Kéž bych tak ještě něco věděla.
„Napadlo
tě někdy,“ začne a jeho tón je nezvykle vážný; asi by mě to
mělo vyděsit, ale nemám na to energii, „že Paul bude
pravděpodobně jedinej, kdo se odsud fakt dostane?“
Chvilku
mlčím. Nemám, co mu na to říct. Nejspíš jo. Hm. Paul natolik
věří ve vlastní logiku, až ji vnutí všem okolo, takže se
podle toho začnou chovat a... někdy možná k uskutečňování
není skutečnost zase tak potřeba.
„Nejspíš
jo,“ hlesnu po dobrých dvou minutách a pak zase mlčím.
Přisedne
si blíž, otočí se ke mně bokem a opře se zády o moje rameno a
bok.
Ticho
s Craigem je divný. Není příjemný, ale zároveň mi nevadí. Mám
pocit, že bych měl něco říct, že je ode mě hrubé mlčet, že
se očekává, že to ticho vyplním bezduchým hovorem, ale přitom
jako by nevadilo, že žádný ty očekávání nenaplním. Měl bych
Craiga uklidnit, že pokud je to to, co chce, určitě odtud vypadne
úplně stejně jako Paul, možná i dřív a líp, že to půjde a
on to zvládne, je šikovný a má aspoň nějakou pracovní morálku
a sebekázeň, ale nejspíš to stejně není pravda, nejspíš taky
navždycky ztvrdne tady. Craig má sestru a mámu, který nemůže
nechat doma samotný, a jeho otec je pořád v práci; Craig je
příliš starostlivý na to, aby byl sobecký. Není ale blbý.
Jen
příliš lidský na tuhle společnost, hádám.
Ale
asi už mu říkali i horší věci.
Uchechtnu
se – cítím, jak se na mě podívá, v duchu vidím zvednutý
obočí, ale nic neřeknu. Taky mě napadne, že bychom se zvedli a
odešli, nechali Paula s Ryanem vrátit se na prázdný místo,
přijde mit to komický, ale nakonec to zavrhnu, i když už mám
otevřený rty.
Kopnu
do kamínku u svý tenisky a sleduju, jak se kutálí tak dlouho, až
zmizí v sutinách.
„Sobota,“
broukne vedle mě Craig.
„Jo,“
přikývnu.
„Paul
bude asi chtít jít večer do klubu,“ nadhodí.
Škleb
se mi už zase dere na rty, ale stihnu to zastavit. Zvednu ledovou
ruku a přitisknu si konečky prstů na spánky, pak ti s nimi promnu
zavřená víčka. Zhluboka se nachechnu a pak hrozně dlouho a
pomalu vydechuju. Trochu to pomůže, cítím, že si ty svoje
chatrný zbytky příčetnosti udržuju. Neztrácej se, Hugo. Nesměj
se, neškleb se, schovej si tu ironii a sarkasmus, víš, co je třetí
stupeň.
Sotva
stihnu zaznamenat, že na mě Craig už zase mluví: „...půjdeš s
nima?“
„Nemyslím
si,“ zkousnu si rty a zdržím se dalších poznámek.
Ještě
nějakou dobu jsme zticha, pak se mě zeptá, jestli budu letos zase
dělat dramaťák. Přikývnu, je to jediná dětská pitomost,
kterou jsem si ještě udržel. Vycházel jsem všechny plyšáky a
hračky a pohádky a vzpomínky, ale tohle mi zůstalo. Paul i
celá škola se můžou třeba posrat.
Je
zvláštní, jak hrozně moc jdu proti společnosti, i když na ní
lpím jako nejodpornější červ, nevlezlejší bakterie. Nemůžu
vystát mizery, nemůžu bez nich žít – ani za nic si nevzpomenu,
odkud to je. Určitě jsem to nevymyslel sám. Hm, nejspíš je to
jen část nějakýho songu. Snažím se to vytřást z hlavy, ale
pořád se to vrací. Nemůžu vystát společnost, nemůžu bez ní
žít.
„Craigu?“
„Ano?“
odpoví mi okamžitě. Ani ho nenapadne, že by možná někdy bylo
lepší celou moji existenci ignorovat. S Craigem je všechno nějak
moc snadný, ale jako by to nestačilo.
„Přemýšlíš
někdy, co by mohlo být?“
Skloním
hlavu, protože sám nevím, jak se tvářím.
„Jak
to myslíš?“ zeptá se, i když nezní, že to nechápe.
„Jestli
si někdy říkáš, co by se stalo, kdybys... některé věci udělal
jinak, kdyby se některé věci nestaly, nebo naopak staly. Jestli by
to třeba bylo lepší, jestli by to bylo snesitelnější. Nebo...
bychom to naopak snést nemohli...? Jestli by nebylo lepší-“
nikdy se nenarodit „-prostě... vrátit čas a zkusit to
znova?“
„Nebo
bychom to snést nemohli...“ zopakuje tiše a pak chvilku mlčí.
Cítím,
jak se vedle mě zavrtí, zvrátí hlavu dozadu a položí si ji na
moje rameno. Trvá mu dlouho, než znovu promluví, ale když to
udělá, začnu si přát, abych mlčel, aby mlčel on, aby celý
svět aspoň na vteřinu úplně zmlknul.
„Mohlo
by to být horší. Vím, že mohlo. Víš? Umím si to... představit
horší. A vždycky... jsem se snažil, aspoň trochu. Takže si
říkám... Hugo, tohle je možná to nejlepší, co můžeme mít.“
Zavřu
oči. Chce se mi brečet a křičet a umřít.
„Tohle
je možná nejblíž domovu, kam se kdy dostaneme.“
And
all you want is to find home.
Slova. Nějaká slova, už ne jen podbízivé myšlenky. Vykopla jsi mne z letargie, dala mi směr a představu. Jak můžeš zvládat psát tuhle povídku? Nehrabe ti z ní? Děkuju za ni.
OdpovědětVymazatSlova jsou jen znaky.
VymazatAle děkuju. Nezvládám, hrabe, píšu ji už skoro čtyři roky a jebe mě pořád víc a víc.
Nikdy se nenarodit. Furt to říkám. :D
OdpovědětVymazatNo, nejsi jediný :D
VymazatAsi je se mnou něco špatně. Nejdřív jsem si přečetl poslední díl a teď jdu k prvnímu, ale líbí se mi to dost! :3
OdpovědětVymazathahahahaha no tak to teda fuck me. Ty první jsou naprosto příšerné, ale tak teda jako good luck.
Vymazat