7. kapitola

Zdravím, děcka! (Chybělo mi oslovení děcka.)

Dneska je trochu nabitý den. Jsou Velikonoce, takže doufám, že jste si je užili, to zaprvé. Za druhé, asi za hodinu odjíždím do Anglie. Zatřetí, Hugo má dnes svátek, a ano, Hugo se jmenuje hlavní postava Osmičky, která na vás teď čeká.
A to nejdůležitější: moje milovaná Keigh má dnes narozeniny. Jestli jste její čtenáři, tak doufám, že jí nezapomenete popřát, protože ji totálně všichni naprosto milujeme. Miluju tě proto, co jsi všechno udělala, miluju tě proto, že jsi, miluju tě proto, že tě prostě miluju, Keigh, a doufám, že se ti třeba dnešní kapitola bude i líbit, protože je pro tebe.

Běžíme, máme teď ještě zhruba deset minut, možná o něco málo víc, nevím přesně, do chvíle, kdy bude všechno v háji, což fakt nevím, jak uděláme. Bylo dost hnusné dát nám jenom patnáct a něco, jako, to asi trochu přehnali, ne? Čtvrt hodiny, no vážně? Ještě nejsme ani na místě a to nemluvím o tom, že nás nikdo z nich nesmí vidět. Což půjde ještě hůř, vzhledem k tomu, že o nás už nejspíš všichni vědí.

Chytnu se lampy a podám Tonymu ruku, díky čemuž oba zabočíme bez toho, abychom museli zpomalit, teda, jasně, trochu musíme i tak, ale není to tak hrozný, jako když se není čeho chytnout a využít setrvačnost, nebo čeho, nikdy nevím, jak to funguje, a jenom prostě změnit směr, a sloupy jsou na tohle nejlepší. Tony mě pustí a dere se dopředu, protože je před náma nějaká skupinka děcek, který by nás mohly chtít zastavit, ale takhle nás spíš nechají, když je vepředu on, je větší a vůbec prostě působí jinak, než já, a taky jo, i když se i tak nenamáhaj uhnout a ulička je dost úzká a ještě za náma něco pokřikujou, ani tomu nerozumím, ale co, důležitý to stejně nebude. Lapám po dechu a mám neuvěřitelně rozcitlivělý chodidla, takže cítím každej kamínek a každou spáru a šíleně to bolí, jako by mi to chtělo připomenout, že tu ještě jsem, že ještě běžím, že to ještě dokážu, že ještě něco cítím, zvoní mi v uších a spolu se stále rychlejším a rychlejším tlukotem mýho srdce to vytváří melodii týhle noci, předzvěst, ujištění, že se tohle děje, v hlavě mi hučí a je to zvuk přítomnosti, zvuk všeho, co v tuhle chvíli existuje a je podstatné, a rytmus se stále zrychluje a ten pitomej sval v hrudi nestíhá a ještě chvíli a moje nádechy začnou znít jako vzdechy laciný kurvy v lacinym pornu a potom odpadnu, protože mně na rozdíl od ní nezaplatěj, protože prostě nemáme šanci to stihnout. Jenže v tu chvíli Tony přede mnou zastaví a já do něj vrazim, naštěstí kolem něj taky na poslední chvíli stihnu omotat ruce, takže se neodrazím zpátky na zem, ale zůstanu stát, a ačkoliv mám chuť začít na něj ječet, co si jako myslí, neřeknu ani slovo, jednak proto, že by nás můj křik mohl prozdradit a jednak, spíš teda hlavně proto, že moje plíce absolutně nestíhají a můžu bejt rád, že jsem se ještě neudusil. Než se zmůžu něco aspoň napůl zasípat, napůl zašeptat, což chvíli trvá, pustím se těla před sebou a otočím Tonyho k sobě, aby, když už mu teda něco říkám, mě i slyšel, i když mluvím přerývaně a každou chvíli se zastavím, abych se mohl zhluboka nadechnout, protože nemám chuť se tu z nedostatku kyslíku složit na zem, když už jsem kvůli němu jen tak tak nesletěl.

„Jako, sice díky, že mám čas taky na to všímat si tý kontrolky vzadu, co tvrdí, že umřu, když nebudu dýchat, ale-“

„Pšt!“

„No hele!“

„Já nevím, jestli sis všiml, ale“ taky se ze všech sil snaží sebrat si ze zaprášeného okolí trochu vzduchu pro sebe, „bereme to novou zkratkou.“

No všiml, a co jako– ah, jo takhle! Musím sám nad sebou protočit oči, tye, kejmy, ty jsi pitomec první třídy, fakt, a to ti nikdo jen tak nevezme. Ale zas jako, kdo si má zvykat, že najednou cesta trvá kratší dobu a tenhle běh taky a staví se tady, protože dál to musíme slézt, což není moc dobrý s třesoucíma se rukama, že jo.

