13. kapitola

HEY, BABIES.
Po nechtějtevědětjakstaršnědlouhé době je tu kapitola Nekonečna. Protože jsou tu lidé, co už na ni čekají, nebudu vás zdržovat se svými řečmi (předkecy stejně nikdo nečte, haha). Jenom řeknu, že mi ta pauza dost pomohla, že už mám konečně vymyšlený nějaký DĚJ třeba i *hysterický smích* a že vás miluju.

Ale pojďme se už vydat do Hugovy mysli. Dnes se dozvíme něco zajímavého, a dokonce i důležitého...

 Sedím uprostřed ničeho a všeho, a zatímco jen tak okrajově vnímám Tonyho ruku, jež mě hladí a hřeje a objímá a neopouští, užívám si pohodlí a snažím se vzpomenout si. Je to... dlouho. Musí to být rok, možná víc, dva, tři... pět? Celé století? Nezáleží na tom, ale stejně se snažím rovzpomenout se. Kopali jsme si s míčem, který byl žlutý, ale písek a hlína ho zbarvily skoro do hněda. Přesto to pořád byl žlutý míč, někde tam uvnitř. A bylo léto? Podzim? Možná jaro a na listech stromů za plotem rašily první lístky. Nevím. Nevzpomínám si.

Pamatuju si ale vlasy, černé vlasy, které jako by žily samy pro sebe a pokaždé se objevily někde jinde. Kopírovaly pohyby žlutého míče a měnily se podle větru, jednou se houpaly, když se kolem ozýval smích, podruhé se válely po zemi, pak zase nehnutě trčely u branky tvořené... školními botami? Našimi taškami? Možná nějakými klacky, které jsme si přinesli s sebou a nebo je našli někde poblíž. A vlasy... ty vlasy byly najednou tady, šimraly mě v obličeji, dvě ruce se obtáčely kolem mého pasu a moje tvář byla mokrá, mokrá a těžká a bylo těžké ji mít a nosit a já ji chtěl dostat ven, chtěl jsem ji strhnout a ještě rozcupovat, nakrájet a zapéct se vším tím hněvem, záští, horkem a lítostí a nakonec naservírovat celému lidstvu, aby si rozdělilo moji bolest i všechny moje další pocity, všechny emoce, které mě kdy tvořily, aby ochutnalo. Sesunul jsem se na zem a doufal, že bych se taky mohl obarvit na hnědo a splynout s půdou, že bych mohl zmizet, že bych se mohl ztratit, ztratit a zatratit sám sebe sám v sobě. A možná jsem se i ztratil, rozplynul v slzách a vsákl do písku, ale ty ruce mě našly a přivedly zase zpátky. Byly tam, ruce, vlasy, nohy, oči, tváře, rty, a všechno to mě ujišťovalo o vlastní existenci a víru v ní a její důležitost a já poslouchal, aniž bych tomu věřil, a přesto jsem souhlasil. Leželi jsme, leželi a leželi a kamínky nás tlačily do zad a do boků a nám na tom nezáleželo, protože nás ze všeho nejvíc tlačila vlastní bezmoc, ta nám drtila srdce, držela je a nechtěla pustit, a vlastně byla jenom moje. Ale ruce... jeho ruce... mě přivedly zpátky z šedého chodníku, kterým jsem se stal, z kamene, který jsem hodil do vody, ze vzduchu, který jsem vyfoukl z plic.

Vždycky mě přivedl zpátky.

I teď... i tentokrát.

„Usmíváš se. Na co myslíš?“ Hlas, který je tak milý a příjemný a přítomný. Měl by mluvit častěji. Ale já si to nezasloužím. Neumím ho rozesmát.

„Vzpomínka ve vzpomínce,“ zašeptám a ani nevím, v jakém světě. Ale snažím se, aby to byl ten jeho. Abych byl tady. A abych tu byl s ním.

