Občas si říkám, co asi dělají
všichni moji staří přátelé.
Možná bych neměla. Možná bych
ještě ani neměla mít něco jako staré přátele, se kterými už
se nevídám, protože odešli příliš daleko anebo příliš
daleko vždycky byli a nebo prostě jen nebyl čas. Není mi ani
osmnáct. Měla bych mít čas na všechno. Místo toho vzdávám
dramaťák ve prospěch kytary. Nejde mi ani jedno.
Nejde mi zvednout telefon a zavolat
jim. Nejsem si jistá, co bych řekla. Nejsem si jistá, co bych
chtěla říct, a bojím se toho, jak by to dopadlo.
„Ahoj.“
„Hm. Kdo jste?“
„...jmenovala jsem se Hifi. A pořád
se jmenuju Hifi. Kdysi dávno jsem byla někdo jiný, ale to se
nevrátí. To se nesmí vrátit.“
nebo "Víš, jak jsme se spolu kdysi smávali každý den? Jak jsme bez sebe nemohli vydržet, protože život nebyl snesitelnej? No tak ještě pořád není, ale teď na to máme jiný lidi."
nebo "Víš, jak jsme se spolu kdysi smávali každý den? Jak jsme bez sebe nemohli vydržet, protože život nebyl snesitelnej? No tak ještě pořád není, ale teď na to máme jiný lidi."
nebo „Nevím.“
nebo „Míň než spára mezi
kachličkama.“
...
„Aha.“
Umím si představit to tupé ticho.
Umím si představit to tupé ticho.
Jen bych ráda věděla, jestli jsou
všichni v bezpečí a šťastní.
Protože možná nejsou a adjektiva
nemusí znamenat zase tak moc.
but some people come back even after years. and some never leave, even if you might think so.
OdpovědětVymazat(it's mostly weird looks, being kinda proud of their progress and not meeting again.)
Yeah, I know. Some couldn't even possibly leave, could they, hm?
VymazatAnd, basically... this was about coming back.
VymazatVěčný problém, lidé ti do života vstupují, ale zanechají tu něco, i když (někdy ne úplně) zmizí...
OdpovědětVymazatJe to divný pocit : )
OdpovědětVymazat