úterý 17. listopadu 2015

30. kapitola

Kéž bych tak ještě něco věděla.





Napadlo tě někdy,“ začne a jeho tón je nezvykle vážný; asi by mě to mělo vyděsit, ale nemám na to energii, „že Paul bude pravděpodobně jedinej, kdo se odsud fakt dostane?“

Chvilku mlčím. Nemám, co mu na to říct. Nejspíš jo. Hm. Paul natolik věří ve vlastní logiku, až ji vnutí všem okolo, takže se podle toho začnou chovat a... někdy možná k uskutečňování není skutečnost zase tak potřeba.

Nejspíš jo,“ hlesnu po dobrých dvou minutách a pak zase mlčím.

Přisedne si blíž, otočí se ke mně bokem a opře se zády o moje rameno a bok.

Ticho s Craigem je divný. Není příjemný, ale zároveň mi nevadí. Mám pocit, že bych měl něco říct, že je ode mě hrubé mlčet, že se očekává, že to ticho vyplním bezduchým hovorem, ale přitom jako by nevadilo, že žádný ty očekávání nenaplním. Měl bych Craiga uklidnit, že pokud je to to, co chce, určitě odtud vypadne úplně stejně jako Paul, možná i dřív a líp, že to půjde a on to zvládne, je šikovný a má aspoň nějakou pracovní morálku a sebekázeň, ale nejspíš to stejně není pravda, nejspíš taky navždycky ztvrdne tady. Craig má sestru a mámu, který nemůže nechat doma samotný, a jeho otec je pořád v práci; Craig je příliš starostlivý na to, aby byl sobecký. Není ale blbý.

Jen příliš lidský na tuhle společnost, hádám.

Ale asi už mu říkali i horší věci.

Uchechtnu se – cítím, jak se na mě podívá, v duchu vidím zvednutý obočí, ale nic neřeknu. Taky mě napadne, že bychom se zvedli a odešli, nechali Paula s Ryanem vrátit se na prázdný místo, přijde mit to komický, ale nakonec to zavrhnu, i když už mám otevřený rty.

Kopnu do kamínku u svý tenisky a sleduju, jak se kutálí tak dlouho, až zmizí v sutinách.

Sobota,“ broukne vedle mě Craig.

Jo,“ přikývnu.

Paul bude asi chtít jít večer do klubu,“ nadhodí.

Škleb se mi už zase dere na rty, ale stihnu to zastavit. Zvednu ledovou ruku a přitisknu si konečky prstů na spánky, pak ti s nimi promnu zavřená víčka. Zhluboka se nachechnu a pak hrozně dlouho a pomalu vydechuju. Trochu to pomůže, cítím, že si ty svoje chatrný zbytky příčetnosti udržuju. Neztrácej se, Hugo. Nesměj se, neškleb se, schovej si tu ironii a sarkasmus, víš, co je třetí stupeň.

Sotva stihnu zaznamenat, že na mě Craig už zase mluví: „...půjdeš s nima?“

Nemyslím si,“ zkousnu si rty a zdržím se dalších poznámek.

Ještě nějakou dobu jsme zticha, pak se mě zeptá, jestli budu letos zase dělat dramaťák. Přikývnu, je to jediná dětská pitomost, kterou jsem si ještě udržel. Vycházel jsem všechny plyšáky a hračky a pohádky a vzpomínky, ale tohle mi zůstalo. Paul i celá škola se můžou třeba posrat.


Je zvláštní, jak hrozně moc jdu proti společnosti, i když na ní lpím jako nejodpornější červ, nevlezlejší bakterie. Nemůžu vystát mizery, nemůžu bez nich žít – ani za nic si nevzpomenu, odkud to je. Určitě jsem to nevymyslel sám. Hm, nejspíš je to jen část nějakýho songu. Snažím se to vytřást z hlavy, ale pořád se to vrací. Nemůžu vystát společnost, nemůžu bez ní žít.

Craigu?“

Ano?“ odpoví mi okamžitě. Ani ho nenapadne, že by možná někdy bylo lepší celou moji existenci ignorovat. S Craigem je všechno nějak moc snadný, ale jako by to nestačilo.

Přemýšlíš někdy, co by mohlo být?“

Skloním hlavu, protože sám nevím, jak se tvářím.

Jak to myslíš?“ zeptá se, i když nezní, že to nechápe.

Jestli si někdy říkáš, co by se stalo, kdybys... některé věci udělal jinak, kdyby se některé věci nestaly, nebo naopak staly. Jestli by to třeba bylo lepší, jestli by to bylo snesitelnější. Nebo... bychom to naopak snést nemohli...? Jestli by nebylo lepší-“ nikdy se nenarodit „-prostě... vrátit čas a zkusit to znova?“

Nebo bychom to snést nemohli...“ zopakuje tiše a pak chvilku mlčí.

Cítím, jak se vedle mě zavrtí, zvrátí hlavu dozadu a položí si ji na moje rameno. Trvá mu dlouho, než znovu promluví, ale když to udělá, začnu si přát, abych mlčel, aby mlčel on, aby celý svět aspoň na vteřinu úplně zmlknul.

Mohlo by to být horší. Vím, že mohlo. Víš? Umím si to... představit horší. A vždycky... jsem se snažil, aspoň trochu. Takže si říkám... Hugo, tohle je možná to nejlepší, co můžeme mít.“

Zavřu oči. Chce se mi brečet a křičet a umřít.

Tohle je možná nejblíž domovu, kam se kdy dostaneme.“


And all you want is to find home.

6 komentářů:

  1. Slova. Nějaká slova, už ne jen podbízivé myšlenky. Vykopla jsi mne z letargie, dala mi směr a představu. Jak můžeš zvládat psát tuhle povídku? Nehrabe ti z ní? Děkuju za ni.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Slova jsou jen znaky.
      Ale děkuju. Nezvládám, hrabe, píšu ji už skoro čtyři roky a jebe mě pořád víc a víc.

      Vymazat
  2. Nikdy se nenarodit. Furt to říkám. :D

    OdpovědětVymazat
  3. Asi je se mnou něco špatně. Nejdřív jsem si přečetl poslední díl a teď jdu k prvnímu, ale líbí se mi to dost! :3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. hahahahaha no tak to teda fuck me. Ty první jsou naprosto příšerné, ale tak teda jako good luck.

      Vymazat