A tak se rozlučme.
Řekněme sbohem.
Utišme bolest žalem a bolestným
očekáváním.
Řekněme si, že se vrátíme.
Připijme si na to.
Nevrátíme se.
Řekněme si to znovu.
Ještě jednou.
Naposledy.
Bude podzim. Možná bych se mohla
schovat v tvém svetru, uvařit si šálek horké čokolády a být
šťastná. Sbírat barevné listy a pak je sušit v listech moudrých
knih. Nevím, proč mě místo toho přepadá pocit, že to možná
nestačí. Že to není dost a nikdy nebude. Nevím vlastně, co bych
chtěla. Občas mě chytne touha žít a pak mi dojde, že už život
mám. Občas si dokonce uvědomím, jak skvělý je a jak moc ho
potřebuju. Jak moc ho miluju. Jak moc ho nechci změnit, ale
přitom...
Někdy si přeju se propadnout. Někdy
ano. Jen občas. Ne moc často. Ale občas, občas si to přeju
hrozně moc.
Možná jsem jen příliš fucked up
osobnost. Možná moje touha po změnách není zdravá. Možná si
kromě spálení vlasů peroxidem můžu tady potrhat duši, jestli
tam někde je, jestli se někde vznáší jako pavučina s kapičkami
rosy, jež se třpytí v ranním slunci, zatímco ještě spím.
Možná je to kouzlo okamžiku. Možná je to prokletí okamžiku. Možná to nic není.
Možná je to kouzlo okamžiku. Možná je to prokletí okamžiku. Možná to nic není.
Možná to vůbec nic není.
Možná jsem úplně v pořádku.
...yeah.
OdpovědětVymazatnení si na co stěžovat, spousta věcí je přeci jen báječná ale... něco chybí, někde je prázdný místo a je těžký přijít na to, kde
OdpovědětVymazata tak žijem
a někteří z nás spíš existují, řekla bych
Vymazat