16. kapitola

Hii, guys!
It's 3AM and I don't give a shit. Vůbec nevím, co bych vám tadyhle do toho předkecu napsala, protože jsem tak nějak ráda, že vůbec ještě funguju. Podle čehož taky dnešní kapitola Nekonečna vypadá. (No dobře, ona je tak nějak sama celá... divná... kvůli tomu tématu. Iane, Hugo je divný! Co bych chtěla?)
Anyone wanna a muffin? ^^ Dostala jsem plech od brášky~
Love ya.

 Jsme děsní rebelové, protože chodíme po obrubníku, zatímco ukusujeme ze svých dílků pizzy, a mluvíme na sebe s plnou pusou. Babičky se síťovkami se na nás pohoršeně dívají, a to prosím opravdu provádíme jenom tohle. Když sprejujeme zdi a děláme opravdový bordel, všichni zavírají oči a dělají, že si nás nevšimli. Možná jsme opravdu přerostli dospělákům přes hlavu, ale potom na sebe můžeme být jedině pyšní, protože jejich hlavy pro nás vždycky byly příliš vysoko a příliš vzdálené. Tleskám jen jednou rukou, protože v druhé svírám své téměř celé dnešní jídlo, a babičkám se v duchu směju. V duchu proto, že už je tenhle svět určitě zklamal a vyděsil dost. Samotnému mi přijde, že to tu o moc dýl nevydržím.

Zatřesu hlavou a vrátím se z obrubníku zpátky na chodník.

Jdeme vedle sebe, Tony a já, mlčíme, jíme a klátíme sebou, abychom se občas jakože omylem dotkli rameny. Po chvíli se z toho stane hra, zahodíme zbytky pizzy a strkáme se, uhýbáme před sebou a já se rozeběhnu, jenom abych slyšel, jak Tony křičí „Jen počkej, až tě chytím!“ a hlasitě se směje na celou ulici.

Smích. Jeho smích je to nejkrásnější na světě a já ho umím vyvolat. Umím to. Zeširoka se usměju, když v rychlosti zahýbám za roh, přičemž se málem sedřu o omítku, a obíhám blok baráků. Je to Tonyho smích, zvonivej a skutečnej a skutečně šťastnej, a je i můj – je náš. Postupně slábne, ale to nevadí, protože já vím, že i kdyby už se nesmál, může zase začít. Ten příslib je tak sladký, až se musím zašklebit. Otočím hlavu dozadu, abych viděl, jak daleko za mnou Tony je, ale... on za mnou není. Zpomalím a sípavě se nadechnu, chci se natočit a rozeběhnout se zpátky, běžet a běžet až dokud ho nenajdu, protože-

Dvě paže se mi obtočí kolem ramen. „Kam zejráš?“ vydechne mi u ucha, v hlase špatně skrývané pobavení. „Někoho hledáš?“

„Ty seš blbej,“ otočím se k němu a naznačím pohlavek, ten mu ale nedám. Taky mě mohlo napadnout, že oběhne blok z druhý strany a takhle mě dopálí, idiot. Ale pokud se směje, je to dobře.

„Dáš si u nás ještě čaj?“ zeptá se, když zahneme do jeho ulice.

Zavrtím hlavou, ačkoliv ho nerad vidím se zklamaným výrazem ve tváři. Vlastně ani nevím proč. V nejlepším přestat, ne? „Asi půjdu rovnou do- ah, doháje, nechal jsem u tebe mobil,“ zasténám.

Pátravě mi nahlédne do tváře a pak přikývne. Nezkoumej mě, Tony, prosím v duchu. Nevím, co vidíš. Nikdy to nevím. A děsí mě to.

K němu dojdeme relativně v klidu, jeho matka už je doma, oba dva se zarazíme na prahu a při prudkém nadechnutí trochu sykneme. Kdyby to nebylo tak tragické, rozesmál bych se. Možná bych mohl, hystericky. Ale to až se za mnou zavřou vchodové dveře a zmizím z dohledu všech oken. Pak se sesunu mezi bezdomovce. Ti jediní tady mají aspoň nějakou jistotu.

„Ahoj mami.“
„Dobrý večer, paní Clarkeová, jak-“

„Ale dobrý večer, drahoušci,“ usměje se přesládle a já se musím přemáhat, abych se neotřásl odporem. Zmlknu ale hned. „Kdepak jste byli? Zůstanete na večeři? Koupila jsem sušenky, dáte si?“ Rty má stáhlé, obočí lehce povytáhnuté. Rychle se snažím vzpomenout, jestli jsme všechno nádobí strčili do myčky. Nemůžu si vzpomenout. Znovu.

