Takže...
Myslím, že budu psát dál. Jen to asi bude vypadat trochu jinak (ale vy si toho nejspíš nevšimnete).
Potřebuju
pryč. Potřebuju odsud vypadnout. Chasing the sun dohrálo a můj
mobil je chvilku ticho, ale mně hučí v hlavě víc, než dokážu
snést. Musím se zvednout, musím se zvednout a odejít, pryč,
daleko, pokud možno, ale hlavně pryč. Je jedno kam, jaké místo.
Ale musím. Jenže se nedokážu pohnout. Ležím na posteli, hlavu
zabořenou v polštářích, špatně se mi dýchá, mám děsně
pitomě položené ruce, takže mi přijde, že si je každou chvíli
zlomím nebo vykloubím, na mobilu si ležím a tlačí mě kamsi do
boku, noha mi padá z postele, ale já nejsem schopný se pohnout.
Modlím se, aby další písnička už nepřišla. Nemohl bych si ji
poslechnout. Už na to nemám. Nemůžu. Všechno jsem vzdal. Měl
bych vstát a něco udělat, měl bych odejít a žít tam venku jako
člověk, ale nedokážu to. Zavřu oči a kousnu se do rtu. Chce se
mi brečet, ale nesvedu ani to.
Z
mobilu zazní akord. Ruka mi vystřelí tak rychle, až mě to
samotného překvapí, a vypnu hudbu ještě dřív, než rozeznám,
o co se jedná. Díkybohu. Sakra. Jo. Díkybohu, nemohl bych, ne.
Uvědomím
si, že jsem otočil hlavu a na svůj mobil se teď nevěřícně
dívám. Vyjedu z playlistu, abych si nestihl přečíst, co začínalo
hrát. Snažím se nehádat a poprvé v životě proklínám svůj
hudební vkus. Není divu, že jsem takovej debil a věčně mám
problém se zvednout a žít. Věci, kterýma se obklopuju, zrovna
nepomáhají. Chvilku hledím na svou tapetu, možná proto, že jsem
neschopný a už zase nedokážu nic jiného, než tu ležet a tiše
umírat. Ha. Tapeta je šedá. Nic než šedá plocha. Přijde mi to
hrozně ironické... a komické. Neobtěžoval jsem se ani nastavit
tam nějaký obrázek, fotku, logo, nic, a jasně, že jsem přirozeně
zvolil šedou. Měl bych se odstřelit. A těsně předtím to změnit
na černou s červenými puntíky. Aspoň by si mysleli, že jsem byl
prostě jen pitomé emo a neměl jsem na to. Možná by měli pravdu.
Přijde mi, že na to nemám.
Asi
ze vzteku, i když si nemyslím, že teď dokážu být skutečně
naštvaný, takže možná ze vzdoru nebo jenom z touhy po bůhvíčem,
protože proboha prosím, já už nechci, otevřu zprávy a
rozešlu klukům krátkou zprávu s otázkou, jestli nechtějí jít
ven. Protože já musím. Pryč. Hned, teď, měl bych prostě jít,
ale svedu jenom dál a dál ležet. Nenávidím svou postel. Je to
jediná věc, který se ještě tak nějak držím.
Vzpomenu
si na matku. Jestli se ještě stará, musí být vyděšená. Ale
myslím, že už to vzdala. Nemůžu jí to mít za zlé. Asi bych na
jejím místě neudělal nic jiného, takže, ne. Neobviňuju ji.
Neobviňuju ani otce, asi. I když bych měl, už jen z principu a
sám pro sebe. Bylo by to snažší. Ušklíbnu se. Bylo by snažší
nikdy se nenarodit. Spolknu to, když se mi to dere na rty. Zdá se,
že ticho mě ubíjí úplně stejně. Možná prostě není místo,
kde bych mohl fungovat.
Vstanu
a převlíknu si mikinu, co mám na sobě, za jinou, jen proto, abych
něco dělal. Trvá mi to asi deset minut, ale to nevadí, naopak.
Ztrácím čas. Nemá s ním co dělat. Celý den se jenom snažím
přežít to až do večera, s myšlenkou, že když se mi to
nepodaří, inu, co už. Možná bych měl jebnout hlavou do zdi. Je
to padesát na padesát. Třeba by se mi rozsvítilo. Ale pochybuju.
