sobota 13. září 2014

20. kapitola

Myslím, že kapitolu jen o 745 slovech jsme ještě neměli. (Na druhou stranu jsem ještě nenapsala celou kapitolu v jeden den, vyjma prologu.) Měla bych se stydět, zvlášť, když je to jubilejní dvacátá, na druhou stranu můžeme slavit aspoň to, že se tahle dá číst bez toho, aby měl čtenář (chce se mi napsat velké Č. Sakra už.) chuť posnídat vlastní střeva. A o snídani vlastně tak docela půjde.
Jinak za dnešní kapitolu můžete poděkovat Angel, kterou miluju. Ahoj, babe.






Kapky vody mi dopadají na kůži a jsou studené, tak hrozně studené, až si myslím, že pod nimi umrznu a umřu. Přidám teplotu, ale jsou snad ještě studenější, přidám ještě, ještě, ještě, úplně vypnu studenou a svíjím se pod proudem vařící vody, ale pořád mi to není dost. Pořád se nemůžu zahřát.

Nemůžu se zahřát zevnitř.

Nikdy nebudu moct.

Vypnu sprchu a zůstanu sedět ve vaně, zklamaný tou neschopností. Sleduju bílej smalt, nebo co to vůbec je, a na něm se mi promítají výjevy z vlastní hlavy – Tony, matka, černá, prázdno, matka, strom, nic, matka, sráz, hlína, matka, Tony, matka... matka... její tvář se mi zjevuje pořád dokola a je to obraz utrpení. Nevím, proč je to tak těžké. Nemělo by. Měl bych jenom... jenom... nevím. Měl bych chodit do školy a být šťastný. Trochu se učit a jen trochu blbnout, hudbu poslouchat potichu a svoje názory šeptat s pokorou, měl bych koš vynášet pravidelně, měl bych vědět, co budu dělat po téhle škole, měl bych se těšit na svoji práci a ženu a děti, měl bych mít skříň plnou košil a sak, měl bych mít i jiné boty než rozšmajdané tenisky, měl bych pít kafe a chodit spát do půlnoci. Měl bych vidět víc východů než západů slunce. Ale já jich vidím stejně. Spánek je k ničemu.

Je mi ze mě smutno.

Chtěl bych... chtěl bych něco udělat. Něco změnit. Jinak než tím, že si spálím kůži a budu doufat, že mi naroste lepší. Chtěl bych... přál bych si, abych dokázal být k něčemu. A možná... možná taky, aby na mě matka byla pyšná. Asi. Sám nevím. Chtěl bych, abych nebyl troska. Aby si mě někdo vážil. Asi svět. Aby se na mě nedívali skrz prsty, abych měl nějaký smysl, abych dával smysl. Možná bych chtěl i někomu pomoct, s něčím. Nevím, kde bych začal. Co bych udělal. Co bych zvládl. Možná bych mohl jen vylézt z vany. Jo. To asi bude dobré. Ale nevím. Bude to dobré?

Skutečně vstanu, vezmu ručník a osuším se. Kůže mě bolí, sotva se jí dotknu, hlavně na ramenou, ale i tak dojdu do pokoje a obléknu si boxerky a tričko. Venku už je docela světlo, může být tak šest, sedm ráno, je sobota a já stojím uprostřed pokoje a čekám.

Na co, to nevím.

Dojdu do kuchyně a aniž bych věděl nebo skutečně vnímal, co dělám, vytáhnu jednu z matčiných kuchařek. Najdu ten nejsnadnější recept na neobyčejnější buchtu, prohledám celou kuchyň, abych našel mouku a cukr a mísu a tak vůbec, snažím se nezasvinit všechno okolo, ale vůbec se mi to nedaří, vzteky zničím vařečku a dvě vajíčka mi spadnou na zem a rozbijou se, ale nakonec všechno smíchám dohromady tak, jak je to napsané v té pitomé knížce. Znova prohledám celou kuchyň, tentokrát nic, prohledám ji potřetí a počtvrté, až najdu plech, vyliju na něj těsto, pak si přečtu, že se to má vysypat a vymazat, tak to těsto zase sliju do mísy, umyju plech, utřu ho, vymažu a vysypu, vyliju těsto, milion let šteluju sporák a celou dobu na nic nemyslím. A pak je ta věc konečně uvnitř správně zaplé trouby a peče se a já uklízím kuchyň a stejně je v ní furt akorát větší a větší bordel, vyndám buchtu z trouby a nechám ji tak, aby vychladla, vezmu si klíče a vypadnu z domu, pak se musím vrátit pro peníze, znova jdu ven, dojdu do nejbližšího krámu a koupím čokoládu a strouhanej kokos, protože tak si pamatuju, že to matka zdobila, když jsem byl malej, dojdu domů a najdu na netu, jak se rozpouští čokoláda, nakonec se mi to povede a já s ní poliju snad kompletně všechno v dosahu a celej byt popráším kokosem, znova jak debil uklízím celou kuchyň a kus chodby před ní, mezitím mi čokoláda zatuhne a já to nakrájím, kouknu na hodiny, je něco po deváté, v tuhle dobu je matka navyklá vstávat, aby stihla všechny ty věci, co potřebuje, takže s odporem podle návodu uvařím kávu, dám ji na stůl a k ní položím cukřenku, pár kousků nakrájený buchty vyskládám na talířek a přidám to k tomu a začnu uklízet vysypanou kávu.

V tu chvíli matka otevře dveře a vejde do kuchyně, rozcuchaná, pořád v jeansech a tričku, tak, jak usnula na tom gauči, mne si oko a když mě tu vidí a na stole snídaně, zírá na to a pak hrozně dlouho mrká a nakonec si sedne a vážně to řekne, řekne: „Díky, Hugo.“

4 komentáře:

  1. (Okay now I'm fangirling about a new chapter. Huh. I just... Thankyouthankyouthankyousomuchokay!)
    ...A možná je to pro něj takhle lepší. Nemuset myslet a dělat něco, co alespoň někomu prospěje. Jen je škoda, že takové věci nemůže dělat neustále.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já vím, o to větší tam pak vzniká propast. Ale k tomu se ještě dostanem... bohužel.
      (To já děkuju.)

      Vymazat
  2. Hugo je divnej a to zatraceně hodně. Ale máme ho rádi. Snad proto že je v každém z nás. Thanks for chapter.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hugo je div- počky, to sis vážně všimla až teď? *hysterický smích*
      Nemáš zač, moje, já děkuju, že to čteš :)

      Vymazat