Když se dlouho zamyslím, bude ze mě paprika.

A myslím, že už jsem se na dlouho zamyslela.
Paprikovitím.

Štve mě Nekonečno. Štve mě tak hrozně moc, že ani nedokážu psát. Protože Hugo je takový debil. A nic nechápe. A vůbec. Pitomeček jeden. Nejraději bych ho majzla pánvičkou po hlavě, aby se mu rozsvítilo.
A nejhorší na tom všem je, že je to pořád menší debil než já.

Nemám pro něj slova, poslední kapitoly. A ta, co píšu teď, je asi nejhorší za poslední... ah, možná je vůbec nejhorší. Moc nad tím přemýšlím. Ale dostala jsem ho do tak pitomé situace a teď nevím, jak ho z toho vymotat, protože on je tak podezřívavý a vůbec, že kdybych ho teď nechala dělat si úplně, co chce, nejspíš by skočil ze střechy. A to nikdo nechceme, že? Takže se snažím mu nahrávat do cesty něco, co ho posune tam, kam potřebuju, jenže on se od toho vždycky odrazí někam úplně do háje.
Strašně pitomý člověk tohle. (AHAHAHAHAHA.)

Ale tak nevadí. Upekla jsem si sušenky a už skoro žádné nemám, přitom ještě před pár hodinami byly teplé. Ani jsem je neuložila z plechu. A dostala jsem čokoládu s příchuti kávy.

Nah, man, nesnáším kávu.

Ta šedá kočka jsem já
a ta bílá Hugo