Znáte Cookie clicker? Měli byste znát Cookie clicker. Je to skvělá prokrastinace, která vlastně nemusí být prokrastinace, protože tu hru hrajete (mimo klikáním) hlavně tím, že ji nehrajete (lol, to zní skoro jako The Game aka princip růžových slonů, což zní nebezpečně jako můj obor, což mi připomíná, že je zkouškové, a já nechci myslet na to, že je zkouškové), takže se můžete v mezičase učit (oh kurva, je zkouškové).
...nebo můžete v tom mezičase taky sledovat videa na youtube a objednávat divné pleťové masky z eBay, že jo. Třeba tu s placentou.
play it.
i dont wanna be alone on this terrible, terrible journey.
thank
I haven't seen my fiancée in a month and I think I'm seriously going crazy because of that.
Na svůj věk se cítím neskutečně, neskutečně staře, ale musím uznat, že spousta aspektů/elementů mého života je vlastně docela... mladých? mladistvých? mlad... omlazujících? mlaď? mlať? zmlať?
Oj to bude zase sračka, tady tento článek.
No nic. Můj mobil je opět v opravně (přestává to být vtipné, seriously)
Ono to nezní tak dobře jako živá verze, jasně, že nezní, ale tam mě zase sere ten potlesk a vůbec tak ty věci, co nejsou hudba, no
Update: (ano, píšu tenhle článek zase týden) mobil už nemám v opravně. Mobil totiž nemám. Vrátili mi peníze, což bylo strašně super, než jsem si uvědomila, že jsem tím pádem bez mobilu. (Na to, co provizorně mám, se ani nedá dovolat.) A jestli si koupím zas takovou sračku jak tento, no tak potěš koště.
Moje starosti byste chtěli mít, já vím.
Myslela jsem si, že se ve vlaku v deset večer po čtyřech hodinách spánku a desetihodinové šichtě budu učit. Ha ha.
Poslouchám po dlouhé době All Time Low, a taky zase the 1975, a nové 5sos. Nějak jsem se odcizila hudbě, posledních pár měsíců. Strašně ráda bych poslouchala, ale když mám něco napsat do youtube, nemůžu si na nic vzpomenout. Ani nevím, co si o tom myslet. Občas už si raději nemyslím nic.
Cenzuraaaa
Takže nejenom, že na Can't Stop Won't Stop čekám půl roku, ale navíc stojí v ČR o půlku víc?! I feel robbed. (Rob Stark was kinda cool). (Okay just kidding, I literally dont remember anything about him.)
Ohhh a Losti, teď jsem si pustila Losty. Oh yay. Ty vole. Okay, na tohle asi nemám. Na tohle... asi určitě nemám. So I've been ugly catcalled today. Like, ugly. Threatened to get raped and so. Wasn't nice, surely.
Už mám dva Antimatter consenders.
Update: Barunka mi podarovala telefon, a bacha na to, ne jen tak ledajaký, ale funkční telefon, no toto su nedržel v ruce dva roky, my fellow creatures (snažila jsem se vytvořit co nejlepší non-binary oslovení a protože humans jsou ew, vyšlo mi toto), Viva la Barunka.
THERE ARE SONGS THAT I DON'T EVEN REMEMBER LOSTPROHETS EVER WROTE
Tři.
A little piece of me grows old
I keep on walking down this road
I've seen a million people change
...but I'll stay the same.
(I remember this one, obviously.)
I always though it was shaming other people for changing their values and so (and it probably still is), but now I'm thinking that maybe it should be bitter, maybe it's not fine to stay the same the whole time. We should grow, and we should change, and we should get better, and we should continue fighting and keep going and never stop.
Maybe some day you will grow
Maybe some day you will know
Maybe some day you will end these tears and go
haha, tohle je jako, no. Jak to říct. Zítra, respektive už dneska, mě čeká zápočtový test ze statistiky (ano, v půlce října) a do toho jsem nemocná, takže považuju za zcela logické, že jsem otevřela blogger s myšlenkou vyskytnout článek.
Respektive. Myšlenku vyskytnout článek mám už nějaké tři měsíce, ale samozřejmě, že ta myšlenka začne nabývat na neodbytelnosti v momentu, kdy bych ji potřebovala odbýt co nejvíce, respektive kdy bych se potřebovala zabývat jinými věcmi (nějak moc vyjmenovaných slov na b). Jej, závorka. Už jsem dlouho nenapsala žádnou závorku. Okay, naposledy v eseji pro Lvíka. Kterou jsem psala v pondělí. No dobře. Ale chápeme se. Člověk v chatu či dokonce v běžné konverzaci závorek moc neužije, což je škoda, závorky jsou supr - i když teď jsem si vzpomněla, že se snoubenkou používáme v běžné konverzaci meme "one (1)", takže vlastně... vlastně jo, no.
No, a takovými věcmi se moje mysl zaobírá v fever někdy kolem jedné hodiny ráno před testem, ano.
