středa 26. srpna 2015

28. kapitola

Cítím povinnost se za tuhle kapitolu omluvit. Já jen, že Nekonečno nebylo dost dlouho, ale můj laptop si se mnou rád hraje a já ji tak psala natřikrát. Plus jsem... jaksi... omylem... napsala její konec dřív než prostředek a pak... víte? Tahle kapitola, to by mohl být konec celé povídky. To je konec příběhu. To říká všechno. A já sama bych asi nepotřebovala víc.
Takže...
Myslím, že budu psát dál. Jen to asi bude vypadat trochu jinak (ale vy si toho nejspíš nevšimnete).




Potřebuju pryč. Potřebuju odsud vypadnout. Chasing the sun dohrálo a můj mobil je chvilku ticho, ale mně hučí v hlavě víc, než dokážu snést. Musím se zvednout, musím se zvednout a odejít, pryč, daleko, pokud možno, ale hlavně pryč. Je jedno kam, jaké místo. Ale musím. Jenže se nedokážu pohnout. Ležím na posteli, hlavu zabořenou v polštářích, špatně se mi dýchá, mám děsně pitomě položené ruce, takže mi přijde, že si je každou chvíli zlomím nebo vykloubím, na mobilu si ležím a tlačí mě kamsi do boku, noha mi padá z postele, ale já nejsem schopný se pohnout. Modlím se, aby další písnička už nepřišla. Nemohl bych si ji poslechnout. Už na to nemám. Nemůžu. Všechno jsem vzdal. Měl bych vstát a něco udělat, měl bych odejít a žít tam venku jako člověk, ale nedokážu to. Zavřu oči a kousnu se do rtu. Chce se mi brečet, ale nesvedu ani to.

Z mobilu zazní akord. Ruka mi vystřelí tak rychle, až mě to samotného překvapí, a vypnu hudbu ještě dřív, než rozeznám, o co se jedná. Díkybohu. Sakra. Jo. Díkybohu, nemohl bych, ne.

Uvědomím si, že jsem otočil hlavu a na svůj mobil se teď nevěřícně dívám. Vyjedu z playlistu, abych si nestihl přečíst, co začínalo hrát. Snažím se nehádat a poprvé v životě proklínám svůj hudební vkus. Není divu, že jsem takovej debil a věčně mám problém se zvednout a žít. Věci, kterýma se obklopuju, zrovna nepomáhají. Chvilku hledím na svou tapetu, možná proto, že jsem neschopný a už zase nedokážu nic jiného, než tu ležet a tiše umírat. Ha. Tapeta je šedá. Nic než šedá plocha. Přijde mi to hrozně ironické... a komické. Neobtěžoval jsem se ani nastavit tam nějaký obrázek, fotku, logo, nic, a jasně, že jsem přirozeně zvolil šedou. Měl bych se odstřelit. A těsně předtím to změnit na černou s červenými puntíky. Aspoň by si mysleli, že jsem byl prostě jen pitomé emo a neměl jsem na to. Možná by měli pravdu. Přijde mi, že na to nemám.

Asi ze vzteku, i když si nemyslím, že teď dokážu být skutečně naštvaný, takže možná ze vzdoru nebo jenom z touhy po bůhvíčem, protože proboha prosím, já už nechci, otevřu zprávy a rozešlu klukům krátkou zprávu s otázkou, jestli nechtějí jít ven. Protože já musím. Pryč. Hned, teď, měl bych prostě jít, ale svedu jenom dál a dál ležet. Nenávidím svou postel. Je to jediná věc, který se ještě tak nějak držím.

Vzpomenu si na matku. Jestli se ještě stará, musí být vyděšená. Ale myslím, že už to vzdala. Nemůžu jí to mít za zlé. Asi bych na jejím místě neudělal nic jiného, takže, ne. Neobviňuju ji. Neobviňuju ani otce, asi. I když bych měl, už jen z principu a sám pro sebe. Bylo by to snažší. Ušklíbnu se. Bylo by snažší nikdy se nenarodit. Spolknu to, když se mi to dere na rty. Zdá se, že ticho mě ubíjí úplně stejně. Možná prostě není místo, kde bych mohl fungovat.

Vstanu a převlíknu si mikinu, co mám na sobě, za jinou, jen proto, abych něco dělal. Trvá mi to asi deset minut, ale to nevadí, naopak. Ztrácím čas. Nemá s ním co dělat. Celý den se jenom snažím přežít to až do večera, s myšlenkou, že když se mi to nepodaří, inu, co už. Možná bych měl jebnout hlavou do zdi. Je to padesát na padesát. Třeba by se mi rozsvítilo. Ale pochybuju.

