Nebud píča, Hif

Založila jsem nový blog. Přijde mi to trochu jako prohra, a zároveň jako silný krok, na který můžu být pyšná, tak nevím.

V menu jsou nějaké kontakty na mě; myslím, že je pár lidí, u kterých by mi nevadilo dát jim novou adresu. To já jen tak.

Minulý článek jsem nedopsala

Znáte Cookie clicker? Měli byste znát Cookie clicker. Je to skvělá prokrastinace, která vlastně nemusí být prokrastinace, protože tu hru hrajete (mimo klikáním) hlavně tím, že ji nehrajete (lol, to zní skoro jako The Game aka princip růžových slonů, což zní nebezpečně jako můj obor, což mi připomíná, že je zkouškové, a já nechci myslet na to, že je zkouškové), takže se můžete v mezičase učit (oh kurva, je zkouškové).

...nebo můžete v tom mezičase taky sledovat videa na youtube a objednávat divné pleťové masky z eBay, že jo. Třeba tu s placentou.

http://orteil.dashnet.org/cookieclicker

play it.
i dont wanna be alone on this terrible, terrible journey.
thank

I haven't seen my fiancée in a month and I think I'm seriously going crazy because of that.

Na svůj věk se cítím neskutečně, neskutečně staře, ale musím uznat, že spousta aspektů/elementů mého života je vlastně docela... mladých? mladistvých? mlad... omlazujících? mlaď? mlať? zmlať?

Oj to bude zase sračka, tady tento článek.

No nic. Můj mobil je opět v opravně (přestává to být vtipné, seriously)

Ono to nezní tak dobře jako živá verze, jasně, že nezní, ale tam mě zase sere ten potlesk a vůbec tak ty věci, co nejsou hudba, no

Update: (ano, píšu tenhle článek zase týden) mobil už nemám v opravně. Mobil totiž nemám. Vrátili mi peníze, což bylo strašně super, než jsem si uvědomila, že jsem tím pádem bez mobilu. (Na to, co provizorně mám, se ani nedá dovolat.) A jestli si koupím zas takovou sračku jak tento, no tak potěš koště.

Moje starosti byste chtěli mít, já vím.

Myslela jsem si, že se ve vlaku v deset večer po čtyřech hodinách spánku a desetihodinové šichtě budu učit. Ha ha.


Poslouchám po dlouhé době All Time Low, a taky zase the 1975, a nové 5sos. Nějak jsem se odcizila hudbě, posledních pár měsíců. Strašně ráda bych poslouchala, ale když mám něco napsat do youtube, nemůžu si na nic vzpomenout. Ani nevím, co si o tom myslet. Občas už si raději nemyslím nic.

Cenzuraaaa


Takže nejenom, že na Can't Stop Won't Stop čekám půl roku, ale navíc stojí v ČR o půlku víc?! I feel robbed. (Rob Stark was kinda cool). (Okay just kidding, I literally dont remember anything about him.)

Ohhh a Losti, teď jsem si pustila Losty. Oh yay. Ty vole. Okay, na tohle asi nemám. Na tohle... asi určitě nemám.
So I've been ugly catcalled today. Like, ugly. Threatened to get raped and so. Wasn't nice, surely. 
Už mám dva Antimatter consenders.


Update: Barunka mi podarovala telefon, a bacha na to, ne jen tak ledajaký, ale funkční telefon, no toto su nedržel v ruce dva roky, my fellow creatures (snažila jsem se vytvořit co nejlepší non-binary oslovení a protože humans jsou ew, vyšlo mi toto), Viva la Barunka.

THERE ARE SONGS THAT I DON'T EVEN REMEMBER LOSTPROHETS EVER WROTE

Tři.

A little piece of me grows old
I keep on walking down this road
I've seen a million people change
...but I'll stay the same.

(I remember this one, obviously.)

I always though it was shaming other people for changing their values and so (and it probably still is), but now I'm thinking that maybe it should be bitter, maybe it's not fine to stay the same the whole time. We should grow, and we should change, and we should get better, and we should continue fighting and keep going and never stop.

Maybe some day you will grow
Maybe some day you will know
Maybe some day you will end these tears and go

...And I know you

Střípky tak nějak za poslední tři roky (posted '18)

Ello,

haha, tohle je jako, no. Jak to říct. Zítra, respektive už dneska, mě čeká zápočtový test ze statistiky (ano, v půlce října) a do toho jsem nemocná, takže považuju za zcela logické, že jsem otevřela blogger s myšlenkou vyskytnout článek.