Inu, každopádně, byla jsem se juknout (!!) do posledního střípkového článku, abych zjistila, jaké má vlastně náležitosti a obecně co tam tak vlastně jebu, přičemž jsem zjistila, že onen poslední střípkový článek byl postován v roce 2015...??? A já si původně do nadpisu napsala "střípky za poslední rok", haha. No, tak si nic, no. Čas strašně rychle běží, když se člověk dobře baví (a je obklopen těmi správnými lidmi).
Ještě jedna odbočka, teda vlastně... příbočka? Jak se tomu říká, když se v myšlence vrátíte zpátky, protože jste ji předtím nedokončili? Smyčka? Kytička? Ne ne, tohle není ani Chelčický, ani Pilař. Hm. No co už. Každopádně, důvod, proč mi nápad napsat článek ležel v hlavě už takovou dobu, je proto, že co jsem po Danielovi hodila mobil, protože mě nasral, a mobil tím pádem uvízl na tři týdny v hospodě (...Danielova chyba, že seděl tak blbě, ok, já jsem po něm ten telefon potřebovala prostě hodit, nemůžu za to, že seděl jako píča), byla jsem bez Instagramu (ty vole hrůza), který do té doby plnil funkci Střípků, když se nad tím zamyslím. Takže ne, střípkování mě neopustilo, jen nabralo jinou, neblogerskou podobu. Svým způsobem je to tam přehlednější a funguje to víc jako galerie a tak. Plus se tam dají stalkovat 5sos. Don't blame me.
Takže, vracím se k tomu, od čeho jsem se odběhla vrátit, a navrácená do momentu svého odvrácení (nikoli od bohů, Zouis 4eva) reportuji, že jsem se při svém výzkumu dozvěděla, že správné Střípky obsahují někdy v úvodu (což už jsem tedy prošvihla, ale píšu to po třech letech, mám právo na to jebat si vlastní články (tedy, to jsem měla i tak, člověk má tak trochu právo zjebat si vlastní život, i když, not worth it, jak by řekl-neřekl Jack, kdyby to bylo reverse, což mi připomíná, že mám v mrazáku novou zmrzlinu, kterou jsem ještě nevyzkoušela, ale není mi dobře, takže si ji nedám) takže se budeme muset smířit s tím, že úvod není úvod, a nebo přijmeme fakt, že úvod vůbec neuvozuje téma, ale je sám o sobě statí... což je blbost, a nebudeme tu jebat lingvistiku nebo co to je za obor, protože to není obor můj - ty vole, tuhle větu už nedokončím, aby dávala smysl, ale tak, můžu to zkusit, no) nějaké to video s hudbou. Tak. Měla bych to raději vytknout do závorek než pomlčkami (haha, vytýkání!! statistika!! zítra umřu. jupí!) Ha, vidíte, závorky všechno řeší a mi se to dokonce podařilo vytknout správně. Takže ta původní věta je "(...) správné Střípky obsahují někdy v úvodu nějaké to video s hudbou." No to je snad přeci každému jasné.
Inu, ta hudba.
Řeknu vám, nebyla prdel to zvolit. Jednak momentálně poslouchám 6 hodinovou komplici (...to má být kompilaci, ale přišlo mi to vtipné, tak jsem to nechala) studující hudby (eh, to je blbý překlad - jako ne, že ta hudba studuje, ale že ta hudba je na to, abych já studovala. Hudba pro studující. Hudba pro studium. Na studium. Ke studiu! Hudba ke studiu. Tak. Ale já stejně nestuduju, takže jebat, haha), no a v posledních pár dnech jsem zase obsessed by I See Fire od Eda Sheerana, což je proto, že jsme před nedávnem zkoukli celého Hobita a první dva díly LOTRa, no a pak se taky tak poslední půlrok hodně vracím k FOB, plus jsem začala konečně poslouchat The 1975, no a třeba Love Me je fakt mood, a taky jsem objevila Tokia Meyerse (doufám, že to dobře skloňuju), který je fakt supr, PLUS NOVÉ ALBUM KESHY, BOHA JAK JSEM MOHLA ZAPOMENOUT NA KESHU?? JAKO SONG PRAYING?? ME FEELS?? WOMAN? IM A MOTHERFUCKING WOMAN, BABY THATS RIGHT, I DONT NEED A MAN TO BE HOLDING ME TOOO TIGHT?? SONG I NEED A WOMAN TO LOVE, THE GAY HYMN??? JFNDGJSFDKN Ale nakonec jsem tam jebla první song z nového alba 5sos, který na mě vyjel, protože jo, jsem z nich pořád v piči, což vůbec není dobré, ale vůbec, vůbec není dobré, haha. A chci jet na koncert, ale ti dementi nejedou do Vídně ani nějakého jiného normálního města, a snoubenka se mnou do Paříže ani Madridu jet nechce, což chápu, 10k je 10k + Francouzi nejsou nic moc, no ale ty vole, já je chci?? A Kodaň už je vyprodaná, samozřejmě, stejně jako Stockholm nebo co to bylo. No takže doufám, že pojedou něco znovu, protože jako, ta kapela byla vždycky tak nějak, no, teplá, ale teď je to skoro The Gay, so. Jako sorry, ale Luke s těmi zlatými stíny na MTV, oh yas. + gelové nehty zdarma. To nemluvím o tom, že má Calum na noze vytetovanou iniciálu svého boyfrienda a skládá songy o tom, jak by raději doma šukal, než by šel slavit Valentýn někam ven (relatable) a následně o tom, jak když už šuká, slyší ho u toho celý hotel. Relatable. (Songy Valentine a If Walls Could Talk, btw).