Všimnu si, že myslím v mnohem kratších větách než obvykle. Většinou mám problém sám sebe zastavit. Dneska ne. Dneska jsou mezi mými myšlenkami dlouhé mezery, prohlubně, které nevím, kde se tam berou, ale jako by mi skrz ně pořád něco unikalo. Hm. Jen ať si to uniká, když chce.

Promnu si čelo a pohled mi padne na noční stolek, tam, kam většinou pokládám svůj hrnek s čajem. Zvednu ze země knížku, kterou jsem tam shodil, tu příšerně nečitelnou, a položim ji zpátky. Pak se zvednu a jdu do kuchyně, natočím si vodu a strašně pomalu ji vypiju. Tak nějak si u toho uvědomím, že mám hlad, ale když se rozhlédnu a všimnu si na stole vyskládané buchty, kterou jsem sám upekl, udělá se mi přímo špatně a rychle vyběhnu zase k sobě do pokoje. Sakra. Je to jako jediný bezpečný místo. Přitom si ale nejsem jistý, nakolik vlastně bezpečný je, protože i tady myslím nad věcma, který bych si měl nechat do smrtelný postele, až už to bude všechno jedno. Ale možná v ní ležím už teď. Vždyť stejně umíráme celý život.

Zatřesu hlavou a znovu sáhnu pro mobil. Chvilku uvažuju nad tím, že zase pustím nějakou hudbu, ale tak moc sebevražedně na tom ještě nejsem. Místo toho mě konečně napadne zkotrolovat si smsky. Všichni tři kluci mi napadli, že moc rádi někam vypadnout, a Paul mi pak dodatečně napsal, kde se sejdem. A ještě jedna dodatená smska od Craiga, kde kurva jsem. Jo. Nějak jsem... jo. Odepíšu, že mě zdržela matka – a stisknu u toho zuby, až mi zaskřípe čelist – a že jsem hned na místě, načež přejdu do chodby a začnu si nazoufat tenisky. Chvilku u toho uvažuju, že bych matce řekl, že někam jdu, ale pak už jsem obutej a mám v ruce klíče a zamykám, ani nevím jak. Na dveře od bytu několikrát zmateně zamrkám, ale pak prostě seběhnu po schodech ven. Do parku jdu tak nějak automaticky, než mě napadne si pro jistotu zprávu od Paula zkontrolovat. Ha, jdu blbě. No, to nevadí. Změním směr, aniž bych zrychlil nebo zpomalil. Nemůžu se rozhodnout, jestli je mi všechno jedno, nebo naopak příliš řeším každou pitomost. Doufám v to první, ale nevím.

Snažím se soustředit na jednotlivý kroky a taky jejich rytmus, který v duchu ladím s nějakým songem, teď už je to v pohodě, aspoň, no, snad. Uvažuju nad tím, co budeme s klukama dělat, doufám, že nic moc, nedokázal bych dneska dávat pozor, ale nemyslím si, že by se cokoliv dělo. Hm, Craig, Paul a Ryan. Je divný, že jsme narazili zrovna na ně, ale... ono ostatně, na koho jiného. Ale Tony tam teď nebude. Nenapsal jsem mu. Jasně, že ne. Ostatním můžu kazit den svojí debilní náladou a všeobecnou existencí, jak chci, protože si toho nejspiš ani nevšimnout. Ale Tony by pochopil, a právě proto nemůžu špinit jeho život tím svým.

Jsem idiot. Měl bych si nechat pomoct. Totiž... jen že, aspoň myslím, od něj by to šlo. Věřím, že by to šlo, a já bych chtěl, ale mám příliš silné výčitky svědomí a cítím příliš velkou zodpovědnost. Jsem prostě příliš velký idiot. Měl bych ho stáhnout s sebou do sraček, na dno, a odrazit se od něj. Měl bych ho svázat bičem, jež si pletu sám na sebe, protože si to zasloužím, a zacpat mu pusu roubíkem svých vymyšlených starostí. Měl bych... ho zničit a na bělosti jeho kostí postavit sám sebe zase na nohy. Jo. To by tak nějak bylo nejlepší. Tak mě to společnost učí, ne? Snaží se o to. Ale já bych nemohl.

Jsem příliš velký idiot, řekli by.

Ale říkali mi už i horší věci.


Žádné komentáře:

Okomentovat