Respektive. Myšlenku vyskytnout článek mám už nějaké tři měsíce, ale samozřejmě, že ta myšlenka začne nabývat na neodbytelnosti v momentu, kdy bych ji potřebovala odbýt co nejvíce, respektive kdy bych se potřebovala zabývat jinými věcmi (nějak moc vyjmenovaných slov na b). Jej, závorka. Už jsem dlouho nenapsala žádnou závorku. Okay, naposledy v eseji pro Lvíka. Kterou jsem psala v pondělí. No dobře. Ale chápeme se. Člověk v chatu či dokonce v běžné konverzaci závorek moc neužije, což je škoda, závorky jsou supr - i když teď jsem si vzpomněla, že se snoubenkou používáme v běžné konverzaci meme "one (1)", takže vlastně... vlastně jo, no.

No, a takovými věcmi se moje mysl zaobírá v fever někdy kolem jedné hodiny ráno před testem, ano.

Inu, každopádně, byla jsem se juknout (!!) do posledního střípkového článku, abych zjistila, jaké má vlastně náležitosti a obecně co tam tak vlastně jebu, přičemž jsem zjistila, že onen poslední střípkový článek byl postován v roce 2015...??? A já si původně do nadpisu napsala "střípky za poslední rok", haha. No, tak si nic, no. Čas strašně rychle běží, když se člověk dobře baví (a je obklopen těmi správnými lidmi).

Ještě jedna odbočka, teda vlastně... příbočka? Jak se tomu říká, když se v myšlence vrátíte zpátky, protože jste ji předtím nedokončili? Smyčka? Kytička? Ne ne, tohle není ani Chelčický, ani Pilař. Hm. No co už. Každopádně, důvod, proč mi nápad napsat článek ležel v hlavě už takovou dobu, je proto, že co jsem po Danielovi hodila mobil, protože mě nasral, a mobil tím pádem uvízl na tři týdny v hospodě (...Danielova chyba, že seděl tak blbě, ok, já jsem po něm ten telefon potřebovala prostě hodit, nemůžu za to, že seděl jako píča), byla jsem bez Instagramu (ty vole hrůza), který do té doby plnil funkci Střípků, když se nad tím zamyslím. Takže ne, střípkování mě neopustilo, jen nabralo jinou, neblogerskou podobu. Svým způsobem je to tam přehlednější a funguje to víc jako galerie a tak. Plus se tam dají stalkovat 5sos. Don't blame me.

Takže, vracím se k tomu, od čeho jsem se odběhla vrátit, a navrácená do momentu svého odvrácení (nikoli od bohů, Zouis 4eva) reportuji, že jsem se při svém výzkumu dozvěděla, že správné Střípky obsahují někdy v úvodu (což už jsem tedy prošvihla, ale píšu to po třech letech, mám právo na to jebat si vlastní články (tedy, to jsem měla i tak, člověk má tak trochu právo zjebat si vlastní život, i když, not worth it, jak by řekl-neřekl Jack, kdyby to bylo reverse, což mi připomíná, že mám v mrazáku novou zmrzlinu, kterou jsem ještě nevyzkoušela, ale není mi dobře, takže si ji nedám) takže se budeme muset smířit s tím, že úvod není úvod, a nebo přijmeme fakt, že úvod vůbec neuvozuje téma, ale je sám o sobě statí... což je blbost, a nebudeme tu jebat lingvistiku nebo co to je za obor, protože to není obor můj - ty vole, tuhle větu už nedokončím, aby dávala smysl, ale tak, můžu to zkusit, no) nějaké to video s hudbou. Tak. Měla bych to raději vytknout do závorek než pomlčkami (haha, vytýkání!! statistika!! zítra umřu. jupí!) Ha, vidíte, závorky všechno řeší a mi se to dokonce podařilo vytknout správně. Takže ta původní věta je "(...) správné Střípky obsahují někdy v úvodu nějaké to video s hudbou." No to je snad přeci každému jasné.

Inu, ta hudba.

