neděle 24. února 2013

6. kapitola

Okay. Divná nálada.
(Včera mi bylo patnáct. Všimli jste si, že ta věta je vlastně strašný nesmysl? Protože i dneska je mi patnáct a dokonce i zítra mi bude. (Smutné.) (Já nechci!) A chtěla jsem k tomu zveřejnit nějaký článek, ale absolutně nebyl čas a dneska je nějaký líný den, tak jsem tu až teď.)
So.
Nenávidím Huga v téhle kapitole. I v téhle fázi. Původně měla být ta scéna mnohem delší, ale já fakt nemůžu. Sakra, neměla bych ho mít tak ráda. Je to ode mě strašně hnusné. Ale prostě... ne.

 Uvnitř je příjemně teplo. To je první, co mě napadne, docela pitomá myšlenka. Jeho úšklebek vidím až sem, nikdo neumí nasadit takovej výraz, jenom on. Není ošklivý, tím myslím, výsměšný nebo pohrdačný nebo tak, to ne, ale stejně se u něho vždycky cítím akorát uboze, a přitom vím, že mu to nemůžu nijak říct, protože pak se tak bude tvářit třeba ještě víc, naschvál, a nebo si to ani neuvědomuje, což je dost pravděpodobný. Lidi maj různý zvyky, gesta, co patřej jen jim, a oni o tom ani nevědí – nemůžu se rozhodnout, jestli je to smutné. Nejspíš ne. Strachovat se o to, co máme, to obnáší, a na závislosti není nic hezkýho. A přesto jsem teď tady.
Udělám pár kroků víc do místnosti, párkrát ji přejedu očima sem a tam, ale nakonec stejně skončím u něj, takže se k němu rozejdu. Nemá cenu hrát divadlo zrovna teď – ostatně, od toho mám dramaťák. Myšlenka vyvolá ušklíbnutí, všimne si.
„Copak?“ Žádný pozdrav.
„Hm?“ Rozepnu bundu a hodím ji na opěradlo, sednu si.
I když oba víme.
„Strašně dlouho jsme se neviděli,“ připomene mi. Ale já přece vím! Nechovej se ke mně jako k malému děcku, Anthony, doháje. Nechovej se ke mně jako k tomu, čím bych nejradši zůstal napořád, sladká nevědomoct, sladké svačiny a sladké pusy od sladké rodiny. Přeslazené úsměvy.
Přikývnu a sáhnu po nápojovém lístku, i když silně pochybuju, že by se mezitím uráčili to výsměšné 'zelený čaj' nějak upřesnit. „Takže?“ A skrývá se za tím i nějaké to ,No a co?´, protože tohle je prostě fakt pitomý. „Cos dělal? Jak se máš? Jak ses měl?“
Tiše se rozesměje, svůj smích dusí. „Ty víš,“ zaznačí rty, ale nevydá přitom ani hlásku, to až za chvíli: „Nic moc. Vlastně jsem byl převážně doma. Ty?“
Sklopím pohled k papíru v mých rukou, ale písmenka mě nezajímají, vím, že mám pravdu. „To samé. Akorát, když už měla matka fakt strašně moc keců, jsem přesunul comp zase k její máti.“
Zase se směje. Taky veselej za čtyři. To jenom já jsem nejspíš ten, jehož smích si vybírá někdo jinej. Nevadí. Samozřejmě můžete zboží kdykoliv reklamovat, mladý pane. Jo, mám blbej humor, chci jinej. Rád bych se mu smál.
Schovám obličej do dlaně. Hej, sežeňte mi Boha, já tyhle myšlenky nechci.
„Co je?“
„Přemejšlim. A nechceš prostě.“
Asi pochopí, docela obdivuhodný, protože se na mě zase zašklebí, spíš uchechtne, ale pak to schová v šálku čehosi. Taky dělám, že mě strašně zajímá, co budu pít, i když to vím, jenom, abych se na něj nemusel podívat.
Obsluha přijde brzo, je milá, hodná a s hnědejma vlasama po ramena. „Přejete si?“ Taky pořád stejná otázka, jen možná někdy s jinou formulací. Dělej, co umíš nejlíp.
Přeslazený úsměvy.
„Čaj,“ přeslazenej. „Zelený. A máslový croissant.“
