32. kapitola

Oh, well. Pardon. Poslední dobou píšu víc v angličtině; nejsem si jistá, nakolik by to sem patřilo. Na druhou stranu, skutečně píšu - víc než kdy dřív - a je to dobrý pocit.

To já jen tak.

Happy Valentine, I guess.

Podaří se mi vypít půl plechovky piva, takže ji odložím na zem a přemýšlím, jestli se jí dneska ještě dotknu. Nemyslím, že ano. Zvednu hlavu a setkám se s Paulovým arogantním úšklebkem, nikdo z nás nic neřekne a já sjedu pohledem o něco níž, na jeho ruku, svírající malou placatku. Možná to není zase takový špatný nápad. Na chvilku vypnout, na chvilku se o nic nestarat, neposlouchat sám sebe, zapomenout. Ale představa, že nevím, kdo jsem, mě děsí neskutečným způsobem. Ne že bych to normálně věděl. Moje myšlenky mají jenom takový falešný přízvuk příčetnosti, který dostaly z pobytu kolem normálních lidí. Ale podstatu nezapřu. Nevím ani, co bych zapíral.

Možná bych mohl prostě...

„Takže? Jdeme někam?“

...zmizet.

„Já nevím, Paule,“ ošije se Craig a já mám chuť popadnout jeho mikinu a někam ho odtáhnout, protože tu nemá co dělat.

Není to jeho místo. Není to jeho život. Měl by normálně chodit do školy, ne za ni, a měl by se zajímat víc o sebe než svoji rodinu; neměl by předstírat, že jeho největší zájem je v Paulových zájmech. Měl by být úplně normální, průměrný, sobecký kokot jako všichni ostatní, ale zatím je tady a mrhá tou dobrou částí sebe, která občas prosvítá na povrch. Ale není to dobré, to prosvítání. Ve tmě už všichni na světlo jenom nadávají. Oslepuje, takže není vidět to, co... není vidět... ani normálně.

Musím si skousnout ret tak silně, až málem vyjeknu, abych svoje pitomé myšlenky konečně zastavil. Možná bych se odtud mohl nějak dostat. Povzdechnu si a znovu zvednu svoji plechovku k puse, napiju se a odložím ji.

„A kam chcete jít?“ zeptám se a cítím, jak Craig vedle mě ztuhne.

„Já nevím,“ pokrčí Paul rameny a sjede pohledem k Ryanovi, jenže u něj nic nenajde.

Zrada, zrada, zrada, zní mi v hlavě. Přinutím se, aby mi to bylo jedno. Zapomenout možná není tak špatné, a občas jste tak sami – nemůžu se toho zbavit. Zvednu se a než si uvědomím, že bych měl něco říct, už jsem tři kroky od nich. Nejsem zvyklý přebírat iniciativu. Neumím ovládat ani vlastní mozek.

„No, tak jdem prostě jen tak projít město? Uvidíme, kde skončíme.“

Paul nakrčí nos, ale myslím, že je to spíš pro to, že to měl říct on. Ale pak přikývne, dokonce mi něco odpoví, ale nějak se na jeho slova nedokážu soustředit. Pokouším se ujasnit si aspoň ty svoje, ty, co mi znějí v hlavě, ale se vší tou zkreslující ozvěnou je to těžké. Možná bych měl jenom najít sluchátka, pustit hard rock tak nahlas, až přehluší všechno ostatní, a přestat se snažit. Vždyť já ani nevím, o co se snažím.

V hlavě se mi mihne obličej Tonyho. Otočím se na Ryana: „Tak, co rozvrh?“

Odpoví mi, ale nevím co, jemně se u toho usmívá. Ryan se vždycky usmívá, je to úsměv, který mu sice věřím, zároveň si ale nemyslím, že by byl k tématu. Vychází zevnitř Ryana, ne z jeho mysli, ani z jeho svalů v obličeji. Přikývnu a Paul s Craigem se rozpovídají, nejsem si jistý, jestli na to téma nebo o něčem jiném, možná o něčem, co Ryan zmínil. Je to v pohodě, teď, když mluví, můžu se zase otočit, dívat se na cestu a vnímat všechno jenom tak na půl. Vlastně to není zase tak špatný pocit. Vím, že vytěsňuju. Ale dělám to schválně.

Nemám tušení, o čem se vzadu za mnou baví, rozpoznávám jenom šum hlasů a je to lepší, trochu. Na chvíli. Craigův hlas pomalu utichne a Paula s Ryanem od sebe nejsem schopný odlišit. Ne že by mi to vadilo – ne že bych se snažil poslouchat. Jsem tu ostatně od toho, abych tu byl, ale neposlouchal. Pak si uvědomím, že je to všechno jedno. Je jedno, jestli nechám svůj mozek o samotě tady, u sebe v pokoji, ve škole nebo v pět ráno na útesech – jestli ho nezaměstnám, pomalu mě zabije.

V tom záchvěvu hysterie, co mi zavlní hrudníkem, je něco málo smíchu.

Nejhorší je, že moje mysl ještě pořád dává smysl. Ještě pořád si nepřipadám nepříčetně. Jenom mimo všechny a všechno. Jenom tak trochu mimo sebe. Ale pořád ještě chápu jednotlivé úseky, jednotlivé myšlenky a – dává to...

Někdy jste tak sami-

Otočím se a vezmu Paulovi placatku. Loknu si a bože, hnusnější vodku jsem ještě nepil, chce se mi blít už jen z tý chuti, ne z množství. Napiju se ještě jednou. Když ji vrazím Paulovi zpátky do ruky, dívám se do země, abych předtím, než se otočím na patě zase od nich, neviděl na Craiga.

Před očima se mi pořád míhá zasranej Anthonyho obličej.