Skutečně

Zdravím. Nechutně dlouho jsem se neozvala, co? Ale teď už jsem zase tady a jako první vám přináším takovou malou povídečku, kterou jsem vyplivla jako čtvrtletní písemku ze slohu (a schytala to za pět, hahaha) (nedodržení slohového útvaru) (který jsme neprobírali) (aha?), tudíž za nějaké dvě hodiny. Téma bylo "Jeden den s mým oblíbeným knižním hrdinou"(...or something like this.) (Už nevím.) (Pardon, pani, pardon.) (...závorky) a když jsem to psala, byla jsem teprve asi v půlce té knihy a teď to vyznívá fakt vtipně, hm, hm. V nejbližší době vás na ni asi čekají KMM.
Love ya!

Aby bylo jasno. Přirozeně mě nejednou napadlo, jaké by to bylo a co bych dělala, kdyby některá z té přemíry postav z knih ožila přímo před mýma očima. Ještě častěji mě napadalo, co kdybych se do té knihy nějak – ale řešit jak už mi samozřejmě nepřišlo dost důležité – dostala já. Tahle myšlenka mě popadala převážně přímo při čtení, případně hned po něm. Zjevit se a všechny zachránit, říct radu, prozradit záměr nepřítele, dát napít, ukázat cestu a pořád do toho stíhat oplývat nejlépe elfí krásou, nejrychlejším koněm a ledovým výrazem. Dokonalá Mary Sue.

Jenomže všechna moje setkání s neexistujícími osobnostmi končila tam, kde končily také možnosti mojí fantazie, ať už to byly výmysly, sny nebo v pár případech i povídkové fanfikce. Nikdy jsem nepatřila k těm, kteří by tím trpěli, ale je pravda, že mi vlastní život připadal leckdy nudný a suchý. Přesto jsem byla realistická a neočekávala nemožné.

Proto prostě nedokážu pochopit, že teď sedím v cukrárně naproti Lisey Landonové, která, ačkoliv je z masa a kostí, pochází docela určitě z Kingova Lisey's Story. A teď nijak nenarážím na to, že nevím, že by měla ráda sladké a přesto sedíme tady. Ostatně, ona má před sebou jenom kapučíno a obložený chlebíček, docela maličký, na rozdíl ode mě, snažící se uklidnit hned dvěma karamelovými řezy a kakaem s kopou šlehačky.

„Jsem ráda, že jste přišla,“ promluví konečně.

„Tykejte mi,“ reaguju hned. A je mi jedno, že je to nepatřičné a drzé.

Přikývne. „Líza,“ podáme si ruce. Jako bych to nevěděla. Mlčím. „A vy?“
„Jak chceš,“ pokrčím rameny. „Každý mi říká jinak. Můžu být klidně Scot, jestli ti to vyhovuje.“ Protože jsem si naprosto jistá, že tu teď sedí právě proto, že jí chybí manžel.

„Scot je...“

„...mrtvý.“

„Já vím.“

„Kdo jiný.“

Napije se kávy, já naberu na lžičku kousek zákusku a strčím jej do úst. Karamel miluju.

Zvedne ke mně smutné oči. „Ty mi nemůžeš pomoct, že?“

„S čím?“

„Zack se mě snaží zabít,“ zúží oči. „A ty to víš.“

Pokrčím rameny. „A Scot tam někde je. Jdeme za ním?“