8. kapitola

Ehm... Err zdraví pozemšťany! Hifi bola taká milá že mi tu nechala pekný odkaz o tom že mám napísať predkec hoci neviem o čom, ani som nikdy nič podobné nepísala. (Ozaj i u vás je toľko snehu?) naozaj prepáčte za takéto neskoré zverejnenie, ja som na ten článok myslela! Naozaj! Len potom som nejak zaspala... poznáte to keď sa vám na tvár otlačí klávesnica? Hate that feels.
Okej takže je dačo po polnoci a náš miláčik je momentálne niekde v prdeli Anglicka... a vráti sa nám... uff hlavne že sa nám vráti. Milujem ťa bejb :* Strašne moc. You know right? (Dúfam že tam nemáš toľko snehu čo tu T__T) Uhm už by som mohla skončiť že? Takže keďže všetci milujeme Hif :3 buďte taký dobrý a zanechajte jej i koment a už len asi... užite si kapitolu.
Pac a pusu posiela Err ^^

 Zase běžíme, ale už tak nějak zvolna, takže se ani tolik nezadýcháme, ani nám to tolik nerozcitliví celý těla, protože si teď musíme dávat pozor i na to, jak hlasití jsme, i když to jde s kamínkama a pískem a zbytkama asfaltu pod nohama trochu blbě, a musíme se taky držet spíš při krajích uliček, ne uprostřed, sice je to teď ještě docela v pohodě, nejsme tak blízko, ale je to prostě jistější. Skutečně sice máme málo času, ale ne tak, abysme si tohle nemohli dovolit, ostatně, v každým případě riskujeme už jenom tím, že zkoušíme tuhle cestu, takže být dál neopatrní by byla fakt kravina.

Nemůžu se zbavit pocitu, že to všechno nemá smysl, a o to horší to je, protože vím, že zrovna tohle ten smysl skutečně nemá. Jenom je to baví. A... nás to svým způsobem asi taky baví. Tak nejspíš proto. Strašnej důvod, že ano.

Snažím se nabírat vzduch jenom nosem, protože to je mnohem tišší, ale i tak někdy musím otevřít pusu, jinak bych to zase neudejchal. A navíc, no, nemůžu říct, že by tohle místo zrovna vonělo vřelostí. Ani tak ne, že by to tu bylo nějak extra špinavý, ale je prostě po dešti a kanály se nás proto při proběhnutí kolem nich snažej udusit, když to teda prej nezvládneme sami, a tyhle baráky začínaj bejt jedny z těch shnilých, mají prosáklou omítku a na sobě mech a vůbec je tu teď všude vlhko, i ve vzduchu. Možná proto se tak blbě dýchá. A měl bych přestat tolik přemýšlet tom, co, jak a kde vdechuju a vůbec, strašný už je to, pořád jenom kyslík a kyslík, jako bych na nic jinýho nemyslel a na ničem jinym nezáleželo. Nelíbí se mi, že jsem na něm závislej. Nelíbí se mi pocit závislosti. Na naprosto čemkoli.

Na tomhle okamžiku, například.

