čtvrtek 28. listopadu 2013

Hra, noc a tóny

Zdravím, zlatíčka,
nemám moc dobrou náladu (vlastně je mi.. hrozně), takže dnes krátce. Příběh, který jsem napsala jako úkol do internetových Bradavic, konkrétně je z předmětu Kouzelné formule.
(Mimochodem, ano, stále jsem absolutní antitalent na vymýšlení názvů.)
Známka je vynikající (nejlepší možná), ale jinak jsem žádnou zpětnou vazbu od učitele nedostala. Ale tak podle známky se snad líbilo... doufám, že bude i vám.




Už nějakou dobu jsem se převaloval ze strany na stranu, pomlaskával na chrápající či ze spaní mluvící spolubydlící, nešťastně zíral do baldachýnů nad postelí a na závěsy kolem ní, ale spánek nepřicházel. Tiskl jsem si polštář na hlavu, vymýšlel sen, který by se mi mohl zdát, abych ho přivolal, dokonce jsem zkusil i to pitomé počítání oveček - ale nic nezabíralo. Možná, kdybych byl lepší v matice...
Vztekle jsem se posadil, roztáhl závěsy a spustil nohy z postele. Vlastně se mi ani nechtělo usínat, to jen, že jsem věděl, že bych měl. Raději bych se teď snad i učil, ale nicnedělání a marné pokusy o spánek, to mě ubíjelo.
Vstal jsem a došel k oknu, vedle něj stála opřená moje kytara. Chvíli jsem uvažoval o tom, že... ale ne, ne, i ve společenské místnosti bych jistě svou hrou, byť sebetišší, někoho probudil. Vždycky se našel někdo, kdo vám přišel nadávat, že chodíte v noci na záchod, protože má superjemné spaní. Ne že bych Bradavice neměl rád, to vůbec ne... ale tohle byla dost nevýhoda.
Nějakou chvíli jsem posedával na parapetu, sledoval noční krajinu a přemýšlel o všech tónech, které bych teď rád zahrál. I na klavír se mi náhle chtělo hrát, klidně i před lidmi! Klidně i na tu nepochopitelnou flétnu! Dejte mi do ruky cokoliv, jen mě nechte hrát, sakra, tohle je hrozně ubíjející.
Frustrovaně jsem se opět postavil, obul si nejbližší boty, na které jsem narazil (každou jinou, naštěstí obě conversky, tak to vlastně nevadilo), přes pyžamo si oblékl plášť - už začínala být docela zima, a zvlášť Bradavické chodby jsou chladné - popadl kytaru, přehodil si ji přes záda a co nejtiššeji se vytratil z místnosti. Dřív, než na mě mohl přijít některý z těch super-jemně-spících človíčků, vzbudil jsem Buclatou dámu, která mě ochotně pustila, jen abych už ji nechal zase spát.
Gumová podrážka mých bot zaručovala téměř dokonalou neslyšenost, problém však byla naprostá tma, která panovala všude kolem. Vytáhl jsem hůlku, vždy zastrčenou v hábitu. "Lumos!" řekl jsem a jemně švihl před sebe. Hůlku se mi podařilo rozsvítit bez toho, abych při tom do něčeho strčil. Paráda.
Kráčel jsem chodbami, nechal se vozit měnícím se poschodím, sem a tam, tam a sem, tentokrát mi vůbec nevadilo, že mě něco zdržuje. Za všechno jsem byl vděčný.
Ve sklepení jsem se ale zastavil. Chodby v něm nejsou vůbec zábavné, obrazy tam jsou většinou nerudné i ve dne, natož v noci, a navíc je to tam celé takové chladné. Radši jsem zaplul do jedné ze tříd, teprve po tom, co jsem vstoupil, jsem si uvědomil, že je to učebna lektvarů - vlastně jsem se ztratil, ale na tom nezáleželo.
"Nox," vyslovil jsem a hůlka zhasla. Opět byla tma, ale tentokrát to nevadilo - sedl jsem si na jednu z lavic, nohy položil na židli, sundal ze zad svou kytaru a chvíli jen tak seděl, než jsem plaše spustil jednu jednoduchou písničku. Svůj nástroj jsem znal dokonale, nebylo potřeba světla, jenom jsem seděl, v prázdnu, v tichu, které narušovala moje jediná společnice, která zpívala známým hlasem a pobízela mě, abych se k ní přidal. Poslechl jsem.

"I'm gonna pick up the pieces
And build a lego house
If things go wrong we can knock it down..."

Kytara hrála a já hrál, kytara zpívala a já zpíval. Bylo mi dobře, bylo to obyčejné, jednoduché, příjemné. Slova dostávala nový význam, znamenala nové věci a nejhezčí bylo prostě koukat do temnoty a zpívat do ticha. Nebylo nad čím přemýšlet, nebylo co zpochybňovat, byla jenom ta píseň, a po ní přišla další a další, přirozeně, aniž bych nad nimi musel uvažovat.

"And all the bad boys are standing in the shadows
And the good girls are home with broken hearts
And I'm free
Free fallin', fallin'..."

To byla pravda. Padal jsem do tónů a do melodií, z jedné do druhé a z druhé do třetí, zpíval jsem, jako bych mluvil a mlčel zároveň. Nevnímal jsem nic jiného, a jestli někdo přišel do místnosti a zase odešel, nevěděl jsem o tom. Nevěděl jsem o ničem, kromě toho, že konečně zase hraji. V náročnosti školního roku jsem svou kytaru bral do rukou stále méně a méně, a ona přesto vždycky stála vedle okna a čekala, až se pro ni vrátím. Zase jsem si uvědomil, jak je pro mě hraní důležité - není to jen vytváření tónů, není to jen umění, je to něco, co mě uklidňuje, něco, o čem vím, že se na to můžu spolehnout, něco mého.
Spokojeně jsem kytaru uložil do pouzdra, vzal hůlku, slezl z lavice a vydal se zpátky do Severní věže. Když jsem ulehl do postele, nebe zrovna začalo při horizontu lehce růžovět.
A když se mě kluci ráno zeptali, co se mi zdálo, odpověděl jsem: "Že jsem hrál."
Protože to stačilo. To byl můj sen.



James Patrick Williams, I. ročník
___________________
NonRPG poznámky: Použité texty písní jsou:
Lego House od Eda Sheerana (http://www.youtube.com/watch?­v=qU4wxPw6t_g)
Free Fallin' od Johna Mayera (http://www.youtube.com/watch?­v=kBrD7CDKeA0)
Oba autory vřele doporučuju... :))


2 komentáře:

  1. asdfghjkl
    mám chuť hrát.
    su ve škole.
    kytara je v hudebce a já mám za chvíli dějepis.
    argh.
    Krásné.

    OdpovědětVymazat
  2. Takové povídky ve mě vždy vyvolají chuť hrát, ale pak si vzpomenu na to, jak otřesný antitalent na cokoliv s hudbou jsem :'c

    Jinak je to mocinkymoc povedené! :D Má to takovou milou atmosféru. :)

    OdpovědětVymazat