Tak trochu

Nějak se... stalo. Asi měsíc zpátky, nevím už přesně. Rýmy abc abc, protože jak se zdá, nic jiného neumím.

Nevím, co byste chtěli slyšet,

sedím v tak trochu stejném otevřeném okně

jako všichni ostatní

nechávajíc si vzduch mezi rty syčet,

prohrabávajíc se panence v lokně,

jako ti, co jsou šťastní.

Ale taky hledím na noční nebe

- stejné jako kdekoli - 

tak trochu unavenýma očima

(taky tak trochu slzícíma pro tebe,

tváříc se, že to nebolí)

a je mi tak trochu zima.

To víš, noci bývaj chladný,

táhne se to celým domem,

znáš to, ale jen tak trochu.

Díváš se přece na stejný nebe prázdný,

bez hvězd a bez komet nad Jeruzalémem

byly tu, když ses smál, hochu.

Ale všechny hvězdy odletěly pryč

na svých křídlech z helia

a pak se vrazily hluboko do černých děr.

Tak co říkáš, panenko, vezmeme rýč,

vykopeme je z toho stadia,

ať zase střílejí paprsky z děl?

Ale raději snad jen tak trochu,

co kdyby nám chtěly poranit ruce,

tak krásně září a když přijdeš blíž, pálí,

chce to varování na dost velkou plochu,

že beztrestně maso mi rvouce

se tak trochu stále usmívají.

Tak trochu jako ty

ale jen napůl, ne docela,

tys nezářil nikdy tam nahoře,

nezapálil bys svícím knoty

a neměl jsi z helia křídla,

nenavrátil jsi muže z moře.

A já stále sedím v okně

a hladím panence vlásky,

sledujíc prázdnou oblohu,

vypadá bez hvězd tak smutně,

ale neposlouchám hlásky

tvrdící, že bez tebe být nemohu

- tak trochu na tebe zapomínám...

Tak trochu je mi z toho smutno

a tak trochu se mi chce smát.