neděle 16. června 2013

10. kapitola

Okay, nějak jsem... mimo. Vůbec nevím, co je za den a tak a sakra, co budu dělat o prázdninách, kdy nemám o čase už vůbec žádnou páru? V tomhle se nevyznám. A myslím, že je to na téhle kapitole hodně vidět. Je taková, jako... uhn. Prostě uhn.

 Je pořád docela hezky, teda jako, neprší, akorát docela dost fouká, ale to tady pořád. Suneme se uličkama strašně pomalu, ale myslím, že to nikomu z nás nevadí, ostatně, kdyby jo, tak prostě zrychlíme, ne? I když mi teď připadá, že bychom neudělali nic, ale to je jedno. Jdu úplně na konci a sleduju jakejsi papírek, nebo oba od něčeho, nebo něco, jak se posouvá po zemi sem a tam, kluci vepředu něco potichu řeší, Craig se rozmachuje rukama, jak to vysvětluje, a odmítavě vrtí hlavou, když mluví Paul. Sám neřeknu nic, nevím, o čem si povídají, a jako by na tom nezáleželo, prostě jenom jdu za nima a pozoruju, je, zavřený okna, cihlový zdi a ten papír. Pak na chvilku oři zavřu.
Nevím, co mám dělat. Je to... kluci se nějak domluvili, že zapadnem do starýho přídstavu, ale já prostě nevím. Co ještě jsem? Poslední dobou... říkám si tohle až příliš často. Vědomí, že nemám a neznamenám nic, je příšerný, a mě pořád dostihuje. A přitom není proč. Mám přátele a kde spát a ve škole jsem ani jednou nepropadnul a vlastně jsem neměl ani čtyřku a mám matku, jakožto svoji rodinu, i když se nedá říct, že spolu vycházíme, já nevím, nevím ani, co si o ní myslím, nevím, co si myslím o tomhle všem, ačkoliv je můj život docela normální, cítím se... jako by se mělo něco změnit. Jako by normální život byl jenom předstupeň k něčemu jinému, možná většímu. Ale čemu jako, do háje? Nemám ani proč ten pocit mít. Mám tady jenom jít mezi Tonym, co se na mě každou chvíli otočí s tázavým výrazem, ale nic neřekne – co vidí, sakra, co vidí?! - Craigem, lítajícím kolem a šklebícím se od ucha k uchu, Ryanem, kopajícím do nějakého kamínku, a zamyšleně se mračícím Paulem. V jednu chvíli, malou, vlastně si to uvědomím až potom, co se to stane, mi přijde, jako bych... jo, jako bych byl mezi cizíma lidma. Lidma, co neznám, nebo možná jenom nechci znát – proč? Jako bych byl z jiný planety, nebo nějaký jiný klišé, odjinud, vymykal se, jako bych nedával smysl, jako bych nemohl pochopit, nemohl pochopit nic a nikdy. Rozhlídnu se po nich. Jsem ale stejnej člověk jako oni. A každej člověk nedává smysl. Ne?
Není to snad tak těžké. Není to snad tak jiné, než by mělo být, nebo jiné, než je.
Jenom... není to nic. Vítr, kterej tu myšlenku přivál, heslo plakátu za zdi, nadpis v novinách, část výkladu učitele ani zkroucení záclony. Jenom pocit. Nevím...
„Hugo?“ Tony do mě trochu strčí, asi musím vypadat fakt strašně. Ale když já se tak děsím. Děsím sám sebe. Tohle bych si neměl myslet.
Zvednu hlavu. „Hm?“ Asi vím, co řekne, ale na tom nezáleží.
„Jenom, jestli ještě vnímáš, vypadáš...“ strašně? „...tak nějak mimo. Řekli jsme něco?“
„Ne, ne, jenom jsem se nějak zamyslel, v pohodě.“
Přikývne. Ničemu nerozumím. A z představy, že teď budu zkoušet salta, chodit po rukou a strefovat se kamínkama do starejch rezavejch plechovek, mi je spíš špatně.
„Jenom se k vám možná nepřidám.“
Trhne ramenem. „Vážně? Proč?“
To kdybych věděl, Tony. „Nevím, jsem nějakej mrtvej, přepadlej. Nechce se mi nic moc dělat.“
Tře si kořen nosu, zatímco odpovídá. „Hm, stejně jsme ani na večer neměli nic konkrétního... půjdu s tebou,“ navrhne. „Nebo můžem jít ještě ke mně.“
Pár dalších metrů ujdem zase mlčky, ani na tohle nevím, co říct, jako by si nějaká část mýho mozku, co rozhodovala a komunikovala s lidma, dala pohov. Odletěla do vesmíru mezi jednorožce a chlemtá vodu s duhovejma flekama. Flekama od benzínu. A potom shoří, usmaží se zaživa, protože je příliš blízko slunci, slunci v tý svý podělaný prázdnotě.
Neměl bych teď zůstávat sám.
„Jasně.“
Povzbudivě se usměje, jako bych nebyl jedinej, kdo si tu teď myslí, že nejsem tak docela v pohodě, že se něco stane, a možná nejsem. Někdy mě až fancinuje, jak rychle se moje nálady mění. Jak je to dlouho, co jsme tak nadšeně běželi ulicema a přišlo nám úžasný, že nejspíš přelstíme ty tři? Možná hodinu, možná rok - možná něco mezi tím. Nebo něco víc. Nebo něco míň. Asi tak nějak.
„Hej, kluci, my se od vás asi trhnem,“ ozve se Tony, trochu nejistě. Tohle vůbec nezní dobře, sakra! Co jsme to provedli? Sami se sebou?
Ale oni mu to jenom odkývají a souhlasí s tím, že se jim vlastně dneska taky nic moc nechce, a že si asi zakopou s míčem, zakouří a půjdou domů.
Co?
Proč?
A jak?
Cítím se strašně unaveně a těžce. Dokážu jít, ale každej ten krok jako by mě pomalu zabíjel, což je vlastně stejně pravda. Narodili jsme se, abychom umřeli, a možná ještě udělali něco mezi tím. A možná něco víc a možná něco míň a možná-
„Hugo?“
Začíná mě bolet hlava. „Jo?“
„Kam... kam teda jdeme?“
Ah, já mu neodpověděl? Měl jsem za to, že jo. No, třeba jsem to udělal a on se jenom ujišťuje. „Um, k tobě.“
„Fajn,“ zní aspoň trochu radostněji, ale asi mu náladu pěkně kazím. Mrzí mě to, ale nemůžu s tím nic dělat, nemůžu si pomoct, nemůžu se přemoct a začít se usmívat a pobíhat uličkama jako malý dítě, točit se kolem dokola, jako ještě před půl hodinou, nemůžu... nemůžu nic. Jako bych místo vzduchem chodil po dně tíživýho oceánu, kyslík tam je, ale dýchat se nedá a sůl pálí v očích.
Mlčíme a jdeme, já tekutinou, on plynem, dýcháme a šoupáme nohama, takže si ničíme boty.

Nic nevím.

3 komentáře:

  1. Jenom pocit.
    (A Tonyho s Hugem shippuju správně?)
    (No to je fuk, I WANNA TONYxHUGO SMUT)
    (Uh, dont mind me.. :D)

    OdpovědětVymazat
  2. Ha, dočetla jsem. Já jsem to dočetla ^^. Je to cool.
    *potlesk*
    *úklona*
    *křížek na pravém horním rohu*

    OdpovědětVymazat