pondělí 31. srpna 2015

Možná taky ne

A tak se rozlučme.

Řekněme sbohem.

Utišme bolest žalem a bolestným očekáváním.

Řekněme si, že se vrátíme.

Připijme si na to.

Nevrátíme se.

Řekněme si to znovu.

Ještě jednou.

Naposledy.

Bude podzim. Možná bych se mohla schovat v tvém svetru, uvařit si šálek horké čokolády a být šťastná. Sbírat barevné listy a pak je sušit v listech moudrých knih. Nevím, proč mě místo toho přepadá pocit, že to možná nestačí. Že to není dost a nikdy nebude. Nevím vlastně, co bych chtěla. Občas mě chytne touha žít a pak mi dojde, že už život mám. Občas si dokonce uvědomím, jak skvělý je a jak moc ho potřebuju. Jak moc ho miluju. Jak moc ho nechci změnit, ale přitom...

Někdy si přeju se propadnout. Někdy ano. Jen občas. Ne moc často. Ale občas, občas si to přeju hrozně moc.

Možná jsem jen příliš fucked up osobnost. Možná moje touha po změnách není zdravá. Možná si kromě spálení vlasů peroxidem můžu tady potrhat duši, jestli tam někde je, jestli se někde vznáší jako pavučina s kapičkami rosy, jež se třpytí v ranním slunci, zatímco ještě spím.
Možná je to kouzlo okamžiku. Možná je to prokletí okamžiku. Možná to nic není.

Možná to vůbec nic není.


Možná jsem úplně v pořádku.

3 komentáře:

  1. není si na co stěžovat, spousta věcí je přeci jen báječná ale... něco chybí, někde je prázdný místo a je těžký přijít na to, kde
    a tak žijem

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. a někteří z nás spíš existují, řekla bych

      Vymazat