Řeknu vám, nebyla prdel to zvolit. Jednak momentálně poslouchám 6 hodinovou komplici (...to má být kompilaci, ale přišlo mi to vtipné, tak jsem to nechala) studující hudby (eh, to je blbý překlad - jako ne, že ta hudba studuje, ale že ta hudba je na to, abych já studovala. Hudba pro studující. Hudba pro studium. Na studium. Ke studiu! Hudba ke studiu. Tak. Ale já stejně nestuduju, takže jebat, haha), no a v posledních pár dnech jsem zase obsessed by I See Fire od Eda Sheerana, což je proto, že jsme před nedávnem zkoukli celého Hobita a první dva díly LOTRa, no a pak se taky tak poslední půlrok hodně vracím k FOB, plus jsem začala konečně poslouchat The 1975, no a třeba Love Me je fakt mood,  a taky jsem objevila Tokia Meyerse (doufám, že to dobře skloňuju), který je fakt supr, PLUS NOVÉ ALBUM KESHY, BOHA JAK JSEM MOHLA ZAPOMENOUT NA KESHU?? JAKO SONG PRAYING?? ME FEELS?? WOMAN? IM A MOTHERFUCKING WOMAN, BABY THATS RIGHT, I DONT NEED A MAN TO BE HOLDING ME TOOO TIGHT?? SONG I NEED A WOMAN TO LOVE, THE GAY HYMN??? JFNDGJSFDKN Ale nakonec jsem tam jebla první song z nového alba 5sos, který na mě vyjel, protože jo, jsem z nich pořád v piči, což vůbec není dobré, ale vůbec, vůbec není dobré, haha. A chci jet na koncert, ale ti dementi nejedou do Vídně ani nějakého jiného normálního města, a snoubenka se mnou do Paříže ani Madridu jet nechce, což chápu, 10k je 10k + Francouzi nejsou nic moc, no ale ty vole, já je chci?? A Kodaň už je vyprodaná, samozřejmě, stejně jako Stockholm nebo co to bylo. No takže doufám, že pojedou něco znovu, protože jako, ta kapela byla vždycky tak nějak, no, teplá, ale teď je to skoro The Gay, so. Jako sorry, ale Luke s těmi zlatými stíny na MTV, oh yas. + gelové nehty zdarma. To nemluvím o tom, že má Calum na noze vytetovanou iniciálu svého boyfrienda a skládá songy o tom, jak by raději doma šukal, než by šel slavit Valentýn někam ven (relatable) a následně o tom, jak když už šuká, slyší ho u toho celý hotel. Relatable. (Songy Valentine a If Walls Could Talk, btw).

Moje kočky (které jsem ukradla) jsou fascinované mými novými minizvýražňovači z eBay, což chápu, já taky, ale teď si tu s nimi hrají, a já s nima, místo toho, abych nimi (zvýrazňovači, nikoli kočkami) podtrhávala skripta a kreslila srdíčka a kytičky vedle příkladů (je to to jediné, co mi s těmi příklady jde). Boha, statistika je zlo. Jako, mít na mém oboru jako vyhazovací předmět zrovna statistiku je fakt trochu napiču. Už chápu tu frustraci, jež bývala loni vyjadřovaná po všech nástěnkách studenty druhého (potažmo třetího) ročníku. Teď jsem druhý ročník já, a ty vole, prvák byl úplně zlaťučký, nynyny. To mi připomíná, že bych si měla napsat zadání bakalářky. Haha. Fuck.

Raději jdu spát.

(článek možná bude někdy dopsán)

Upekla jsem si kynutý švestkový koláč

Miluju švetskový koláč. Švestkový koláč je lyfe. Jediná nevýhoda je, že se ukázalo, že mám nějaký problém se slovem "štvestkový", a neumím ho napsat. V narozeninovém přání pro Narci (ano, píšu o svém koláči píšu i lidem, kterým zrovna přeju k narozeninám. Jsem ovládána koláčem. Jsem v područí koláče. Koláč je mé nové náboženství) jsem to slovo použila dvakrát, a ani jednou se mi ho nepodařilo napsat správně. Ha, a teď koukám, že v tomhle článku se mi ho taky nepodařilo napsat správně, a touž jsem ho v nadpisu opravila. Inu, co už. Mám momentálně trochu jiné starosti, a proto, zcela logicky, píšu (nikoli píču, jak jsou mé prsty očividně přesvědčeny podle toho, co automaticky mačkají na klávesnici) článek, což se nestalo už dobrý... rok?

A je to více než jen dobrý pocit.

No, mé jiné starosti, o kterých jsem mluvila, momentálně zahrnují především:

1) Mazlení otroka

2) Obdivování a ochutnávání švestkového koláče

3) Krmení dravých šelem (aka 10 letých koček, co se sotva hnou)

4) Krmení otroka

5) Balení se na dovču

6) Balení snoubenky

7) Rozjebávání se nad knihami s tituly "Žiji správně?" a "Fit pro sex"

8) Těšení se na univerzitu

9) Nadávání na to, že nový semestr ještě nezačal

10) Kontrolování, jestli se začátek nového semestru náhodou neposunul

11) Nadávání na nedostatek víkendů

12) Dělání víc plánů na víc víkendů

A asi jako tak, no. Na blog jsem si vzpomněla docela náhodou asi před třemi dny, a za celé ty tři dny jsem neměla čas se tu na něj zajít juknout. (Juknout je nádherné, nádherné slovo). No, už mám sbaleno na dovču, čtyřikrát jsem zkontrolovala, že mám všechno (a stejně mi určitě bude něco chybět, ale co už) a ujistila, že můj problém se závorkami za tu dobu, co jsem nenapsala ani jeden článek vůbec, ale vůbec nezměnil. Svým způsobem je to poměrně uklidňující.

