Mám
štěstí, protože dřív, než stihnu něco udělat, vrátí se
Paul s Ryanem. Nejdřív zahlédnu jejich siluety, Paulovu malou a
energickou, Ryanovu vysokou, mohutnou a klidnou. Když přijdou blíž,
oba dva se tváří spokojeně a povídají si, v klidu, ale přitom
nadšeně a šťastně, a když si vybavím, o čem jsem já mluvil s
Craigem, ten kontrast mě uhodí do hlavy a rozehraje bubnový
koncert na vnitřních stěnách mé lebky. Proboha. Mám já vůbec
nějaké normální přátele? Se kterými bych se bavil o klasických
věcech, který řeší pubertální kluci, nebo... cokoliv? Mám
aspoň trochu normální život, nebo fakt celý den jen sedím na
zadku a řeším nesmrtelnost brouka, kterou – můj proud myšlenek
zastaví plechovka piva. Paul mi ji strčí před obličej, zatímco
si Ryan sedá vedle mě z druhé strany než Craig. Trochu si přeju,
aby šel Craig pryč.
Jsem
naprosto hroznej.
Paul
hodí Craigovi lahev coly. Oba dva semkneme rty, Craig nesnáší
sladké, minimálně od doby, co jeho sestře diagnostikovali zkurvenou cukrovku.
Zvednu k Paulovi hlavu a on mi pohled pevně oplatí, jeho výraz je jedna
velká výzva.
Kdybych
byl cynik, řeknu, že je to humor, jak se Craig potýká s
hyperaktivitou, zatímco ona má problém rozštěpit dost cukrů na
získání energie k tomu, aby vstala z postele.
Hádám,
že cynik asi fakt jsem.
Třetí
stupeň.
Přátelsky,
nebo alespoň doufám, že je to víc přátelské než děsivé, se
zašklebím na Ryana a otevřu svoji plechovku.
„Takže,“
zeptám se s pohledem upřeným na Ryanovy kudrnatý vlasy. „Nějaký
plány na dnešek?“
Ryan
jen zavrtí hlavou, skutečnou odpověď dostanu až od Paula.
Samozřejmě.
„No...
teď asi nic, ale napadlo nás, že bychom mohli jít večer do
klubu.“
Cítím,
jak se vedle mě Craig šklebí.
„Tohle
ti nestačí?“ kývnu k Paulově ruce. Nevidím sice přesně, co
tam drží, ale je to malé, ve tvaru placatky a určitě to nemá
míň jak patnáct. Vietnamce občanky nezajímají a Paula už vůbec
ne.
Zašklebí
se. „Mně? Nikdy. Jako bys mě neznal.“
Znám
tě líp, než bych chtěl, kejmy. Ale přitom... nemůžu na Paula
svést všechno špatný. Nemůžu to svést ani na otce, ani na
matku, ani na nikoho jiného. Možná bych to mohl svést sám na
sebe, ale to by asi ztratilo pointu. Důvod, proč lidé obviňují
ostatní, je, aby se sami nemuseli cítit tak špatně. Já se cítím
špatně. Přemýšlím, kdy jsem měl naposledy z něčeho radost.
Asi když jsem byl v těch hudebninách, to bylo v pohodě. Možná...
vyrovnaný, jo. Nebylo to hrozné. Taky když jsme s Tonym běželi
za klukama. Je fajn trochu je napálit a něco... dokázat, dá-li se
to tak nazvat, což nejspíš nedá, ale my nic jinýho nemáme,
takže nám to musí stačit. Ale jo, tam jsem se necítil tak
špatně, aspoň na chvilku. Možná to pořád dokážu, možná to
ještě není všechno ztracené a možná nemusím nakukovat pod
kameny a bloudit. Možná je bloudění jenom zvyk. Ale přesto... jsem se nejspíš nikdy necítil dobře, když jsem byl sám. Vždycky k
tomu někoho potřebuju. Vždycky tu musí být někdo, kdo mi ukáže, jak na to, nebo na koho sobecky nahážu svůj vlastní hnis prýštící z
mých vlastních ran, vlastních, protože jsem si je udělal sám.
Sám.
Když jsem sám, nikdy to nejde. Někdy lidi prostě jen nemůžou
žít sami se sebou, aniž by v jejich životě byl jakýkoli jiný
problém. Což je ten problém, hm. Jsem učebnicový příklad. A
někdy jste tak sami, až to prostě dává smysl – zase se mi
vybavují verše, které si tak docela nepamatuju. Mám dojem, že je
to to samé. Někdy jste tak sami... a dává to smysl. Chci vědět,
odkud to je. Vytáhnu mobil a zapíšu si to jako poznámku, musím
to najít, vytáčí mě, že to nevím.
Někdy
jste tak sami, až to prostě dává smysl.
Též jsem hyperaktivik s poškozením mozku. :D
OdpovědětVymazatPoškození mozku máme hádám všichni.
VymazatPřemýšlím, kdy se jména v této povídce začala měnit do těch, na které si vůbec nevzpomínám :-D Ale rozhodla jsem se to nechat plavat.
OdpovědětVymazatvladous
Tihle tři se tam poprvé vyskytli už někde kolem šesté sedmé kapitoly, tuším :D Možná jsou tam zmínění už dřív. Ale to nevadí. Jsou to typizované postavy. No, Craig možná ne. Možná s ním mám nějaké plány. Ještě nevím.
Vymazat