Přikývne a odcupitá, ani si nic nenapíše, takže si nejspíš pamatuje, je to tu malý. A hned potom se ta malá protivná osůbka naproti mně začne navážet do toho, že jím a piju pořád to samý, což samozřejmě není pravda, a zase se směje, jako snad pokaždý, když mu odporuju. Což nějak nechápu. Nevadí. Nejspíš už jsem si zvykl. Nejspíš... nejspíš mi v jistym smyslu stereotyp vyhovuje. Ačkoliv ubíjející, působí, nebo aspoň může působit jako jistota. A všechny změny vždycky zničej část toho, co je potom jinak. Možná mi nevadí nový věci, jenom prostě nechci ztrácet ty staré.
Takže prostě jenom tak dlouho něco melu, dokud to nepřestane bavit jeho, protože u mě je to očividně dost nemožný.
„Vystydne ti to,“ zabublá do svýho esspresa, kterýho má sotva na dně, a já si uvědomím, že jsem se fakt ještě ani nenapil, což je dost divný, ale to nemírní fakt, že mě prostě jako jen tak přerušil uprostřed věty, sakra! Nechám ruce, zamrzlý v půlce nějakýho gesta, spadnout na stůl a obejmout hrnek, rádoby povzneseně ho zvednu a napiju se, pak ho zase položím, beze slova.
Ještě pár chvil ticha, zkoumavě mě porozuje, ignor.
„...No ale stejně!“ začnu strašně naléhavě a zbytečně nahlas, trochu jako malý dítě, ani se nenamáhám pokračovat, protože stejně nechci nic říct, jenom vím, že sebou málem praští o stůl.
„Ty vole, kejmy,“ chechtá se, „do tebe by fakt jeden neřek, že budeš mít takovou vyřídilku.“
A já se prostě musím akorát v duchu znova ušklíbnout. Protože vlastně neříkám nic. Protože ty důležitý slova si nechávám pro sebe. Protože jsem sobec a moje myšlenky zůstavají moje. Protože tohle všechno jsou jenom zbytky, zlomek všechno, vždycky jenom vtipkuju a řeším strašný kraviny, možná proto, že je to snadný. Odpad. Ale myslím, že tvář mi nezvážní. Doufám. Nejspíš jenom nemám rád zklamání. Kdo ví, jestli by o mě někdo stál, kecající o světovym míru a přecpanejch popelnicích. On je vlastně jedinej, komu ještě můžu věřit, svým způsobem. Věřit, že dokud něco nějak naprosto nezkazím, bude tady, protože ho neotravuje samotná moje přítomnost.
„Hej, hej,“ upoutá moji pozornost, mimo jiné rukou, která se mi dvakrát nebo třikrát rychle mihne před obličejem.
Zamrkám a zvednu pohled k jeho obličeji, možná trochu zmateně. Hm, je pravda, že tohle bych taky neměl zrovna dělat. Ztrácet se sám v sobě, neustále – i když myslím, že to už jsem stejně navždy. A bez možnosti návratu, možná jenom tak jako přiblížení se, ale čím utečenci pomůže se přiblížit k domovu, do kterého chce zpět, ale už nemůže? Jenom mu to asociuje všechny ty vzpomínky, které ho zaplaví a utopí ho. Možná se dokonce utopí rád. Kdo ví.
Ostatně, lidi jsou divní.
„No?“
„Já jen, jestli jsi jako vůbec tady.“
Zvednu ruku a s hraným neuvěřitelně zaujatým pohledem ji začnu zkoumat. „No hele, já nevím, ale ta ruka vypadá docela skutečně, takže... asi jo?“
Schová obličej do dlaně, kroutí hlavou, ramena se mu trochu třesou, ale nahlas se nesměje.
„Tak fajn, fajn.“ A začne se zvedat, jakože půjdem.
„Tse, když se dozvíš, že tu jsem, tak mě chceš odsud dostat zase ven, jo?“
„No jistěže. Uvidíme, jestli budeš i venku.“
„Hej, nepochybuj o mé existenci!“ Stačí, že on ní pochybuju já.
„Já? Nikdy! Tvoje řeči jsou nezpochybnitelné!“
Tak fajn, zjistíme to. Vstanu ze židle, croissant si vezmu s sebou, a oba dva si ven dost pospíšíme, protože víme, co nás teď čeká, a protože víme, že právě to je důkaz našich životů. Pojebané smysly.