„To je dobrý, já už půjdu... vrátil jsem se jen pro mobil, nechal jsem ho tu, nebudu otravovat.“

Pokýve hlavou, souhlasně, ačkoli jinak odporuje: „Neotravuješ, můj... tady, všimla jsem si ho, byl na stole v obýváku,“ řekne a podává mi ho, doteď měla ruku s ním za zády, fúrie jedna. Jasně, že si všimla.

„Děkuju...“ zamumlám a sklopím oči, zatímco si ho beru. „Tak já už půjdu,“ oznámím spíš Tonymu a podívám se na něj, doufám, že bude v pohodě, doháje, na co jsem myslel, měl jsem-

„Jasně, v pohodě,“ usměje se a skuetečně se mu ani trochu netřese hlas. Aspoň myslím. Možná je jenom dobrý herec. Když jde o jeho matku, nikdy nevím.

Přikývnu, ještě cosi zadrmolím a vypadnu z toho šíleného bytu. Bože. Ten hlas mě bude v noci strašit, až nebudu moct usnout. Slizký, sladký a ukrutně neupřímný hlas.

Dávám si pozor na styl chůze, kterým se tak nějak dostanu na konec bloku. Potom se rozeběhnu, co nejrychleji, sprintem, ale jenom přes dvě ulice. Pak si uvědomím, jak pitomě asi musím vypadat. Doháje, přece nebudu utíkat před Anthonyho pitomou matkou. Ani mě nehne, sakra. No a co, že je ta ženská neskutečně děsivá a já bych jí milerád naleptal ty všetečné oči a prsty kyselinou? Aby ji to přešlo, zmiji jednu. Divím se, že se nezeptala na matku. Nebo hůř, na otce.

Zatnu pěsti, až si díky tomu uvědomím, že mobil pořád držím v ruce. Strčím ho do kapsy a zbytek cesty až domů dojdu pomalu, možná až zbytečně, protivně pomalu. Nakopnu každý kamínek, který uvidím, zpražím pohledem každé děcko, co se mi připlete do cesty a viděsím každého blbého holuba. Jsou šedí. Proč jsou prokrista už i oni šedí.

Studenej vzduch mě trochu hladí a trochu svírá, rozhodně ale udržuje aspoň vzdáleně při smyslech. Nemysli na holubi, Hugo. Nemysli na nic. Nemysli vůbec. Nikdy. A rozhodně ne teď.

Když odemknu dveře, je mi jasné, že je doma už i moje matka. V celém bytě je rozsvíceno a jsou otevřený snad každý dveře, s vyjímkou těch na záchod. Dokonce i do koupelny je otevřela, doháje. Sundám si boty a přejdu do kuchyně, po cestě všechny dveře pozavírám. Otevřu skříňku nad dřezem a vytáhnu čistou sklenici, natočím si vodu a pořádně se napiju. Pak nechám ruku klesnou na pult a vyhlídnu ze špinavýho okna na špinavý město.

„V lednici je džus,“ ozve se.

Překvapeně sebou trhnu. Mluví se mnou? Páni. Dobré. Proč ne, vlastně, jasně, Hugo, prostě nějak udrž konverzaci a odlož tu sklenici před tím, než si ublížíš, buď tak hodný, jo, dobře. Dneska nějak moc mluvím sám k sobě, vůbec se mi to nelíbí.

„Bylas nakupovat?“ podivím se upřímně, ale ledničku otevřu a nanejvýš překvapeně vytáhnu jablko.

„Je pátek, víš,“ řekne. Kouše si spodní ret, neustále za něj popotahuje. „O víkendu maj všechny tyhle malý obchody zavřeno a já se nebudu tahat dolů do města, abych nakoupila.“

Přikývnu. „Jo, jasně,“ vyrazím ze sebe trochu přidušeně a i se sklenicí pomerančovýho džusu zmizím v pokoji.

Proč, sakra? Proč lidi vždycky na začátku září a ledna věří, že se něco změní? Pokaždý je to stejný, vážně. Plácnu sebou na postel a do jabka se zakousnu. Sice je fakt skvělý, že je díky tomu schopná sehnat mi do novýho roku učebnice a sešity, ale nemyslím, že to je něco, o co bych stál. Nevím, jestli bych ještě... jestli bych to zvládnul, nechat ji se opravdu starat, vařit pořádný jídla a uklízet byt a zajímat se, jak se mám a co jsem celý den dělal. Nechci to. Je fajn... když mě nechá, když si můžu dělat, co chci. Vyhovuje mi tohle všechno, svým způsobem, že jí nemusím nic vysvětlovat, že nemusím myslet na to, že neví, kde jsem, protože stejně nečeká, až přijdu domů, nebo vlastně spíš tak nějak neočekává, že vůbec přijdu...

Zavřu oči a bolestně vydehnu.

Já vlastně chci být sám.