Odstín bílé

Už jsem si myslela, že v životě nenapíšu jednodílnou povídku - stalo se.
Děkuju všem, co se o mě  starali a zajímali a ptali se, jak se mám a jestli nepotřebuju pomoct. Myslím, že už jsem v pohodě, tak nějak. Funkční. (It sounds like robot.) I mean, jasně, je to blbé a těžké a tak, ale mnohem těžší je vidět ostatní lidi, jak jsou v háji, so...
K povídce, jasně. Povídečce, je to kraťounké. A takové rozkošné, měla jsem zrovna takovou náladu. Jolly, miluju tě, tohle je pro tebe.
(Pšt.)

Ačkoliv tu byla včera a předevčírem a ani nevím, kolik dní ještě před tím, už zase opatrně a tiše vklouzává do mého pokoje. Zavře tak jemně, že to ani nepotřehnu.

„Tak co, honey?“ I její hlas je něžný a tichý, jako by se spíš ptala, jestli spím, než na náladu. „Jakpak se máš? Mám ti udělat čaj, co říkáš? Přinesla jsem nějaké sušenky, tak třeba...“
„Ahoj.“

Neotočím se, v klubíčku sedím na posteli a zírám na zatažené závěsy, světle šedé a nudné a velké. V tichosti přejde místnost a roztáhne je, jako by věděla, objeví se okno, velké od stropu až na zem a skoro přes celou stěnu, a přes něj se do pokoje poklidně a nenuceně vlije hedvábné světlo. Měly by mě bolet oči, ale nebolí.

Nic mě teď nebolí. Není to nemoc, není mi nic, jenom... takový zvláštní stav, co mívám, a ona už ví. Potřebuju jenom ticho a chvíli přemýšlet a nejspíš... nejspíš utřídit svoje vlastní myšlenky a vůbec sebe, buď něco takového, nebo nevím. Na chvíli zavřu oči, paprsky na tváři jsou příjemné, i když nehřejou. Aby taky, je teprve začátek dubna a jaro se nejspíš akorát teď diví, že i letos se po něm chce, aby přišlo.

„Už jsem se chtěla radovat, že se mnou mluvíš, darling,“ nevím, nakolik to myslí vyčítavě.

„Přece si s tebou povídám.“

Posadí se vedle mě. Otočím k ní hlavu, fascinuje mě její výraz a já nejspíš fascinuju ji, podle toho, jak přejíždí modrýma vykulenýma očima, které jsou všude se mnou, po mém obličeji. Nebo spíš jen hledá v mém výrazu něco, co tam nebylo, když se dívala včera.

Bohužel, můj obličej není papír a má duše štetec namočený v tuši z emocí. Kdyby ano, vznikly by kaligramy.

Je mi zima. Ačkoliv si nemyslím, že by na mně byl pocit chladu vidět, zachvěním se či čímkoli jiným, sklopí oči a natáhne se pro deku, ležící kousek ode mě. Také je šedá, ale světlo je tu bílé, tak nač se snažit o stejný odstín ještě jinde.

Odstín bílé.

Přehodí mi přikrývku přes ramena a chce mě do ní zabalit, ale protože si objímám kolena blízko u těla, nemá ji kde zachytit a zabalit mě tak pořádně. Povzdechne si, deku zase odloží a přisune se blíž ke mně, aby mě mohla opřít o svoji hruď a obtočit kolem mě drobné paže. Vydechnu vzduch, o kterém nevím, že zadržuju. Chlad nahradí teplo a světlo. Ani se nepohnu, i když si nemyslím, že by mě pustila.

„Ty se ke mně nepřitulíš, jo?“ vydechne mi do krku.
„Já tě objímám pořád,“ a teď nelžu. Napadlo mě to už dřív, nevím, jak dlouho to je, a zní to dokonale.

Poctí mě raději svým nechápavým pohledem velkých očí, než otázkou. Pousměju se.

„Objímám tě zevnitř.“