Tak, už pár týdnů jsme tu neměli Nekonečno, že? Čas to napravit, hm, hm. Konečně se začínám dostávat do fáze, kdy aspoň trochu chápu směr, kterým se to ubírá, yay! (Po 17ti kapitolách? To fakt brzo, Hif...) (Navíc, nebojte, ono mě to zase brzo přejde.)
Ležím na posteli, celou věčnost, sleduju strop a snažím se
vzpomenout si, jak se žije. Ale nevím to. Možná, že kdysi jsem
to věděl, ale to mi našeptávaly víly z ulic, které byly celým
světem, a věci byly jen správné nebo špatné. Někdy v tu dobu,
ano, možná... jsem věděl, co dělám. Ale dneska netuším ani,
proč tu ležím. Proč se nezvednu. Chtěl bych, ale je to tak
těžké, i jen pomyslet na to je těžké, a tak raději vůbec
nemyslím. Zavřu oči a po paměti odložím zbytek jablka na noční
stolek. V duchu si představuju, jak tam teď leží, nakouslé, pod
lampičkou, ale nepodívám se, abych se ujistil, že jsem ho
nepoložil na něco, na co jsem neměl. Stálo by mi to za to? Stálo
by mi za to... za co? Nikdy jsem neměl s tímhle začínat. Nikdy mě
neměli naučit uvažovat a klást otázky. Nikoho by to neměli
učit.
Jenže tohle se nejspíš nemusí lidi učit... Věci se totiž
vždycky poserou i samy. Nepotřebují, abychom jim pomáhali.
Sarkastický úšklebek, který se mi vloudil na tvář, bolí, ale i
tak se nepřestanu tvářit jinak. Měl bych si pověsit na strop
zrcadlo zůstat tu ležet navždy a sledovat svoji zkroucenou něčím
tak hnusným, až... až to prostě dává smysl. Vzpomenu si na
Bukowského. Proč se nikdy nezačnu o nic zajímat pořádně? Proč
tohle všechno nevezmu a nevtisknu tomu nějaký smysl? Pod tíhou
myšlenky, že to nemá cenu, protože zavřené oči stejně nikdo
nevidí, rozevřu dlaně, jež jsem doteď nevědomky zatínal v
pěsti, a zůstanu ležet v naprosté tichosti, kterou tentokrát
neruší ani moje mysl. Nejprve z ní všechno vyháním, ale ono
nakonec stejně všechno zmizí samo, všechno se vyplaví, všechno
uteče z mé hlavy. Ležím na zádech, s rozpaženýma rukama, a
zírám na strop.
Nic není.
Nikde.
Nikdy.
Ta myšlenka bolí, a tak jako poslední zahubím i ji.
Vzbudím se pravděpodobně o pár hodin později, podle toho, že už
je v pokoji tma. Je mi zvláštně. Prázdno. Zvednu se z postele a
zatáhnu žaluzie, předtím ale nějakou dobu zírám na město, na
lidi, kteří jsou tak hrozně divní a tak hrozně stejní. Prý je
každý originál. No já nevím, všichni máme ruce a nohy a hlavu,
kterou neumíme použít, tak co?
V tichosti dojím jablko a vlastně si ani nejsem jistý, jestli nad
něčím uvažuju, ale nejspíš ne, kvůli té prázdnotě, kterou
cítím. Nepamatuju si žádný sen, který by se mi zdál, a nemám
ani ten nepříjemný pocit, že se mi něco zdálo a já jen nevím
co, který občas mívám – teď to prostě není nic, jako by se
mi v hlavě vážně neodehrál žádný příběh, zatímco jsem
spal. Ale možná... možná je to dobře.
Vezmu prázdnou sklenici i zbytek jablka a zanesu je do kuchyně,
sklenici položím na linku a ohryzek vyhodím, snažím se něco
dělat, abych tu nicotu tady něčím zaplnil, ale donekonečna
utírat pult nemůžu, takže pak prostě jen stojím a poslouchám
to ticho. Je všude a je protivné a přitom vlastně přátelské a
já z toho nevím, co si mám myslet. Je strašně divný nemít v
hlavně jedinou myšlenku.
Přejdu do obýváku a samozřejmě, že tam najdu matku spící na
gauči. S povzdechem vezmu deku a přehodím ji přes ni, taky zavřu
okno a další dvoje dveře, které zvládla otevřít. Pak se vrátím
do pokoje a nějakou dobu jenom sedím na židli před compem, jenže
se mi nechce ho zapínat. Najdu mobil a zkontroluju čas – jsou
čtyři ráno. Přemýšlím, kdy jsem asi tak mohl usnout, nejspíš
kolem osmé, deváté? Chápu, že mám úplně rozhozený rytmus,
kupodivu naprosto opačně, než jsem ho měl o prázdninách, ale co
s tím, vždyť je to vlastně jedno, aspoň dokud jsem schopný se v
sedm zvednout, vyhrabat si něco k svačině a dopravit se do školy.
Protože i tam se dá případně spát, jelikož vůbec nezáleží
na tom, co si odtamtud odneseme, ale čistě jen na tom, jestli tam
jsme. Přijde mi to hrozně komické, i když je to spíš smutné, a
mě napadne, že možná jsem smutný, ale pak to zavrhnu. Nejsem
nijaký, právě teď se necítím nikam a nemyslím na nic
konkrétního a nic se neděje.
Taky nic nevím.
Nikdo nic neví.
OdpovědětVymazatNah man, to je deprese.
No, zatím je to spíš mizérie, ale k depresi se dostanem, neboj... he... hehe... I hate myself.
VymazatHugo... Vyprodukuje za 5 min tolik myšlenek, jako někteří ti z těch - originálů.. ručně vysoustružených součástek - za měsíc. Díky bohu za Tonyho.
OdpovědětVymazatDěkuji za Nekonečno :-). Piš prosím. :-)
vladous
No jo. Problém je, když ho i já přestanu stíhat, hah...
VymazatJo. Díky Ianovi za Tonyho. A to ještě nevíš, co jim chystám!
Nemáš zač, moje. Já děkuju.
Wow. Haluz jak sviň. Musela si tam hodit nějakej heroin, je to návikový :-D
OdpovědětVymazatMUHAHHAHHAHA no :D Ale že seš to ty, hodím ti hned novou kapitolu, mám ji už dva dny napsanou :"D
Vymazat