Na Nekonečno jsem rok víceméně ani nepomyslela. To je také uklidňující. Obecně nemám vůbec potřebu psát, a nikdy bych si nebyla bývala pomyslela, že bude doba, kdy nebudu mít neutuchající potřebu něco pisálkovat a bude mi z toho dobře, ale tak, budoucnost se moc naplánovat nedá. Ne že bych chtěla někomu brát iluze, ale... nedá. A je to supr.

Supr čupr.

lol

tohle jsem našla v konceptech, když už jsem tu teda po těch x měsících byla

Já bych ráda něco pověděla (nikoli řekla), ale asi nemám co. Můj život spěje kupředu. Je to zvláštně nemístný a zároveň skvělý pocit. Nemístný proto, že není fér, abych byla tak šťastná a měla se tak dobře zrovna já, a skvělé proto, že... Inu. Všechno je skvělé. A já budu bydlet sama, a budu vídat svou snoubenku každý víkend a matku nikdy, a budu studovat a budu číst a boha jeho, já se tak těším. Nemístné. Štěstí ani neštěstí není něco, co by si člověk mohl zasloužit nebo vydobýt svým chováním. Kdo ví, jestli je tomu tak dobře.

Za tenhle rok jsem nenapsala ani slovo Nekonečna.

Nikdy mi nebylo líp.

Čeština je nádherný jazyk.

Čeština je nádherný jazyk.

Cítím ohromnou nostalgii vůči minulým dním; tak nějak se cítím, jako že mi chybí, i když vím, že nebyly vůbec dobré. Že mi nechybí ti lidé ani ty zážitky a rozhodně ani ty depresivní stavy, ale i přesto – nebo možná právě proto, že mým jediným skutečným (seč ne jediným, který jsem řešila) problémem jsem byla Já a Moje pocity – mi to všechno přijde s odstupem času snesitelnější a obecně lepší než to, s čím se potýkám teď. Nejhorší na tom je, že tohle mají tendenci dělat všechny... jak se řekne mysl v množném čísle? Všechny mysli? Eh. Použila bych slovo mozek, ale mozek a Já (tentokrát ve smyslu Self) jsou dvě odlišné entity. Odlišné, seč ne samostatné. Je to vlastně velmi zajímavé. Ale nejsem tu, abych se brodila v psychologii. I když.

Tak jako tak, každá mysl má tendenci ukazovat – či jevit – minulost zcela neemocionálně. Což se zdá jako blbost, když vás vzpomínky můžou rozesmát, rozbrečet nebo naštvat, jenže ve skutečnosti ve vás danou emoci vzpomínka pouze vyvolá. Samotná vzpomínka žádnou emoci neobsahuje. Jenže, minimálně pokud jste mentálně zdraví, každá osoba cítí v každém okamžiku alespoň jednu emoci, seč třeba vágně, a tedy máme tendenci pojit vzpomínky právě s těmito emocemi, neboť při každém vybavení vzpomínky cítíme (alespoň jednu) emoci. Předchozí věta je stylisticky absolutně příšerná, but I could give a fuck. Emoce nám vlastně pomáhají především velmi rychle zaujmout nějaký postoj k dané situaci či věci (ne nutně předmětu). Proto mají čerstvé vzpomínky tendenci vyvolávat silnější emoce. Pak je tu tedy ještě otázka kumulace potlačovaných emocí, to jistě, ale to není můj případ – už ne – a tak asi nemá cenu se tím teď zabývat.

(Asi největší sranda je odsobnění od vlastních emocí, ale to je taky kurva nebezpečné, takže, eh, no. A tak. Ale je to tak zajímavé.)