Všimnu
si, že myslím v mnohem kratších větách než obvykle. Většinou
mám problém sám sebe zastavit. Dneska ne. Dneska jsou mezi mými
myšlenkami dlouhé mezery, prohlubně, které nevím, kde se tam
berou, ale jako by mi skrz ně pořád něco unikalo. Hm. Jen ať si
to uniká, když chce.
Promnu
si čelo a pohled mi padne na noční stolek, tam, kam většinou
pokládám svůj hrnek s čajem. Zvednu ze země knížku, kterou
jsem tam shodil, tu příšerně nečitelnou, a položim ji zpátky.
Pak se zvednu a jdu do kuchyně, natočím si vodu a strašně pomalu
ji vypiju. Tak nějak si u toho uvědomím, že mám hlad, ale když
se rozhlédnu a všimnu si na stole vyskládané buchty, kterou jsem
sám upekl, udělá se mi přímo špatně a rychle vyběhnu zase k
sobě do pokoje. Sakra. Je to jako jediný bezpečný místo. Přitom
si ale nejsem jistý, nakolik vlastně bezpečný je, protože i tady
myslím nad věcma, který bych si měl nechat do smrtelný postele,
až už to bude všechno jedno. Ale možná v ní ležím už teď.
Vždyť stejně umíráme celý život.
Zatřesu
hlavou a znovu sáhnu pro mobil. Chvilku uvažuju nad tím, že zase
pustím nějakou hudbu, ale tak moc sebevražedně na tom ještě
nejsem. Místo toho mě konečně napadne zkotrolovat si smsky.
Všichni tři kluci mi napadli, že moc rádi někam vypadnout, a
Paul mi pak dodatečně napsal, kde se sejdem. A ještě jedna
dodatená smska od Craiga, kde kurva jsem. Jo. Nějak jsem... jo.
Odepíšu, že mě zdržela matka – a stisknu u toho zuby, až mi
zaskřípe čelist – a že jsem hned na místě, načež přejdu do
chodby a začnu si nazoufat tenisky. Chvilku u toho uvažuju, že
bych matce řekl, že někam jdu, ale pak už jsem obutej a mám v
ruce klíče a zamykám, ani nevím jak. Na dveře od bytu několikrát
zmateně zamrkám, ale pak prostě seběhnu po schodech ven. Do parku
jdu tak nějak automaticky, než mě napadne si pro jistotu zprávu
od Paula zkontrolovat. Ha, jdu blbě. No, to nevadí. Změním směr,
aniž bych zrychlil nebo zpomalil. Nemůžu se rozhodnout, jestli je
mi všechno jedno, nebo naopak příliš řeším každou pitomost.
Doufám v to první, ale nevím.
Snažím
se soustředit na jednotlivý kroky a taky jejich rytmus, který v
duchu ladím s nějakým songem, teď už je to v pohodě, aspoň,
no, snad. Uvažuju nad tím, co budeme s klukama dělat, doufám, že
nic moc, nedokázal bych dneska dávat pozor, ale nemyslím si, že
by se cokoliv dělo. Hm, Craig, Paul a Ryan. Je divný, že jsme
narazili zrovna na ně, ale... ono ostatně, na koho jiného. Ale
Tony tam teď nebude. Nenapsal jsem mu. Jasně, že ne. Ostatním
můžu kazit den svojí debilní náladou a všeobecnou existencí,
jak chci, protože si toho nejspiš ani nevšimnout. Ale Tony by
pochopil, a právě proto nemůžu špinit jeho život tím svým.
Jsem
idiot. Měl bych si nechat pomoct. Totiž... jen že, aspoň myslím,
od něj by to šlo. Věřím, že by to šlo, a já bych chtěl, ale
mám příliš silné výčitky svědomí a cítím příliš velkou
zodpovědnost. Jsem prostě příliš velký idiot. Měl bych ho
stáhnout s sebou do sraček, na dno, a odrazit se od něj. Měl bych
ho svázat bičem, jež si pletu sám na sebe, protože si to
zasloužím, a zacpat mu pusu roubíkem svých vymyšlených
starostí. Měl bych... ho zničit a na bělosti jeho kostí postavit
sám sebe zase na nohy. Jo. To by tak nějak bylo nejlepší. Tak mě
to společnost učí, ne? Snaží se o to. Ale já bych nemohl.
Jsem
příliš velký idiot, řekli by.
Ale
říkali mi už i horší věci.
Žádné komentáře:
Okomentovat