Podívám se na něj. Na čele se mu vytvoří pár vrásek a nakrčí obočí, jak se nechápavě zamračí, chvíli kouká někam za mě, a když se mi podívá do očí, kde vím, že něco hledá, ale nevím co, nakonec si mě jenom přitáhne blíž do náruče.

„Chceš ještě čaj?“

Chci. Ale nedovolím ti mě pustit.

Dál mlčí, možná taky ví, že na ukolébavku z jeho hlasu nemám právo, a nebo mi ji servíruje v malých dávkách jenom proto, že bych se z ní rozskočil. Zadusil se a šťastně utonul.

Zvednu se jenom proto, abych slyšel, jak mě ujišťuje o tom, že mě nenechá odejít, abych slyšel, jak si stoupne, abych viděl, jak jde vedle mě, po mé cestě, dávajíc pozor na každý můj krok, střežíc mou nejistotu a má škobrtnutí, a abych cítil jeho ruce, jak se kolem mě obtočí, když se opřu o zábradlí na balkóně.

Sleduju město. Celou věčnost. Stojíme, mlčíme a díváme se.

Na všechny ty lidi.

„Nechystám se skočit,“ řeknu. Vím, na co myslí.

Jeho sevření na mém pasu sotva zachytitelně povolí. „Záleží na tom?“ hlas se mu třese, jistěže záleží, jemu na tom záleží. A snaží se, tak moc, aby to nebylo znát.

Dál stojíme a čekáme na něco, co nepřijde, na něco, co nevíme, co je, na něco, co nic není. Mraky plují a lidé táhnou domů nákupy na víkend, je pátek a prý není pravda, že na tom nesejde. Auta jsou zasekána v kolonách, jako každý den, ale stejně v nich budou všichni dál jezdit, přestože by pěšky těch sto metrů ušli rychleji. Budou dál chodit do práce a vyhazovat věci, které si koupí. Budou dál plout životem, i když neumí plavat.

„Děkuju.“

„Hm?“

Podáváš mi ruku ze své loďky a slibuješ.

„Dám si teda ještě jeden čaj.“

Přikývne a sundá ruce z mého těla, očima mě však nepustí. Přejde do kuchyně, zapne vodu, vyndá čaj z poličky, nasype do hrnku cukr. Sedím na židli u jídelního stolu, rukama si podpírám hlavu a samotného mě překvapuje, že se nenudím. I když nic neděláme, i když se nebavíme, i když nekoukáme na film, i když nedrbeme holky, i když nic nehrajeme... je mi dobře. I když by nemělo.

Jen mám divné myšlenky. Rojí se v hlavě, rozbíjí své skořápky a líhnou se ven. Neměly by to dělat. Měly by být... jednoduše, skryté. Není to nic. Teď si přece nekopeme.

I tak mám chuť se hystericky rozesmát. Hrnek, co přede mě postaví teď, je žlutý. Sice na tom nezáleží, je úplně jedno, jaký je, může být klidně duhový, může být celý černý, může být šedý, tak jak by měl být, ale na tom vůbec nezáleží, protože je to prostě nádoba na čaj, který piju, zatímco sleduju umělé květiny na stole. Trochu klišé, které sem zrovna nezapadá, ale jsou tady, co si pamatuju.

Co si vlastně pamatuju?

„Kdy jsme se to vlastně potkali?“ nakloním hlavu na stranu. Trochu se bojím odpovědi.

Pousměje se a oči mu maličko zazáří. „Hledal jsi kámen nebo větev, co by vypadala jako skřítek, protože jsi věřil, že se v ně můžou proměnit, a nechtěl jsi, aby jimi někdo házel. A pak jsi křičel, že to není správné, házet se skřítky, že by se měli uložit na bezpečné místo, kde je nikdy nikdo nenajde. Že musí existovat něco, nějaká jeskyně nebo důl, dutý strom, něco, kde je bezpečně. Hledal jsi... místo, kde je bezpečně.“

Dodnes nevím, jestli jsem ho našel. Přikývnu a povzdechnu si.

Uvědomuju si, že s ním je mi nejlíp i nejhůř, a je mi z toho špatně.