Koukám, že styl, jakým se vykecávám, se podstatně změnil, a tak jsem si přečetla pár svých starých článků (crybaby) a taky pár blogů, co jsem dřív čítávala, a musím říct, že Reni mě nezklamala, protože věta „Ne že by mi on sám vadil, je docela v pohodě, ale i tak by mi nevadilo, kdyby ho přejelo auto“ mě rozjebala po pokoji. (V půl šesté ráno.) Tak. To už se zase blížíme k mému starému stylu vykecávacích článků. Teď jsem si to teda po sobě přečetla, tady tento výžlebt, no a teď přemýšlím, jestli je to vlastně klasické podmiňování. To, že si spojujeme emoce se vzpomínkami, protože se vždycky objevují ve dvojicích. Vlastně je, ne? Emoce nás podmiňují? Právě jsem napsala „ježiši, to je ale píčovina, to zní, jako by nás emoce nějak ovládaly“ a pak jsem se zarazila, když mi došlo, jaký jsem kokot, protože to je přesně to, co emoce dělají a od čeho je i máme, když na to přijde. Pan profesor Cakirpaloglu by mě asi moc nepochválil. (I když s tou frustrací se mi taky dobře smál.) (Já se mu vůbec nedivím, protože říct, že „frustrace vzniká při nemožnosti dosáhnut cíle“, ale nebýt schopná z toho vytáhnout, že podmínkou vzniku frustrace je překážka, no toto mi někdo předvést, tak se mu taky směju, zcela upřímně.) (Asi nejvtipnější bylo, že jsem z toho, že nejsem schopná to správně formulovat, byla značně frustrovaná.) (Já jsem asi fakt dobrý kokot.)

To jsem se ale od svého původního problému značně odsunula. To asi nevadí. Důležité je jenom to, že emoce není obsahem vzpomínky (i když vzpomínka může obsahovat informaci o emoci) (možná proto se to tak plete). Proto i v případě, že si projdete něčím skutečně těžkým, třeba velkou bolestí, nejste schopní politovat toho, kdo si úplně stejnou bolestí prochází třeba pár let po vás. Zvlášť nebezpečné je to u psychické (mentální) bolesti nebo jiného negativního zážitku, protože tam nám nezbyde žádný důkaz o bolesti, ve smyslu, že když víme, že jsme si zlomili nohu, očekáváme, že to bolelo, i kdybychom si bolest (informaci o ni) nepamatovali vůbec, zatímco pokud jsme trpěli depresí (...budeme teď raději mluvit o nějaké lehší formě deprese, třeba depresi vyvolané výkyvy hormonů u pubertou procházejících dětí, která většinou víceméně odezní s tím, jak odezní puberta), je mnohem snažší si s odstupem času (několika let a více) říct, že to vlastně nic nebylo, že nám „jenom bylo trochu smutno, no.“ Je to fakt nebezpečné, protože když přítomné mentálně nemocné jedince nepochopí ani bývalí mentálně nemocní, tak kdo? (když ne my, kdo? když ne teď, kdy? - eh, no nic, to jsem opravdu značně odbočila).

Vracíme se v kruzích (jako Chelčický) (lol); cítím se nostalgicky čistě proto, že se mám teď dobře. Je to vlastně jeden z mnoha paradoxů přírody, že nám může chybět i nějaké bolestné období života, pakliže jsme na tom významně lépe. (Chtěla jsem říct, že to funguje i naopak, že pokud jsme se měli špatně, ale teď se máme ještě hůř, toužíme se vrátit do období, kdy věci byly špatné, ale přeci jen lepší než teď – ale je tomu skutečně tak? V praxi se mi to nepotvrdilo. Podle mě to způsobuje jenom bezmoc a/nebo touhu po útěku do budoucnosti.) (Haha, touha po úteku do budoucnosti, to zní jako námět na celý můj dosavadní život.) (Tedy, asi by to fungovalo, pokud bychom měli alespoň jedno opravdu dobré období.) (Pro většinu lidí je to děství.) (Hm.)

Můj styl vykecávání se sice změnil, ale můj problém se závorkami zůstal. Jenom to občas maskuju za pomlčky a snažím se u toho tvářit děsně nenápadně.

Můj výlet do hlubin bývalého blogu a blogů bývalých fellas mi ještě osvětlil, že ve správném výkecovém článků nesmí chybět nějaký gif nebo obrázek, jenže já mám momentálně mobil v servisu, takže žádnou random fotku nemám, no ale můžu sem repostnout něco ze svého Instagramu:

this is the straightest i'll ever get

Amen.

n.

A já bych tak strašně strašně strašně moc chtěla být lepším člověkem.

Je to těžké, není to těžké a je to nemožné. Nemožné proto, že není možné soudit, kdo je dobrý a kdo špatný člověk, a tedy není možno ani usoudit, za jakých okolností bych byla lepší člověk, než jsem teď.

