Okay, popojedem.
Je to krátké. Je to poloviční, než bývají normální kapitoly a mám to napsané už strašně dlouho (aspoň mi to tak přijde, ve skutečnosti nemám zdání, jak přesně dlouho, haha) ale ten konec prostě... ta kapitola musí končit tam. To jinak nejde. Pardon.
„Okej, lidi, tak co teď?“ Nevíme, nevíme nic. Je ještě moc brzo a hlavně moc světlo na to, aby se něco podniklo, jako, z toho, proč se vůbec známe a nejspíš i proč tu teď vůbec jsme, teda, ne že bychom potřebovali naprostou tmu jak v nějakym béčkovym horroru, ale vždycky je to pak... pohodlnější, asi? Snažší, určitě, jednodušší. Ušklíbnu se.
„Tenhle výraz ti jednou zůstane už napořád,“ napomene mě
Tony, ignorujíc Paulovu otázku, natáhne ruku a zatahá mě za
tvář.
„Hej,“ ohradím se a chci ho praštit, jako, ne mu úplně
ublížit, ale dát mu prostě pohlavek, co mě má co poučovat,
blbeček jeden! Jenže se musím nahýbat nad nějakou bednou, takhle
až hodně k němu, protože se samozřejmě odtahuje, natahuju se
tak daleko, jak jenom můžu, ale pořád to není dost na to, abych
mu mohl jednu vlepit, posunu se ještě víc dopředu, ještě
kousek, bolí mě ruka, o kterou se zapírám, máchám mu konečky
prstů už už skoro před obličejem, ale to už se taky neudržím
a na tu stranu, na kterou se natahuju se z tý bedny svalím, doháje,
ještě se stihnu hlavou praštit o jeho koleno a skončím na zemi.
„Jau!“
„Ty vole, kejmy!“
„Jsi v pohodě?“
„Jsi v pohodě?“
„Pako, fakt.“
„Vidíš, co děláš!“ osočím ho, ale do toho se směju, a
kluci, když to vidí, se smějou taky.
„Pojď sem,“ Craig a Tony mě zvedají, Ryan s Paulem se namísto
toho tiše pochechtávají a asi se snaží, aby u toho nevypadali
moc nápadně, nebo co mají ty ruce před pusou znamenat, ale jako,
nejsem zas takovej debil, abych si nevšim, ne! Ale co, neseřvu je
přece, stejně se sám směju – a pak bysme se taky jenom smáli.
Veselí lidi, prej.
Jenom jsem nějak nepochopil, proč si dám většinou na hubu jenom
já...?! Zavrtím hlavou, tohle nemá cenu řešit, stejně na to
nikdy nepřijdu.
„Svítí mi do ksiftu, jdem někam jinam,“ ozve se Ryan.
„Jo, na něco takovýho jsem se ptal!“ Paul ho vezme roztaženou
dlaní po zádech, ačkoliv, jasně, nemyslí to ani náhodou jako
rvačku, ublížení, výtku nebo co já vím co, ne, i když mě
napadne, že takovýhle gesta nedávaj smysl, naprosto automaticky
všichni chápem, co tím myslí.
Vlasně jsem náš svět nikdy nepochopil.
Vzdychnu.
Vlastně je mi to upřímně docela u prdele.
Otočim se kolem svý osy, čistě z dětský rozmařilosti, s
rozáhlejma rukama a hlavou schválně vystavenou nebi, vystavenou
slunci. „A kde ti svítit nebude, prosim tě?“ Všichni dobře
víme, že tím hned nezavrhuju to, abychom šli, to ani náhodou.
Jenom se prostě ptám, kam.
Kam jít, kam patřit, kde žít, čemu pomoci, čemu ublížit, čemu
se věnovat, čemu věřit, koho znát, komu důvěřovat, co dělat,
co jíst, co pít, co si myslet, co poslouchat, co uznávat, co
respektovat, co mít rád, co nesnášet, co vědět, co slyšet, co
vidět, co číst, co rozpoutat, co milovat, co chránit, co nechat,
co změnit, co zničit, co svěřit, co zatajit, co zapomenout, co
zavrhnout, co předstírat, co předpokládat, co znát, co stvořit,
co zabít, co rozvrátit, co utnout, co přečkat, co cítit, co žít.
Jenom se ptám.
ňáááááááááhí! Nekonečno~ *oslavuje to neandrtálským tanečkem* *spadne ze židle* *vyškrabe se zpátky na ňu a tváří se, jako by se nic nestalo*
OdpovědětVymazatOukej, co k tomu říct.. O.o boží, jako vždycky. Haha. Jsem fakt originální.
NYAAHHAHAHA miluju tě.
Vymazatco zabít? No to je jasné, zabij Janette. Ale... právě jsem si přečetla celou osmičkuuu!! Jako že fakt celou, od prologu, do týhle kapitoly.
OdpovědětVymazat*čeká na potlesk*
*stále čeká*
*umřela*
(nemusíš mě zabíjet, ušetřila jsem ti práci ^^)
Jo a třeba náááhodou něco k tý povídce? Hm, jesně... Já ti nemam teda co vytknout. Můžu jen chválit. Takže chválím, chválím, chválím potřetíííí!! :DDDD