sobota 21. února 2015

Vzkaz v láhvi

So, here I am again, s touhle malou věcí, která... jsem ohledně ní trochu naštvaná. Na přání třídní jsem se zúčastnila soutěže a napsala tohle. (Samozřejmě jsem začala psát den před uzávěrkou a ukončilo to asi v půl dvanácté v noci v den uzávěrky. Ahahaha. Že se ještě divím.) Není to... úplně dobré, to si nemyslím. Ale bože, když jsem byla na vyhlášení a slyšela čtení prvního místa... chtělo se mi brečet.
Nesnáším soutěže. Ale občas dávaj aspoň vcelku dobrý témata.

Anyway, děkuji Yu za beta-read a nějaké ty připomínky a hlavně Skye za druhý beta-read, kritiku a to, že mě dokopala to dotáhnout do konce a napsat tak, abych s tím byla aspoň formulačně spokojená :)
(Pod odkazy jsou jejich účty na Twitteru, přes které se proklikáte na tumblr. Obě nádherně malují <3)






Nikdy jsem nebyla u moře. Ale mohla bych si představit, že jsem, že sedím někde na vysokém, strmém útesu – ale taky by to mohla být písčitá, prohřátá, rozlehlá pláž nebo jenom dřevěné molo – dívám se na všechnu tu vodu, klidnou, bouřlivou či jen lehce zvlněnou, a nad hlavou mi svítí, vychází nebo zapadá slunce. Možná září měsíc s hvězdami. A třeba se zatáhlo a obloha je jenom smutně šedá.

Ostatně, představit si můžu, co jen chci.

Někdy si představím, že ke mně připlave – ale možná ji vlny vyhodí na břeh – skleněná lahev bez etikety, ale zato se vzkazem uvnitř. A já seběhnu z útesu, pláže či mola a ponořím ruce do teplé vody a na první pokud ji vylovím. Je to představa, takže jasně, že na první pokus. Vytáhnu korkovou zátku – taktéž mi to jde snadno – nahmatám papír (nebo dokonce pergamen?) a vytáhnu jej ven. Rozložím a čtu:

„Já, Robinson Crusoe, námořník z Yorku...“

No jistě. Proč bych zrovna já nemohla z moře vytáhnout několik set let starý vzkaz. Vzorem Robinsonovi byly koneckonců skutečné události, že? A tohle je jenom představa.

Ale možná by to nemusel být vzkaz zrovna od Robinsona. To by ostatně nebylo ani tak zajímavé – nejspíš by tam psal jen o tom, kde se asi nachází ostrov, na němž ztroskotal, a prosil by, aby ho někdo přijel zachránit. Ale on se nakonec stejně dostal domů, takže bych mu stejně nemohla pomoct, i kdyby po těch pár století ještě náhodou žil. Krom toho, dopis plný souřadnic a popisu krajiny, to by ani nebylo moc zajímavé čtení. Takové volání o pomoc může být vlastně dosti nudné.

Ale co kdyby se v mé lahvi objevilo něco skutečně pozoruhodného. Něco zvláštního, dobrodružného, zajímavého. Něco jako... jako... mapa k zakopanému pokladu! No dobře, já vím, že je to děsně ohrané klišé, ale byla by to zábava a ještě užitečné! Mohla bych si klidně z fleku koupit vlastní ostrov, zrovna takový, jako měl Robinson. Jen bez těch kanibalů, ty bych tam nechtěla.
A pak bych s takovým ostrovem... co bych vlastně dělala s takovým ostrovem? Oh, moment, hned si to přestavím, ano, pořádně to vymyslím... Inu, musel by to být krásný ostrov, jinak bych ho přece nekupovala. Slunce by nádherně vycházelo na východě a ještě překrásněji zapadalo na západě a tak by se to dělo každý den. Moře by se pod paprsky třpytilo a lesklo a taky by bylo plné ryb, korálů a mušlí a já bych se celý den potápěla a všechno si to nadšeně prohlížela. A občas bych nějakou mušličku nebo kamínek sebrala a vynesla nahoru, abych ho ukázala... ukázala... někomu...

Ale komu, když bych tam neměla nikoho s sebou? Když bych byla úplně sama?

Ne, vlastně... vlastně si nemyslím, že bych chtěla nějaký pustý, opuštěný ostrov, ač sebekrásnější. To bych tam mohla akorát sedět pod obnaženou oblohou, do nekonečna psát zoufale osamělé dopisy a posílat je po moři.

Tak co jiného s bohatstvím, jež připlavalo v láhvi?

Možná bych mohla podniknout pravý opak. Místo do širých vod se vydat do hlubin pevniny a tam, kde znám nejvíc lidí, koupit obrovský dům s ještě větší zahradou a všechny je k sobě pozvat, všechny, i ty, kteří žijí hodně daleko, ale chtějí přijet. Všichni moji přátelé by se mohli sejít a poznat se a sdílet svoje životy a být šťastní. Tancovali bychom, až dokud by nám neodumřely nohy, a pak bychom se svalili jeden na druhého a usínali všichni pohromadě ve společném objetí. Tak se totiž usíná nejlépe. A protože já bych tam měla všechny, ale jim by možná někdo chyběl, mohli by si všichni moji přátelé pozvat zase svoje přátele a vůbec kdokoli, kdo by byl ochoten vejít a naslouchat a pozorovat a cítit, co se děje uvnitř, by mohl vstoupit. A třeba by se nám jednou, jednoho krásného dne, podařilo vytvořit místo úplně pro všechny. Zabralo by to sice nějaký ten čas a nebylo by lehké každého přesvědčit, že nezáleží na tom, zda má dotyčný bílou nebo černou pleť, jakou poslouchá hudbu, jak se obléká, kdo se mu líbí nebo jaké má názory, pokud nechá všechny ostatní dělat si zase to svoje, a všichni bychom žili v té nádherně neskutečné utopii a telelili se blahem a věřili tomu...

Dobrá, mám naivní představy.


A taky zoufalou potřebu rozjet se k moři, protože tomu všemu já opravdu věřím.

4 komentáře:

  1. Kupme si veliký dům s ještě větší zahradou, prosím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jako bych snad někdy měla v plánu udělat něco jiného, honey.

      Vymazat
  2. :-). Těch lidí přibývá. Těch, kteří si nechávají to své a dopřávají druhým to jejich.

    vladous

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Oh, myslíš? Ty to můžeš vidět, jsem ráda, pokud si to myslíš. Vážně ráda. Děkuju, Vladi :)

      Vymazat