End of an Era, three

All figured out.

Když dojde na Ashtonovu sloku a on přestane zpívat, aby dal prostor fans, ale z davu se neozve ani hláska, cítí Calum jistou formu zadostiučení. Ten pocit škodolibosti ho udeří do žaludku a rozmáčkne i zbytek jeho vnitřností, chce se mu zvracet, chce se mu zhnuseně plivnout na sebe samého a s ohrnutým nosem odejít, ale nemá jak, a ani nikam jít nemůže. Musí zůstat tady a odehrát ten koncert, zatímco ho zaplavují pocity, o které vůbec nestojí. Ví, že to není tak docela zášť, ne, proboha, vůči Ashtonovi zcela jistě ne. Není to tak, že by ho neměl rád. Kurva, miluje ho, jsou bandmates, přátelé, partners in crime. Cal si jen zaboha nemůže vzpomenou, kdy spolu vlastně naposledy pořádně mluvili. Kdy šli jen tak ven, poflakovali se po městě, nesli Lukovi Starbucks a kecali. O hudbě, o skupině, o velkých plánech, kterých měl Ashton vždycky požehnaně. Ale taky o rodném městě, o rodině. Of being homesick. Sometimes Calum is sick of everything. Mostly himself.

Chybí mu Ashton. Má chuť prostrčit hlavu zdí.

Doufal, že ho takový shitský song jako She Looks So Perfect trochu uklidní, ale moc to nepomůže. Vlastně vůbec. Čím víc ten song fanynky milují, čim víc je proslavuje, čím častěji ho hrají, tím víc ho nenávidí. Moc mu nepřidá, když Mikey přestane hrát a nechá to jenom na Lukovi, otočí se na Ashtona, přejde k němu a začne rozhazovat rukama jenom proto, aby ho rozesmál, proto, že je šťastný, a Luke ani nezvedne hlavu, zatímco Calum z nich nemůže spustit pohled a přijde mu, že stojí na druhé straně místnosti, nebo možná města, možná na druhé straně světa, protože zatímco on je myšlenkami stále ještě v Sydney, oni nejspíš už dávno dospěli. Nebo jenom… jenom… vždycky chtěli vypadnout z města. Sakra, vždyť dokonce i Calum chtěl vypadnout z města. Ale ne takhle, doprdele ne takhle!

Potřeboval by se vykřičet, ví, že ano. Ale nemůže. Nemůže to ze sebe dostat. Cokoliv udělá, ten pocit se vždycky vrátí. Jeho hlas sice zní nakřáple, naštvaně a frustrovaně, ale Calum si neumí vyřvat hlasivky. Možná by to potřeboval, vyrvat je z těla. Občas se bojí, že tyhle myšlenky jednou zformuluje nahlas. Nechce nikomu ublížit. Nechce mu ublížit. Jako by toho už nebylo dost. Nemůže nic říct. Nemůže nic udělat. Všechno je správně.

Všechno je správně.

Možná, že když to bude opakovat dostatečně dlouho, přehluší to všechno ostatní. Pravda je jenom tisíckrát opakovaná lež.

Or maybe I just like how that sounds.

Představoval si to tak moc jinak. Tak moc… byl tak naivní. Asi ještě pořád je. Vidí naději? Oh, bože, ano, patos…! To ti tu chybělo, Hoode. To ti tu kurva chybělo.

Něco se v něm hromadí. Možná neměl pít to pivo. Možná včera neměla nastat ta hádka o prkotinu mezi ním a Lukem - a Luke si to nepohodnutí ani nepamatuje, dokonce mu to jako hádka ani nepřišlo, když dneska ráno přišel do Calumova pokoje, ukradl mu spodní prádlo, usmál se a odešel - a Calum skoro celou noc nespal, zničený představou, že Lukovi ublížil, že se teď benjamínek cítí zle…

Málem si zlomí prsty, jak pevně svírá baskytaru, ale noty nezkazí - přijde mu to tak pateticky skvostné. Když dojde na jeho sólo, má pocit, že to neustojí, že ho vlastní nohy neunesou. Chce nechat zpívat crowd, ale všichni mlčí. Jejich vlastní fans jako by tu nechtěli být. Je to stejné jako u Ashtona, vzpomene si, a má chuť padnout na zem a rozesmát se tak hystericky, až mu prasknou plíce. Neví, jak dozpívá. Nepamatuje si, jak dojde k Ashtonovi a položí nohu na vyvýšenou část podia, kde stojí jeho drumkit. Je to naučený reflex, končí tak všechny jejich koncerty. Calum neumí věci kazit, neumí se nedržet plánu, neumí vypadnout z rytmu. Ale když se od jejich obestoupení Ashtona Michael velice rychle oddělí a Luke ho brzy následuje, neví, co má dělat. Neví, co to znamená. Neví, jak to, že jdou pryč a zase se soustředí na dav, když má být závěr koncertu vždycky o nich čtyřech, o skupině. Nikdy si nepřipadal tak mimo a nikdy si nepřipadal tak vzdálený.

The loneliness

is hauting me

and the weight of the world’s getting harder to hold up… It comes in waves