29. kapitola

Sakra,
ta povídka je kapitolu od kapitoly nesnesitelnější a nesnesitelnější.

Nevím, jak dojdu na betonku. Nepamatuju si, odkud jsem přišel ani kudy jsem šel, nemám tušení, jak dlouho mi to trvalo, a nedokážu se ani přinutit, aby mě to zajímalo; nevím vůbec nic. Zachytím se až, když se na mě Craig pověsí. Překvapí mě to. Totiž, ne že bych si nevšiml, že tak nějak... rád... s lidma komunikuje fyzicky, nebo jak to vyjádřit. Dloubnutí do žeber místo ironické poznámky, kopnutí místo napomenutí, protočení očí místo vysmání se, objetí místo pozdravu, objetí místo poděkování, objetí místo uklidnění, objetí místo všeho. Jen to zase tak často nedělá, protože je to kategorizovaný jako teploušský a divný. Pamatuju si, že dřív se nám spíš položil do klína nebo nám zezadu skočil na záda, když jsme to nečekali, ale to přešlo dost rychle. Tohle není skupina pro slabochy a slečinky s emocema.

Nevím ale, co za skupinu to je. A nevím, co tady sakra dělám.

Položím Craigovi ruce na ramena v jakémsi divném zapojení se do objetí, ale pak toho akorát využiju k tomu, abych ho jemně odstrčil. Podívá se mi do obličeje a semkne rty, ale nic neřekne. Craig hodně mluví, ale nikdy ne o něčem podstatným, skoro vždycky jenom plácá, rozhazuje u toho rukama a má tak debilní poznámky, že všichni akorát kroutíme hlavama a tiše se mu pochechtáváme, i když tuším, že o to mu jde. Důležitý věci nikdy nevyjadřuje slovama. Důležitý věci se možná nedají vyjádřit slovama.

Hm, komu to cpu. Žádný možná.

„Hey, bro,“ pozdraví mě Paul. Přijde mi to hrozně směšné, to oslovení, protože ho používají ti nejvíc odcizení lidi. Ryan na mě jenom kývne a já pozdravím stejným způsobem. Nevím už, proč jsem sem vůbec chodil – ale pak si vzpomenu a akorát se snažím znova zapomenout. Zatřesu hlavou a všechny tři přelítnu pohledem.

Craig v podstatě poskakuje na místě, ale ne tak docela nadšením. Spíš přešlapuje z nohy na nohu v jakýchsi poskocích a oči mu těkají všude možně, než se do mě zabodnout.

Ušklíbnu se. „Zase jsi měl adderall?“

Zavrtí hlavou, otočí se a sebere ze země otevřenou plechovku energeťáku. „Nechci ho brát,“ zatřese hlavou. O něco tišeji pak dodá „Četl jsem něco o závislosti,“ zatímco zírá do země, kde hloubí důlek špičkou boty.

Periferně zaznamenám, jak Paul vytahuje z kapsy krabičku cigaret a nabízí Ryanovi, a taky mi neunikne jeho povznešené odfrknutí. „A tohle ti má pomoct?“ kývnu k plechovce v Craigově ruce.

Zvedne ke mně proviněný pohled a mě to donutí okamžite semknout rty a zmlknout. Chvilku na mě hledí, pak sklopí pohled, znovu ho zvedne, nakloní hlavu na stranu, kmitne očima k Paulovi a začne si žmoulat okraj mikiny.

Posedáme na kusy betonu na kraji placu, nejspíš jsou sem všechny ty sutiny navezený z nějaký sto let starý stavby. Je to tu takhle, co si pamatuju. Celý město se za dobu mýho života nijak nezměnilo. Můj život tu nic nezměnil. Já jsem se nijak nezměnil; už od mala jsem byl sráč.

Nadhodím téma nudy a všednosti, protože nic jinýho než laciný filozofický debaty nemáme. Paul věří tomu, že po škole vypadne. Možná ještě před koncem školy. Je přesvědčenej o tom, že jakmile prsty prohrábne vzduch jinýho města, jakýhokoliv, hned se mu začne dařit a všechno bude skvělý. Rád bych tomu věřil úplně stejně, ale nemyslím, že by tohle bylo nejhorší místo na světě. Asi nám bude stačit. Možná, že tohle je jedno z těch lepších míst. Je to příšerná představa.

Jestli vím o Paulovi ještě něco, než že je realisticky naivní, určitě to bude jeho přesvědčení, že debata bez chlastu se nedá vést pořádně. S Ryanem se rozhodnou, že dojdou do nedalekýho krámu. Nechce se mi nikam chodit, nemám proč se hýbat. Sotva zvládnu tu sedět. Sotva, ale zvládnu. Není to tak těžký, začínám v tom mít praxi. Ryan je skvělej učitel. Stačí hodně mlčet a málo se projevovat, s tímhle zapadne každej. Občas mi to moc nejde, pořád mám svoje názory.

Třeba že chlastat ve tři odpoledne je pičovina.

„Vezmi mi lahev vody,“ ozve se Craig, čímž dá najevo, že taky nikam nejde.

„Craigu,“ povzdychne si Paul, ale on ho přeruší.

„K tomu pivu, okay?“

Paul zakroutí hlavu, ale nakonec přikývne. Ryan už dávno stojí, zatímco se Paul pomalu hrabe na nohy. Opráší si kalhoty a otočí se na nás, jako by nám chtěl ještě jednou vynadat do slečinek, ale nakonec jenom mávne rukou, udělá krok k Ryanovi, chytne ho za předloktí a táhne ho pryč. „Zatim,“ řekne nám ještě a pak už ho neslyšíme, ačkoliv Ryanovi očividně něco předůležitě vysvětluje.

Přemýšlím, kdy jsem se stal tak jízlivým.

Craig se opře o kus betonu za sebou a chvilku mlčí. „Kde máš Tonyho?“

Nejdřív stisknu zuby, ale pak jenom povytáhnu obočí a podívám se na něj. „Jak jako, mám?“

Pokrčí rameny a už nic neřekne. Nemám rád tichého Craiga. Děsně mě to znervózňuje.

„Tak kde je?“

Ale možná, že mám mlčícího Craiga přece jenom radši. Taky je řada na mě, abych pokrčil rameny, tak to udělám. Domluva beze slov. Nevím, kde je Tony. Netuším, kde je Tony. Nezajímá mě, kde je Tony. Nevím nic o týpkovi jménem Tony.

Žádnej Tony tu přece není.