Ohlídnu se dozadu, jestli tam ten Anthony vůbec někde je, a jo, běží kousek za mnou, pravděpodobně aby byl taky víc u baráků, na kraji ulice, nemyslím si, že by pro něj bylo těžký mě doběhnout nebo dokonce předehnat. Jenže o to teď nejde, teď jde o to, že za chvíli, ano, už vážně jenom chvíli, ještě, jo, teď, zpomal, zpomal a zastav, Tony mi zezadu dýchá na krk, jsme u vchodu na hřiště, teda, spíš na jakési jeho pozůstaliště, docela pochybuju, že si tu hrajou malý děti, ale i kdyby, tak co vlastně. Kluci seděj na polorozpadlejch lavičkách a jak jsme si mysleli, čekujou vpravo díru v plotě a nalevo jeho konec a jsou u stromu, přes kterej by se teoreticky taky dalo to hrazení přelízt. Aspoň tak vypadaj a maj tam natočený havy, každej na jednu stranu. Jenom na nás ne. Skvělý, musím se usmát, nejdřív sám pro sebe a pak úsměv věnuju i Tonymu, kterej mi ho vrátí a kývnutím hlavy mi naznačí, ať se schovám za zbytky jakýsi konstrukce, nejspíš to byla taková ta plechová střecha nad lavičkama, což taky hned uděláme, oba. Opatrně nakukujem na ty tři paka už jenom kousek od nás a trochu se blížíme, víme, že nám stačí dostat se doprostřed hřiště, kde už skoro jsme, a budem mít vyhráno, a šklebíme se. Nakonec se ohlídnu dozadu na něj, jenom přes rameno, a když kývne, jasně, že ví, co myslím, vystartuju zase sprintem směrem k nim a on hned za mnou. V podstatě za běhu se navíc posadíme, nebo spíš sesuneme a svalíme na nějakou bednu, ne, že bychom si mysleli, že takhle nepoznají, odkud jsme dorazili, i když je to možný a bylo by to fajn, ale prostě proto, že sedět si tu tak v pohodě, zatímco nás vyhlížejí, je jednoduše cool a my jsme pokrytci.

„JSME TADY, VY IDIOTI,“ zavřísknu. Trhnou sebou.

Stupidní úsměv mi na tváři vydržel celou dobu a teď se ještě prohloubí nad stupidním vítězstvím, ze kterýho mám prostě radost, i když bych neměl. Protože nic, co jsme teď udělali, nemá žádnej důvod ani smysl ani význam, a jestli, tak je taky stupidní. Stejně jako my všichni. Ale co.

Nám na ničem z toho stejně nezáleží.

Vypadaj úplně mimo, jakože nechápou, jak jsme se tu vzali a co se děje, a já z nich prostě nemůžu, i když se snažím nešklebit se moc okatě a nesmát se moc hlasitě, takže spíš jenom tak pobublávám, a Anthony má zřejmě stejný problém, protože vydává dost obdobné zvuky. Jo, my jsme prostě nejlepší!

Ryan se zvedne jako první a jsou teda k nám, Paul vytáhne z kapsy mobil a asi kontroluje čas, sakra, to jsem nějak vypustil, trochu se zarazím, ale měli jsme ho ještě dost, když jsem se díval naposled, nemyslím si, že bychom tu byli pozdě. Ale i kdyby, nikdo nám nevezme, že jsme je docela slušně převezli. Ale když se na mě právě Paul podívá a stále s tím vykolejeným výrazem přikývne, je mi jasný, že jo, sakra, jo, fakt jsme to dali, a je mi jedno, že to nedává smysl, pocit je to skvělej. Zvednem se a jdem jim naproti, plácnou si s náma a Craig pořád vrtí hlavou a říká, že nás nechápe a že by nás zabil a teď už se smějem všichni.

„Hah, to víš, mi prostě musíme mít vždycky něco zvláštního.“

Hej, to je fakt, málokdy se vlastně stane, že bysme zrovna my dva udělali něco tak nějak podle očekávání, nebo tak. Ani ne proto, že by se nám chtělo a dělali jsme to schválně, bejt jiný, vybočovat a hrát si na strašný rebely a borce, ne, prostě to tak nějak pokaždý vyjde. Samo. Sami jsme zvláštní. Nevím, jestli takoví vůbec chceme být. Asi ne. Bylo by to snažší, zapadat mezi lidi, jasně, a taky dost nudný a unavující, ale kdybychom takoví fakt byli, nejspíš bychom si tak ani nepřipadali, a bylo by to... prostě jednodušší. My sami bysme se narodili jednodušší, jednodušší jít ráno do školy, přijít z ní, udělat si všechny úkoly, naučit se a jít spát. Bylo by jednodušší, mít přátele, co se zeptají, jak se mám, a já bych řekl jen fajn a oni by mi to věřili, jednodušší říkat pravdu, jednodušší lhát, jednodušší žít.

Bylo by snažší, kdybych teď vůbec nestál tady, ale kdybysme si zašli zahrát fotbal.

Bylo by snažší vůbec se nenarodit.