Pamatujete doby, kdy bylo tak těžké
žít, záslužníci o nové světy? Doby, kdy nadechnout se stálo
všechno úsilí světa a v uších při tom hučela krev, vylévající
se ven, horká, neklidná, bublající, bouřlivá? Nevyrovnaná
stejně jako vaše duše...
Příživníci na světle, jak se vám
žilo v té tmě, do které jste se sami uzavřeli? A proč už to
neděláte? Našli jste něco lepšího?
Nějak se vám nechce se mnou mluvit,
koukám. Ale možná je to dobře. Ne, neměli bychom mluvit, asi.
Mohla bych vám nabídnout čaj? Dejte si čaj. Postavím před vás
hnědé, černé a šedé hrníčky a posadím vás naproti sobě. A
mezi námi bude stůl, neutrální území. Z hrnků můžeme
vyrovnat hranici našich států a sušenky použít jako bomby. Moc
ráda si po vás hodím sušenku. Mohli byste mi říct, že je jich
škoda, ale stejně je sní kočka a vy se mnou tak
jako tak nesmíte mluvit. Teď už je to hra s pravidly, opravdu
nesmíte. Seďte tady, tiše mlčte, budu se na vás dívat. Čaj vám
stydne a co z toho máte? Myslím, že vaše ústa jsou zalepená. Mojí budoucností. Co z toho, ptám se, co z toho? Mlčte, vím, že
nemáte odpověď. Nenašla bych ji ani na dnech vašich hrnků, však jsem je sama nalévala. Ale co pak tedy zbylo z vašich životů?
Přiznejte se, démoni, řekněte mi, jaká je vaše pointa. Nebojte,
vím, že mi neřeknete nic, bude to naše tajemství. Budu se dívat
do vašich očí a kochat se bolestí v nich. Přeteče někdy? Vaše
slzy by měly být černé, ale nevím, jestli jsou, neviděla jsem
vás nikdy plakat. Bolí, když po vás hodím sušenku? Nepoznám,
jestli přikyvujete, musíte to dělat víc nahlas. Ano, vysmívám
se vám, jste hrozně komičtí se svýma svázanýma rukama způsobně
položenýma v klíně! Copak, uráží vás moje pohostinnost? Ale
kdepak, nezkoušejte mi to tvrdit, však jsem vás usadila na svou
nejpohodlnější sedačku. Máme naprosto perfektní čajový
večírek, co říkáte? Jste si vědomi toho, jak chutná můj čaj,
i když jste ho ještě neochutnali. Očekáváte nejspíš, že je
hořký, nemám pravdu? Vysypala bych vám tam celou cukřenku,
kdybyste si řekli. Mluvte, proč nemluvíte? Kdo vám sebral ústa,
byla jsem to snad já? Ach, ovšem, že jsem to byla já... No není
to dokonalé? Není to dokonalé? Jak krásně umíte sedět před
naší hranicí z hrnků... Nikdy neupijete. A nikdy nepromluvíte.
Ne, moji drazí hosté. Už nikdy
nepromluvíte.
Slibuji.
No není to dokonalé?
Řekněte.
Mluvte!
Ach, jak krásně umíte mlčet.