„Došlo? Tak fajn,“ pořád je udýchanej, ale i tak zní trochu pobaveně, ne naštvaně, což je sice dobře, ale tohle štve zase mě. Nepamatuju si den, kdy bych si s ním aspoň jednou nepřipadal jako malé pitomé děcko, které si ještě neumí samo ani zavázat tkaničky a musí se všude vodit za ručičku, nesamostatnej a závislej, závislej, závislej, teda ne že by za to mohl on, ale prostě... nejsem tak k ničemu, ne? Jinak bych tu nebyl. Jinak by mě poslali do háje oni všichni, včetně něj.

„Tak jdem,“ kývne k drobný zídce vedle mě, udělá tři rychlý kroky a prostě ji jenom tak s odrazem na jedný ruce přeskočí. Zatímco já si na ni musím dřepnout a padnout jemu do náručí, protože jinak bych pravděpodobně skončil támhle v tý hromadě plnejch plastikovejch pytlů na odpadky, protože můžu bejt ohebnej a obratnej, jak jen chci, stejně nikdy neodhadnu vzdálenost. Odkloním hlavu na stranu, zatímco mě pomalou pouští na zem. Tohle je nefér, kdybych byl tak vysokej jako on, určitě to zvládnu taky! Příroda mě musí nenávidět. Neříkám, že všichni by měli být naprosto stejní a totožní, odlití z jedný trapný formy, dosahující stejných výsledků, pojebaní roboti, rozumějící si tak, až nerozumí ničemu a nikomu, ani sobě ne, všichni tak nudní, tak ubíjející, tak snadní, ne, jen... jen bych někdy chtěl bejt někdo jinej. Někde jinde, možná. V jinym světě.

Fajn, povzdychnu si, ale to je teď jedno, vzduch začíná v plicích trochu studit a my jdem proti času. Tenhle okap naproti drží a ani nedělá moc hluk, to máme vyzkoušený, takže je v pohodě se ho chytit, zkoupnout se proti zdi, což zbrzdí druhá ruka, a rychle vyhledat nohama oporu v dřevěný bedně. Soustřeď se, tak. Pustit se, seskočit na špičky, schovat se za roh, počkat na Tonyho. Tohle je vlastně taky pořád to samý. Možná lidi sice nejsou stejný, ale maj stereotypy. Jo, jenže to není, co máš řešit, Hugo, sakra. Teď se musíme domluvit, z který strany půjdem.

„Když přijdeme normálně, všimnou si,“ nevím, jestli to říkám jemu nebo sobě.

„Pravděpodobně. Jenže kolem Janis si všimnou ještě snáz.“

„Stejně tak z druhý strany.“ A obejít to celé, to nestíháme. Vytáhnu mobil, odstíním ho dlaní, jenom rychle zkontrouju čas a zase ho vrátím. No samozřejmě. Nemáme šanci. Leda že by...

„Možná právě to, že přijdeme normálně, absolutně nečekají, víš?“ navrhnu, trochu nejistě, se skousnutým rtem, protože si nejsem jistej, jenom mě prostě nic jinýho nenapadá, spíš plácám jakoukoli možnost, než plánuju. Sám musím to, co říkám, zvážit až dodatečně, ale on už ví, že tohle dělám, takže začne argumentovat, já řekl pro, on nejspíš řekne proti, abysme se dobrali k výsledku.

„No, počkej,“ zarazí mě. „Ale tam je to i nejvíc vidět, je to prostě... normální cesta, to je šílený.“

„Jenže nám dochází čas.“ Má pravdu. Ale s Janis, s druhou stranou, s jakoukoli jinou možností. To nemůžeme, a i kdybychom to přeběhli dozadu včas, rozhodně nezvládáme zároveň zůstat dostatečně v klidu a potichu až k nim. To nedáváme, ať se budem snažit sebevíc, nezáleží na tom, co teď vymyslíme, ať to bude cokoliv, čas nám to nedá, jen sebere. „Nemáme skoro žádnej.“

Chvíle ticha. Nahlídnu za roh, do uličky.

„Dobře.“

Vyrazím.