sobota 5. dubna 2014

17. kapitola

Tak, už pár týdnů jsme tu neměli Nekonečno, že? Čas to napravit, hm, hm. Konečně se začínám dostávat do fáze, kdy aspoň trochu chápu směr, kterým se to ubírá, yay! (Po 17ti kapitolách? To fakt brzo, Hif...) (Navíc, nebojte, ono mě to zase brzo přejde.)

Každopádně, minule jsme skončili ve vážně dost podivné náladě a stále v ní pokračujem.


 Ležím na posteli, celou věčnost, sleduju strop a snažím se vzpomenout si, jak se žije. Ale nevím to. Možná, že kdysi jsem to věděl, ale to mi našeptávaly víly z ulic, které byly celým světem, a věci byly jen správné nebo špatné. Někdy v tu dobu, ano, možná... jsem věděl, co dělám. Ale dneska netuším ani, proč tu ležím. Proč se nezvednu. Chtěl bych, ale je to tak těžké, i jen pomyslet na to je těžké, a tak raději vůbec nemyslím. Zavřu oči a po paměti odložím zbytek jablka na noční stolek. V duchu si představuju, jak tam teď leží, nakouslé, pod lampičkou, ale nepodívám se, abych se ujistil, že jsem ho nepoložil na něco, na co jsem neměl. Stálo by mi to za to? Stálo by mi za to... za co? Nikdy jsem neměl s tímhle začínat. Nikdy mě neměli naučit uvažovat a klást otázky. Nikoho by to neměli učit.
Jenže tohle se nejspíš nemusí lidi učit... Věci se totiž vždycky poserou i samy. Nepotřebují, abychom jim pomáhali.
Sarkastický úšklebek, který se mi vloudil na tvář, bolí, ale i tak se nepřestanu tvářit jinak. Měl bych si pověsit na strop zrcadlo zůstat tu ležet navždy a sledovat svoji zkroucenou něčím tak hnusným, až... až to prostě dává smysl. Vzpomenu si na Bukowského. Proč se nikdy nezačnu o nic zajímat pořádně? Proč tohle všechno nevezmu a nevtisknu tomu nějaký smysl? Pod tíhou myšlenky, že to nemá cenu, protože zavřené oči stejně nikdo nevidí, rozevřu dlaně, jež jsem doteď nevědomky zatínal v pěsti, a zůstanu ležet v naprosté tichosti, kterou tentokrát neruší ani moje mysl. Nejprve z ní všechno vyháním, ale ono nakonec stejně všechno zmizí samo, všechno se vyplaví, všechno uteče z mé hlavy. Ležím na zádech, s rozpaženýma rukama, a zírám na strop.
Nic není.
Nikde.
Nikdy.
Ta myšlenka bolí, a tak jako poslední zahubím i ji.



Vzbudím se pravděpodobně o pár hodin později, podle toho, že už je v pokoji tma. Je mi zvláštně. Prázdno. Zvednu se z postele a zatáhnu žaluzie, předtím ale nějakou dobu zírám na město, na lidi, kteří jsou tak hrozně divní a tak hrozně stejní. Prý je každý originál. No já nevím, všichni máme ruce a nohy a hlavu, kterou neumíme použít, tak co?
V tichosti dojím jablko a vlastně si ani nejsem jistý, jestli nad něčím uvažuju, ale nejspíš ne, kvůli té prázdnotě, kterou cítím. Nepamatuju si žádný sen, který by se mi zdál, a nemám ani ten nepříjemný pocit, že se mi něco zdálo a já jen nevím co, který občas mívám – teď to prostě není nic, jako by se mi v hlavě vážně neodehrál žádný příběh, zatímco jsem spal. Ale možná... možná je to dobře.
Vezmu prázdnou sklenici i zbytek jablka a zanesu je do kuchyně, sklenici položím na linku a ohryzek vyhodím, snažím se něco dělat, abych tu nicotu tady něčím zaplnil, ale donekonečna utírat pult nemůžu, takže pak prostě jen stojím a poslouchám to ticho. Je všude a je protivné a přitom vlastně přátelské a já z toho nevím, co si mám myslet. Je strašně divný nemít v hlavně jedinou myšlenku.
Přejdu do obýváku a samozřejmě, že tam najdu matku spící na gauči. S povzdechem vezmu deku a přehodím ji přes ni, taky zavřu okno a další dvoje dveře, které zvládla otevřít. Pak se vrátím do pokoje a nějakou dobu jenom sedím na židli před compem, jenže se mi nechce ho zapínat. Najdu mobil a zkontroluju čas – jsou čtyři ráno. Přemýšlím, kdy jsem asi tak mohl usnout, nejspíš kolem osmé, deváté? Chápu, že mám úplně rozhozený rytmus, kupodivu naprosto opačně, než jsem ho měl o prázdninách, ale co s tím, vždyť je to vlastně jedno, aspoň dokud jsem schopný se v sedm zvednout, vyhrabat si něco k svačině a dopravit se do školy. Protože i tam se dá případně spát, jelikož vůbec nezáleží na tom, co si odtamtud odneseme, ale čistě jen na tom, jestli tam jsme. Přijde mi to hrozně komické, i když je to spíš smutné, a mě napadne, že možná jsem smutný, ale pak to zavrhnu. Nejsem nijaký, právě teď se necítím nikam a nemyslím na nic konkrétního a nic se neděje.
Taky nic nevím.

6 komentářů:

  1. Nikdo nic neví.
    Nah man, to je deprese.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, zatím je to spíš mizérie, ale k depresi se dostanem, neboj... he... hehe... I hate myself.

      Vymazat
  2. Hugo... Vyprodukuje za 5 min tolik myšlenek, jako někteří ti z těch - originálů.. ručně vysoustružených součástek - za měsíc. Díky bohu za Tonyho.
    Děkuji za Nekonečno :-). Piš prosím. :-)
    vladous

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo. Problém je, když ho i já přestanu stíhat, hah...
      Jo. Díky Ianovi za Tonyho. A to ještě nevíš, co jim chystám!
      Nemáš zač, moje. Já děkuju.

      Vymazat
  3. Wow. Haluz jak sviň. Musela si tam hodit nějakej heroin, je to návikový :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. MUHAHHAHHAHA no :D Ale že seš to ty, hodím ti hned novou kapitolu, mám ji už dva dny napsanou :"D

      Vymazat