sobota 12. září 2015

Občas si říkám, co asi dělají všichni moji staří přátelé

Občas si říkám, co asi dělají všichni moji staří přátelé.

Možná bych neměla. Možná bych ještě ani neměla mít něco jako staré přátele, se kterými už se nevídám, protože odešli příliš daleko anebo příliš daleko vždycky byli a nebo prostě jen nebyl čas. Není mi ani osmnáct. Měla bych mít čas na všechno. Místo toho vzdávám dramaťák ve prospěch kytary. Nejde mi ani jedno.

Nejde mi zvednout telefon a zavolat jim. Nejsem si jistá, co bych řekla. Nejsem si jistá, co bych chtěla říct, a bojím se toho, jak by to dopadlo.

„Ahoj.“

„Hm. Kdo jste?“

„...jmenovala jsem se Hifi. A pořád se jmenuju Hifi. Kdysi dávno jsem byla někdo jiný, ale to se nevrátí. To se nesmí vrátit.“

nebo "Víš, jak jsme se spolu kdysi smávali každý den? Jak jsme bez sebe nemohli vydržet, protože život nebyl snesitelnej? No tak ještě pořád není, ale teď na to máme jiný lidi."

nebo „Nevím.“

nebo „Míň než spára mezi kachličkama.“

...

„Aha.“

Umím si představit to tupé ticho.

Jen bych ráda věděla, jestli jsou všichni v bezpečí a šťastní.


Protože možná nejsou a adjektiva nemusí znamenat zase tak moc.

5 komentářů:

  1. but some people come back even after years. and some never leave, even if you might think so.

    (it's mostly weird looks, being kinda proud of their progress and not meeting again.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Yeah, I know. Some couldn't even possibly leave, could they, hm?

      Vymazat
    2. And, basically... this was about coming back.

      Vymazat
  2. Věčný problém, lidé ti do života vstupují, ale zanechají tu něco, i když (někdy ne úplně) zmizí...

    OdpovědětVymazat