Ale přesto mi přijde, že by to bylo tak snadné, že je to jasné, že by stačilo jenom kurva třeba nacpat si něco do té hlavy a udržet to v ní a vědět, proboha já miluju vzdělání a vzdělávání a tak ráda se učím, ale proč si z toho nikdy nic nepamatuju? Jsem z toho zoufalá, protože mi přijde, že ze všech knih, které jsem kdy přečetla, už vím sotva nějaký chabý děj, natož abych si pamatovala, jaký dojem to ve mě zavolalo, jaké myšlenky jsou tam obsaženy, jaký jazyk byl použit. A přitom vím, znám sama dost dobře na to, abych věděla, že jsou to věci, kterých já si skutečně všímám. Vím, znám se; jsem ten typ člověka, který tráví hodiny na Wikipedii, protože mu to přijde zajímavé a zábavné. (Ostatně, zrovna jsem hledala všechna možná etnika, která se vyskytovala od Polonéského poloostrova na východ zhruba v šestém století před naším letopočtem, čistě proto, že otec v reklamních přestávkách pirátů z Karibiku jedničky přepínal na nějaký film o Hedvábné stezce s Jackie Chanem.)

Jenže zítra už z toho nebudu vědět vůbec nic.

Není mi ještě ani dvacet. Jak to, že je tohle téma, nad kterým vůbec uvažuju? (Příšerná věc je, že už bych měla svoji mysl připravovat na to, aby si zvykla, že bude kurva dlouho dobu říkat -cet místo -náct. Ale nejsem na to připravená ani trochu. Dneska jsem omylem napsala, že je mi pořád ještě osmnáct. A cítím se asi tak jako patnáctiletý fracek.)


Zajímavé je, že jakoukoli vzpomínku s jistou osobou mou mozek uchovává s bezbřehou pečlivostí. Vďaka.

Mlčení

Člověk by rád i něco řekl
Ale mrtví lidé nemluví
A nezdá se to fér, povyšovat se nad mrtvé.

Páni, už hrozně dlouho jsem sem nepsala

Daří se mi skvěle. Je zvláštní to říkat a ještě zvláštnější to psát, ale nemůžu tvrdit opak. Lži nebyly nikdy moje parketa. (I když bych chtěla umět lhát. Musí to být zajímavá vlastnost.) (Na druhou stranu, neumět lhát, či spíš nemít potřebu to dělat, je možná ještě zajímavější vlastnost.) (Což ze mě ovšem nedělá zajímavého člověka.) (...je dobré vědět, že můj problém se závorkami se za tu dobu, co jsem tu nebyla, vůbec nezměnil.)

Nevím, kde budu za rok. To je také zvláštní, protože se mi to ještě nikdy nestalo. V mém městě je jenom jedna základka, kam jsem mohla jít. V první třídě mi moje tehdejší třídní oznámila, že půjdu na víceletý gympl. Oznámila, ne navrhla. A teď už jsem osm let na té stejné škole, ale nemám nejmenší tušení, kam nastoupím v září. (Jestli se vůbec někam dostanu, abych mohla nastoupit. Proč mi 95 percentil připadá jako nízké skóre?) Ta otázka se mi sice pořád vrací, což by asi mělo znamenat, že mě trápí, ale není tomu tak a já si většinou řeknu jenom 'no jo, divný' a pokrčím rameny. Jsem nějak až podivně klidná (ale možná jsem se naučila plakat), což je zneklidňující, i když mě to nezneklidňuje. ...ale jinak jsem úplně v pořádku, fakt.

I need to get fucked over.

Nedokončila jsem myšlenku.

Fluffy

Fluffy

5sos

words given by Adri

pillow, tickle, guitar, fluffy, giggle, tattoo, soft, sparkling, thigh, curl

Michael was too fluffy for his own good, Calum thought, curled up on the couch in the living room, watching a movie while hugging a pillow, looking all soft and nice and comfy. So what else than put his guitar aside and join him could Calum do?
He tried to take the pillow from him, tickled him a little when he didn't want to, making Michael giggle. He lied down next to him, one leg settling between his best friend's thighs, fingertips tracing his tattoos. There was nothing more beautiful than Mikey's sparkling eyes.

Way too fluffy. Calum didn't mind.

Odkaz

Vtipné je, že čím méně sem píšu, tím lepší to je. Dnes už ano. Nebývalo tomu tak vždy, dřív jsem jisté věci musela zatajovat i sama před sebou, před vlastním životem, oddělovat složky osobnosti a vytvářet alternativní ega, aby jedno nesežralo to druhé zaživa. (Někdy si říkám, že by to možná bylo bývalo lepší. Ale ne. Ne, protože můj život není o mně.)

