končí naše možnosti, nebo jsme neschopní. Takže když skončím s vyndáváním zeleniny, může Satoko akorát naprosto automaticky a vcelku mimoděčně odložit koš dolů ze stolu.
„Zavolám Keiichimu a Min-chan.“
Přikývnu.
Jako každý červen.


___________________________________
Dostal se vůbec někdo k té povídce?

3 komentáře:

  1. Tisícstránková kniha? Klaun? Kingovo IT? :D
    Japonská slova v česky psané povídce (nebo čemkoliv) působí trochu zvláštně. Ale déšť, místy krev, fajn :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo :D
      No, to asi jo, ale tyhle fráze jsem nevěděla, jak je přeložit, aby to bylo přesné, jsou to... fráze :D Hmm, tak jestli jsi to anime viděla, ono to vlastně docela, ehm, odpovídá.

      Vymazat
  2. Miluju tě. Prostě, nic narativního nebo fabulativního, jenom... tě miluju. A nemyslím, že by bez tebe byla moje existence jakkoli užitečná. Tuším.

    OdpovědětVymazat