Nesnáším soutěže. Ale občas dávaj aspoň vcelku dobrý témata.
Anyway, děkuji Yu za beta-read a nějaké ty připomínky a hlavně Skye za druhý beta-read, kritiku a to, že mě dokopala to dotáhnout do konce a napsat tak, abych s tím byla aspoň formulačně spokojená :)
(Pod odkazy jsou jejich účty na Twitteru, přes které se proklikáte na tumblr. Obě nádherně malují <3)
Nikdy
jsem nebyla u moře. Ale mohla bych si představit, že
jsem, že sedím někde na vysokém, strmém útesu – ale taky by
to mohla být písčitá, prohřátá, rozlehlá pláž nebo jenom
dřevěné molo – dívám se na všechnu tu vodu, klidnou,
bouřlivou či jen lehce zvlněnou, a nad hlavou mi svítí, vychází
nebo zapadá slunce. Možná září měsíc s hvězdami. A třeba se
zatáhlo a obloha je jenom smutně šedá.
Ostatně, představit si můžu, co jen
chci.
Někdy si představím, že ke mně
připlave – ale možná ji vlny vyhodí na břeh – skleněná
lahev bez etikety, ale zato se vzkazem uvnitř. A já seběhnu z
útesu, pláže či mola a ponořím ruce do teplé vody a na první
pokud ji vylovím. Je to představa, takže jasně, že na první
pokus. Vytáhnu korkovou zátku – taktéž mi to jde snadno –
nahmatám papír (nebo dokonce pergamen?) a vytáhnu jej ven.
Rozložím a čtu:
„Já, Robinson Crusoe, námořník z
Yorku...“
No jistě. Proč bych zrovna já
nemohla z moře vytáhnout několik set let starý vzkaz. Vzorem
Robinsonovi byly koneckonců skutečné události, že? A tohle je
jenom představa.
Ale možná by to nemusel být vzkaz
zrovna od Robinsona. To by ostatně nebylo ani tak zajímavé –
nejspíš by tam psal jen o tom, kde se asi nachází ostrov, na němž
ztroskotal, a prosil by, aby ho někdo přijel zachránit. Ale on se
nakonec stejně dostal domů, takže bych mu stejně nemohla pomoct,
i kdyby po těch pár století ještě náhodou žil. Krom toho,
dopis plný souřadnic a popisu krajiny, to by ani nebylo moc
zajímavé čtení. Takové volání o pomoc může být vlastně
dosti nudné.
Ale co kdyby se v mé lahvi objevilo
něco skutečně pozoruhodného. Něco zvláštního, dobrodružného,
zajímavého. Něco jako... jako... mapa k zakopanému pokladu! No
dobře, já vím, že je to děsně ohrané klišé, ale byla by to
zábava a ještě užitečné! Mohla bych si klidně z fleku koupit
vlastní ostrov, zrovna takový, jako měl Robinson. Jen bez těch
kanibalů, ty bych tam nechtěla.
A pak bych s takovým ostrovem... co
bych vlastně dělala s takovým ostrovem? Oh, moment, hned si to
přestavím, ano, pořádně to vymyslím... Inu, musel by to být
krásný ostrov, jinak bych ho přece nekupovala. Slunce by nádherně
vycházelo na východě a ještě překrásněji zapadalo na západě
a tak by se to dělo každý den. Moře by se pod paprsky třpytilo a
lesklo a taky by bylo plné ryb, korálů a mušlí a já bych se
celý den potápěla a všechno si to nadšeně prohlížela. A občas
bych nějakou mušličku nebo kamínek sebrala a vynesla nahoru,
abych ho ukázala... ukázala... někomu...
Ale komu, když bych tam neměla nikoho
s sebou? Když bych byla úplně sama?
Ne, vlastně... vlastně si nemyslím,
že bych chtěla nějaký pustý, opuštěný ostrov, ač
sebekrásnější. To bych tam mohla akorát sedět pod obnaženou
oblohou, do nekonečna psát zoufale osamělé dopisy a posílat je
po moři.
Tak co jiného s bohatstvím, jež připlavalo v láhvi?
Možná bych mohla podniknout pravý
opak. Místo do širých vod se vydat do hlubin pevniny a tam, kde
znám nejvíc lidí, koupit obrovský dům s ještě větší
zahradou a všechny je k sobě pozvat, všechny, i ty, kteří žijí
hodně daleko, ale chtějí přijet. Všichni moji přátelé by se
mohli sejít a poznat se a sdílet svoje životy a být šťastní.
Tancovali bychom, až dokud by nám neodumřely nohy, a pak bychom se
svalili jeden na druhého a usínali všichni pohromadě ve společném
objetí. Tak se totiž usíná nejlépe. A protože já bych tam měla
všechny, ale jim by možná někdo chyběl, mohli by si všichni
moji přátelé pozvat zase svoje přátele a vůbec kdokoli, kdo by
byl ochoten vejít a naslouchat a pozorovat a cítit, co se děje
uvnitř, by mohl vstoupit. A třeba by se nám jednou, jednoho
krásného dne, podařilo vytvořit místo úplně pro všechny.
Zabralo by to sice nějaký ten čas a nebylo by lehké každého
přesvědčit, že nezáleží na tom, zda má dotyčný bílou nebo
černou pleť, jakou poslouchá hudbu, jak se obléká, kdo se mu
líbí nebo jaké má názory, pokud nechá všechny ostatní dělat
si zase to svoje, a všichni bychom žili v té nádherně neskutečné
utopii a telelili se blahem a věřili tomu...
Dobrá, mám naivní představy.
A taky zoufalou potřebu rozjet se k
moři, protože tomu všemu já opravdu věřím.
Kupme si veliký dům s ještě větší zahradou, prosím.
OdpovědětVymazatJako bych snad někdy měla v plánu udělat něco jiného, honey.
Vymazat:-). Těch lidí přibývá. Těch, kteří si nechávají to své a dopřávají druhým to jejich.
OdpovědětVymazatvladous
Oh, myslíš? Ty to můžeš vidět, jsem ráda, pokud si to myslíš. Vážně ráda. Děkuju, Vladi :)
Vymazat