Možná je to tím, že na svých věcech víc pracuju, než aby mě sžíraly, ačkoliv to vlastně pořád dělají, ale není to moje maso. Bolest, ano, ale ne tkáň; nevařím; možná bych se měla tahat s ocelí; pomáhá to./? Zajímavé je - vlastně nic není zajímavé. Můj život se stal skvostně nudným. (Dokonce uvažuji nad tím, že obarvím svoje vlasy zpátky na svou přírodní barvu - i feel like going home, feel like i could go home - ale pak Keigh řekla, víš, chci tě na své narozeniny v červené, so, well. Ale není to to samé. Nejsou to výkřiky a není to vzpouzení a není to důkaz. Když dostanu kompliment, dokonce se začervenám. (Asi abych ladila.) Někdy mi to dokonce i udělá radost. Je to zvláštní pocit. (Mít radost.)


Nacházím staré věci.


15/8/2015

It was a thing, actually. To have a cup of tea and sit in bed, laptop in, well, lap, listening to songs about broken hearts and torned up letters. To think way too much. To want to quit. To sing those too sad lyrics that should've been pathetic, but there were also way too true for us to laugh at them, so we laughed with them. Cynism at it’s finest. You get so alone at times…

It was a thing, to hate every part of the thing.

32. kapitola

Oh, well. Pardon. Poslední dobou píšu víc v angličtině; nejsem si jistá, nakolik by to sem patřilo. Na druhou stranu, skutečně píšu - víc než kdy dřív - a je to dobrý pocit.

To já jen tak.

Happy Valentine, I guess.

Seberealizací k trvalé...

Utrpení utváří charakter

a tak si tak říkám

pojďme skočit z mostu

ať utváří i

naše těla

I když většina z nás

už to dávno zná

End of an Era, four

This is our goodbye,

my dear old friend

End of an Era, three

All figured out.

End of an Era, two

Take me by the hand
and...

End of an Era, one

Já se... omlouvám. Za tuto povídku zcela jistě. Není to... inu, není to pro všechny, hádám. Ale něco to znamená. Možná ještě nevím, kde stojím, ale je čas. Já ho mám. Já ano.

Fandom 5 Seconds of Summer, jedná se o New Broken Scene koncert. Čtyři části. Ale nemyslím, že by na tom tolik sešlo.
Název je poslední píseň alba Astoria od Marianas Trench. Protkáno Drown by Bring Me The Horizon.

Děkuji Kayleigh. Za víc věcí, než bych mohla jmenovat.

Domácí potřeby

Pardon. Trochu jsem na vás zapomněla. Píšu trochu víc, než nakolik jsem zvyklá a hádám, že... no. Asi je to dobré. Nejspíš je to špatné.

Záleží na úhlu pohledu.

Tak si tak říkám

obchodníci se smrtí jsou ještě milost sama

ale obchodníci s utrpením...

Kdy je asi přestaneme vyrábět

řekněte mi kdo je ještě používá k původnímu účelu

a přitom kolik lidí už ji protáčelo v ruce

Kolik lidí ji protáčí

zas a znova

možná denně

možná právě teď

Ne že by tu nebyly i jiné způsoby

hádám ale že popálit se k smrti

omylem bez skutečného odhodlání

jen z jakéhosi nedostatku zájmu

je přeci jen trochu těžší

než vykrvácet

Takže pokaždý když jdu v drogerii kolem nich

a dívám se na tu vyrovnanou řadu

vypadají docela klidně prodávají se po jedné

říkám si kdy odsud asi sakra zmizí

kdy se kurva přestanou vyrábět

kdy už nebudou potřeba

Ale asi bych měla držet hubu

když mám v Šedym deníku z práce ukradnutou

nejostřejší čepel na trhu

Proč jsme si nic nepřipravily na školní akademii

Proč jsme si nic nepřipravily na školní akademii

Scéna: podium je prázdné až na dvě židle, které stojí

trochu stranou, nalevo, vepředu

(A: Hifi | B: Janette)

LÉTO

A: (Se zcela vážným, strohým výrazem vejde na pódium a zamíří přímo k okraji. Rozhlédne se po hledišti.) To je bez šance. (Odejde.) (Vrátí se znovu na stejné místo.) Ne, ne, nepůjde to. (Znovu odchází.)

B: (Vejde druhou stranou.) Co ti je?

A: (Otočí se a vrátí se k ní.) Je vedro.

B: (Souhlasně.) Hm.

(Obě současně roztáhnou vějíře a začnou se ovívat.)

B: Takhle je to lepší.

A: Ale ne o moc.