9 komentářů:

  1. OMFG Hifino, mě děsíš. Jako, málem jsem musela vypnout písničku, jak to čtení je na můj mozek namáhavý.
    Btw, víš že jsem se na další kapču moc těšila?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hah, promiň, promiň! I za to, že ses musela těšit tak dlouho. I really don't like this part.

      Vymazat
  2. Ano, chápu to. :) Máš pravdu, jen to psaní ve stylu Keigh si nějak asi neuvědomuji, nejspíš je to tím, že neuvěřitelně moc čtu její povídky a to má na tom taky podíl. :D
    Jenomže zase musíš pochopit jednu věc. :DD Je mi 'teprve' 13... ne, kecám, na tohle se prostě nemůžu vymlouvat.

    Nehodlám ti nějak nadávat, jen... díky.
    Vím, kde mám chyby, tvoje kritika mi docela pomohla. :)

    A jako Keigh nikdy psát nebudu to máš pravdu, Keigh totiž píše dokonale. Neznám nikoho, kdo by psal tak perfektně jako ona.

    A ještě dík za tu gramatiku. :D Taky nesnáším lidi, co neumí česky. o.O

    OdpovědětVymazat
  3. Všechno nejlepší :'3
    Ehh, šestá? To znamená, že mám dalších 6 na přečtení, right?

    OdpovědětVymazat
  4. "čím utečenci pomůže se přiblížit k domovu, do kterého chce zpět, ale už nemůže?" Nemůže mě překvapilo. Čekala bych nechce. Ale když se nad tím zamyslím, vzpomenu si na podobné stavy u sebe, asi opravdu nemůže.

    Děkuji :-)

    vladous

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Do kterého chce zpět, ale už nechce? To by nedávalo smysl, drahá... :)

      Vymazat
  5. jakože... překvapilo mě, že nemůže zpět, i když chce, ale čekala jsem, že tam není především ani ta myšlenka směřující k návratu, naplněná něčím - asi příjemným pocitem z reality, která by ho táhla zpět. Protože chci - na začátku chci by mělo být nějaké proč, vzpomínka, pocit, který chci znovu zažít... nebo povinnost. Vina, že opouštím ty, které mě milují. Hm.. tak něco. Překvapilo mě, že chce. Takže jsem zvědavá, s čím souvisí to Chci. :-)
    vladous

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když to nevytrhnem tak celé, je to "Zamrkám a zvednu pohled k jeho obličeji, možná trochu zmateně. Hm, je pravda, že tohle bych taky neměl zrovna dělat. Ztrácet se sám v sobě, neustále – i když myslím, že to už jsem stejně navždy. A bez možnosti návratu, možná jenom tak jako přiblížení se, ale čím utečenci pomůže se přiblížit k domovu, do kterého chce zpět, ale už nemůže?"
      On se ztratil - se ztratil, tj. ztratil sám sebe
      a chce se zase najít
      ale už nemůže
      (což jsou jeho slova, ne moje) (i když... nevím)

      Vymazat
  6. Původně jsem myslela, že ztratit se sám v sobě znamená spíše... propadat se hlouběji a hlouběji do sebe samého. :-)

    vladous

    OdpovědětVymazat