Fandom 5 Seconds of Summer, jedná se o New Broken Scene koncert. Čtyři části. Ale nemyslím, že by na tom tolik sešlo.
Název je poslední píseň alba Astoria od Marianas Trench. Protkáno Drown by Bring Me The Horizon.
Děkuji Kayleigh. Za víc věcí, než bych mohla jmenovat.
„Give it up for Michael Clifford!“
Ashtonův hlas je radostný, přímý a jistý, po tak dlouhé době. Zapadá, což se nejspíš nestalo ještě nikdy. Calum se, trochu mimoděčně, ohlédne na Mikeyho. Je to nejspíš zvyk, to kontrolování. A dnes možná i trochu sobeckosti. Neměl by takhle přemýšlet.
Give it up for Michael Clifford.
„...and Calum Hood.“
Nechtěl to říct nahlas. Není si ani tak docela jistý, jestli to vážně nahlas řekl. Měl by se víc ovládat a měl by jim to víc přát, měl by být víc v pohodě a měl by si užít koncert. Nemá rád koncerty. Všechna ta energie jde mimo něj. Musí se pořád jenom soustředit, příliš mnoho, a někdy je to tak těžké, když má chuť jenom vyhodit baskytaru do vzduchu, prokopnout Ashtonův drumkit, shodit ozvučení a řvát. Calum neumí řvát. A stejně si to nikdy nemůže dovolit. Musí dávat pozor, musí sledovat Ashtonův rytmus, nemůže z něj vypadnout, ale pokud by zkazil kytarám melodii, každý jeden song by šel do háje úplně stejně. Nemůže si dovolit ztratit kontrolu. Musí se soustředit a ujistit se, že ta skladba bude dávat smysl, že se to bude dát poslouchat. Nemá čas na to vykřičet si hlasivky, blbnout na stage nebo... si užít koncert.
Možná proto přestane hrát. Vůbec ho nezajímá, že She's Kinda Hot, song, který je měl přiblížit rockovějším žánrům, napůl okopírovaný od Green Day, napůl sepsaný Good Charlotte, zní teď jenom jako hodně špatný pop. Fans si toho nejspíš stejně nevšimnou. V pohodě, nikdo si nevšimne, že chybí basa, haha. Koho to zajímá. Pop je přece populární, ne? O to všem jde, ne?
Jeho hlas zní chraplavěji a naštvaněji, než by měl.
Má chuť se hystericky rozesmát.
Místo toho začne hystericky tančit. Michael se toho chytne a chvilku to vypadá, jako by jim zase bylo dvanáct a oni s kytarama jenom tak blbli v Mikově pokoji. Calumovi to moc nepomůže. Chvilku zvažuje, že tu jeho blonďatou palici sejme baskytarou, jen tak jakože omylem, ale na to si svého nástroje příliš váží. Krom toho, drama na stagi už tu letos jednou bylo, a taky šlo o Michaela.
Vždycky jde tak nějak o Michaela.
Snaží se na všechno zapomenout a jenom skáče do rytmu, potřebuje unavit tělo, aby na jeho mysl nezbyla energie, dokonce i za rizika, že něco posere. Ale to se nestane. Calum nikdy nepokazí skladbu. Napsal většinu z nich, zná je líp než kdokoliv jiný, a ty, které nenapsal, jsou většinou příliš stupidní, příliš lehké a jednoduché. Nedívá se na ruce, když hraje, nemusí. Jen občas skloní hlavu, pro efekt. Je to rockovější.
Calum nikdy nepokazí skladbu. Calum si nemůže dovolit něco zkazit. Nikdo to nedělá, nikdy nemůže, musí dávat pozor, aby koncert za něco stál. Calum nikdy nepokazí nic.
Při Michaelově sóle podivnou, opileckou, houpavou chůzí přejde k Lukovi, a když hrají naproti sobě, snaží se tvářit, že je všechno v pořádku. Dokonce se a Luka zašklebí, aby se mu zasmál, ale kytarista nezkazí ani notu. Calum si není jistý, jestli je za to rád nebo ne. Trochu se za to nenávidí a trochu je mu to úplně jedno. Cítí se hystericky a na jazyku má hořkost. Je to jako delirium. Je to jako blouznění s naprosto klidnou myslí. Je to příšerné.
Ještě nikdy nehrál tak lehce, jako by se nic nedělo, jako by tohle nebylo nic velkého, jako by o nic nešlo. Nedává pozor, aby zůstal v rytmu, nesleduje, jestli pokládá bříška prstů na ty správné struny a správné pražce. Jenže i tak neudělá jedinou chybu. Přijde mu to hrozně komické. Má chuť něco zkazit, má chuť pojebat celý koncert, ale nejde mu to přes prsty. Nedokáže to.
A nikdo si nevšímá.
Musí se obrátit směrem k backstage, aby nikdo neviděl ten odporný sarkastický škleb.
And I can’t take one more moment of this silence
Žádné komentáře:
Okomentovat