B: Třeba by se to takhle dalo zkusit.

A: Nedalo. (Odchází.)

B: (Chytne ji za ruku.) Počkej! Musíme hrát.

A: Můj táta vždycky říká, že musíme jenom umřít. (Odmlčí se.) Ale já se tu uvařit nehodlám. (Odejde, dramaticky se ovívajíc.)

B: (Povzdychne si.) Tak zase nic. (Zamračí se. Zhnuseně:) Ale je fakt odporný vedro. (Odejde.)

PODZIM

B: (Vejde na podium, rozhlédne se a posadí se na židli.)

A: (Vejde s kytarou v ruce.) Podívej, co mám!

B: (Přeměří si ji pohledem.) K čemu ti to je?

A: Ale tak, říkala jsem si, že když je ten začátek školního roku, vyzkouším něco novýho! (Mezitím dojde k B a posadí se.)

B: Tys začala hrát?

A: Jo.

B: Ani náhodou.

A: Ale jo.

B: Zahraj něco.

A: (Zahraje něco velice jednoduchého a ještě to zkazí.)

B: (Odfrkne si.) Zní to strašně. Měla bys trénovat.

A: Tys mě sem dotáhla, že budeme vymýšlet.

B: Ale to tvoje hraní je fakt příšerný.

A: To je tou kytarou. Je stará.

B: (Šklebí se.) No jasně.

A: (Uraženě.) Tak já jdu cvičit. (Zvedne se.) A ty by ses zas měla učit. (Odejde.)

B: Vždyť je teprve září... (Odmlčí se.) Ale měla bych. Pitomá matika. (Zvedne se a odejde.)

ZIMA

A: (Vejde na pódium v teplém svetru, s čepicí a šálou, mračí se.)

B: (Objeví se hned vedle, oblečena obdobně, tváří se zoufale.)

A: Ne.

B: To nepůjde.
A: Byl to debilní nápad.
B: A z okna to přitom vypadalo tak pěkně.

A: Myslím, že jsem přimrzla. (Snaží se hnout z místa, ale selže.)

B: K botám?
A: Ke vzduchu. (Vzdá to.)

B: Jdeme dovnitř, tady žádnou inspiraci nenaberem. (Táhne ji k židlím.)

(Obě se posadí.)

A: Vždyť i v tý kavárně je zima.

B: Ale jinde se nesejdem.

(Ticho.)

A: Já chci domů.

B: (Povzdychne si.) Já taky.

(Podívají se jedna na druhou. Pak se beze slova zvednou a odejdou.)

JARO

A: (Šíleně vběhne na pódium, zarazí se na jeho okraji, jako že do někoho vrazila, vyhrkne:) Pardon, madam! (a běží dozadu, kde provádí různé šílené taneční kreace.)

B: (Vejde na scénu.) Co tady proboha děláš?

A: (Zarazí se uprostřed pohybu, ruce nad hlavou.) Ehm... (Zvedne jednu nohu.) ...Holubičku?

B: Prosimtě, nech toho. To jaro ti leze na mozek. (Jde si sednout na židli.)

A: (Zahanbeně se postaví a jde si sednou naproti B. Zírá na B.)

B: No co po mně chceš?!

A: Já nevím... rybu?

B: Ry-co?

A: Dnešní ryba je pstruh alá créme.

B: (Nechápavý výraz.)

A: Neznáš Červenýho trpaslíka? (Zvedne se ze židle.) Cos dělala celou zimu, když jsi neseděla doma a nekoukala na kultovní seriály? Nebo nové seriály? Nebo příšerné, nekvalitní seriály, nad kterými se ti chce jenom brečet a hodit po režisérovi ledničkou, ale stejně na ně koukáš, protože se v zimě nedá dělat nic jinýho?

B: Plán byl, že si sednem a napíšem scénář na školní akademii! A ty sleduješ seriály!

A: (Ofenzivně.) A ty jsi něco udělala?
B: Ne.

A: (Zahanběně.) Já taky ne. (Posadí se.)

(Ticho.)

B: Tak co budeme dělat?
A: Co kdybychom se jim to... pokusily vysvětlit?

B: Jakože ahoj, tady jsme, a v létě jsme fakt chtěly něco vymyslet... ale bylo moc vedro... a na podzim začal školní rok... a v zimě byla moc zima?

A: Výstižněji bych to neřekla.

B: (Zamyslí se.) Nic lepšího nemáme.

A: Ani horšího.

B: (Podívá se na A.)

A. (Oplácí B pohled.)

(Ticho.)

B: Tak jdem.

(Zvednou se a odejdou.)

31. kapitola