18. kapitola

Může mi někdo vysvětlit, proč mám dnes tak vysokou návštěvnost o.O
Nah. Včera se mi jaksi podařilo usnout v sedm hodin na matraci (která mi v pokoji slouží místo gauče) a tak jsem se vzbudila v půl šesté ráno... dost divný pocit, mám dojem, že už musí být aspoň devět večer a přitom ještě ani nebyly dvě... o.O
Každopádně. Helča začala číst Nekonečno a napsala mi komentář a každý pisálek moc dobře ví, jak potěší každý nový komentář, potažmo dokonce nový čtenář, že? ^^ Takže tu máme další kapitolu. (Mám ji napsanou už dva dny, ale víte jak... too lazy to even just post it.)

 Zvednu se, najdu na stole rozvrh a trochu si na něj zanadávám. Pak posbírám po pokoji učebnice, udělám na ně místo v poličce a srovnám je tam. Dokonce vedle nich vyskládám hromádku sešitů, kterou vyhrabu zčásti z batohu a zčásti ze stolu – některý, který ještě nejsou, i nadepíšu, a nepřestávám se při tom divit sám sobě. Ořežu ty dvě tužky v penále a vyzkouším všechny propisky. Píšou. Sice je teprve třetí den školy, ale i tak je to přece úspěch. Chce se mi brečet.

Nemám pak co dělat, takže dojdu do obýváku a zkontroluju matku. Pořád leží na gauči a spokojeně spí, vůbec ji to netrápí, prostě si nechá probíhat hlavou sladký sny a zbytek celýho světa je jí u prdele. Hah, to bych taky někdy rád udělal. Ona je hrozný snílek, ale je to vlastně děsně pěkné. Přál bych si, abych taky dokázal něco takovýho, ale myslím, že jsem na to moc velkej cynik. A příšerný skeptista. Moje vlastní myšlenky mi v tom brání a myslím, že mě jednou zahubí. Potom bude všechno v pořádku.

Nechám ji tam, dojdu do kuchyně a naliju si ten slavný džus, který koupila. Měl bych ji pochválit. Jako psa. Ale ona je prostě jenom tak zoufalá a zranitelná, až to bolí i mě samotného. Chtěl bych s tím něco udělat, ale co? Nedokážu být lepší, nedokážu být jiný a nedokážu smazat svoji existenci ani vrátit čas. Mrzí mě to. Možná bych mohl něco zkusit, ale stejně to určitě zase nevyjde. Moje myšlenky mě bodají do hlavy jako dlouhé ostré jehly, tak tenké, že si jejich vpichu člověk všimne, až když je příliš pozdě, a tak seberu klíče a vypadnu ven. Seběhnu schody v bytovce, od patra pod námi s hlasitým dupáním, a tak trochu doufám, že vzbudím všechny sousedy. Dobře jim tak. Nemají mít hezké sny, když já už nemůžu spát.

Zhluboka se nadechnu. Noční vzduch je tak jiný, svěží a studený, příjemný, hladí mi tváře, vlasy a plíce. Chvíli jenom stojím uprostřed ulice a kdoví proč se mi líbí pocit, že může každou chvílí něco jet. Potom se rozejdu, pomalu, poklidně, nemám kam se hnát a tak nějak všechno jako by v noci tolik nespěchalo. Je to krásné. Samozřejmě, i v tomhle městě jsou pořád projíždějící auta, pochybné bytosti v parcích, nonstop otevřené podniky a potulné kočky, ale taky podivný druh ticha. To je tu totiž i přes všechny ty zvuky, kterých není zrovna málo. Ale i když všechny ty auta houkají, přejíždějí po štěrku a brzdí, i když lidi v parku zvrací a falešně zpívají, i když se z barů line hudba s basy zvýrazněnými na maximum, i když kočky mňoukají, myši se dusí a ptáci se pokoušejí nadechnout, stejně bude vždycky v noci ticho. Tohle všechno jsou zvuky, které mě i všechny ostatní tak nějak míjejí, které vůbec za nic nestojí, které se komíhají kolem nás a děje se s nimi akorát to, že si nás nevšímají. My si jich taky nevšímáme.

V noci přece je ticho. I kdyby nebylo. V noci je vždycky ticho.

Rozejdu se okrajem silnice a okázale u toho ignoruju chodník. No a co, že tu je, no a co, že mě něco může přejet a já skončím, no a co? Jsem malý, tichý sebevrah a jdu si svou cestou života, která směřuje ke smrti. Tak jako každá z těhle cest. A my se zoufale honíme za cíly a přitom ten hlavní a konečný za nic nestojí. Tahle výhra je prohrou. Život je vlastně ten nejlepší pokerový hráč – jak důležitě se tváří, jak radostně se usmívá, jak krásně klame a přitom nemá v rukou vůbec nic...! Nejsou to dokonce ani špatné karty, nejsou prázdné, ne, nejsou prostě žádné a jak my přitom věříme, že máme v rukou samá esa, nejlepší postupku, největší výhru! A jedině, pokud budeme té tváři, cizí a zároveň naší vlastní, věřit, můžeme hrát ještě o něco déle. Můžeme ještě pár let nebo dnů nebo vteřin předstírat, že hrajeme poker bez karet, a možná si u toho dokážeme užít trochu legrace. Krásně se zasmějeme té své dokonalé lži a pak vyložíme na stůl neviditelný obsah svých neviditelných rukou a shrábneme neviditelné peníze, jež vsadil náš imaginární protivník, kterým jsme my sami. Budeme se radovat jako ti největší blázni, koupat se v té úžasné víře v nic. A s blahosklonným výrazem sledovat ty, jež tvrdí, že nic nepatří nám a my nepatříme k ničemu. Budeme mít přece všechno. Budeme mít svůj klam, dokonale ohavnou iluzi ohavné dokonalosti. Oklamene svou vlastní příčetnost.

Co zbyde, když ze světa odkrájíme lež?

Pro vesmír jsme neviditelní.

Zbyde nůž.