Moje kočky (které jsem ukradla) jsou fascinované mými novými minizvýražňovači z eBay, což chápu, já taky, ale teď si tu s nimi hrají, a já s nima, místo toho, abych nimi (zvýrazňovači, nikoli kočkami) podtrhávala skripta a kreslila srdíčka a kytičky vedle příkladů (je to to jediné, co mi s těmi příklady jde). Boha, statistika je zlo. Jako, mít na mém oboru jako vyhazovací předmět zrovna statistiku je fakt trochu napiču. Už chápu tu frustraci, jež bývala loni vyjadřovaná po všech nástěnkách studenty druhého (potažmo třetího) ročníku. Teď jsem druhý ročník já, a ty vole, prvák byl úplně zlaťučký, nynyny. To mi připomíná, že bych si měla napsat zadání bakalářky. Haha. Fuck.
Miluju švetskový koláč. Švestkový koláč je lyfe. Jediná nevýhoda je, že se ukázalo, že mám nějaký problém se slovem "štvestkový", a neumím ho napsat. V narozeninovém přání pro Narci (ano, píšu o svém koláči píšu i lidem, kterým zrovna přeju k narozeninám. Jsem ovládána koláčem. Jsem v područí koláče. Koláč je mé nové náboženství) jsem to slovo použila dvakrát, a ani jednou se mi ho nepodařilo napsat správně. Ha, a teď koukám, že v tomhle článku se mi ho taky nepodařilo napsat správně, a touž jsem ho v nadpisu opravila. Inu, co už. Mám momentálně trochu jiné starosti, a proto, zcela logicky, píšu (nikoli píču, jak jsou mé prsty očividně přesvědčeny podle toho, co automaticky mačkají na klávesnici) článek, což se nestalo už dobrý... rok?
A je to více než jen dobrý pocit.
No, mé jiné starosti, o kterých jsem mluvila, momentálně zahrnují především:
1) Mazlení otroka
2) Obdivování a ochutnávání švestkového koláče
3) Krmení dravých šelem (aka 10 letých koček, co se sotva hnou)
4) Krmení otroka
5) Balení se na dovču
6) Balení snoubenky
7) Rozjebávání se nad knihami s tituly "Žiji správně?" a "Fit pro sex"
8) Těšení se na univerzitu
9) Nadávání na to, že nový semestr ještě nezačal
10) Kontrolování, jestli se začátek nového semestru náhodou neposunul
11) Nadávání na nedostatek víkendů
12) Dělání víc plánů na víc víkendů
A asi jako tak, no. Na blog jsem si vzpomněla docela náhodou asi před třemi dny, a za celé ty tři dny jsem neměla čas se tu na něj zajít juknout. (Juknout je nádherné, nádherné slovo). No, už mám sbaleno na dovču, čtyřikrát jsem zkontrolovala, že mám všechno (a stejně mi určitě bude něco chybět, ale co už) a ujistila, že můj problém se závorkami za tu dobu, co jsem nenapsala ani jeden článek vůbec, ale vůbec nezměnil. Svým způsobem je to poměrně uklidňující.
Na Nekonečno jsem rok víceméně ani nepomyslela. To je také uklidňující. Obecně nemám vůbec potřebu psát, a nikdy bych si nebyla bývala pomyslela, že bude doba, kdy nebudu mít neutuchající potřebu něco pisálkovat a bude mi z toho dobře, ale tak, budoucnost se moc naplánovat nedá. Ne že bych chtěla někomu brát iluze, ale... nedá. A je to supr.
Já bych ráda něco pověděla (nikoli řekla), ale asi nemám co. Můj život spěje kupředu. Je to zvláštně nemístný a zároveň skvělý pocit. Nemístný proto, že není fér, abych byla tak šťastná a měla se tak dobře zrovna já, a skvělé proto, že... Inu. Všechno je skvělé. A já budu bydlet sama, a budu vídat svou snoubenku každý víkend a matku nikdy, a budu studovat a budu číst a boha jeho, já se tak těším. Nemístné. Štěstí ani neštěstí není něco, co by si člověk mohl zasloužit nebo vydobýt svým chováním. Kdo ví, jestli je tomu tak dobře.
Cítím ohromnou nostalgii vůči
minulým dním; tak nějak se cítím, jako že mi chybí, i když
vím, že nebyly vůbec dobré. Že mi nechybí ti lidé ani ty
zážitky a rozhodně ani ty depresivní stavy, ale i přesto –
nebo možná právě proto, že mým jediným skutečným (seč ne
jediným, který jsem řešila) problémem jsem byla Já a Moje
pocity – mi to všechno přijde s odstupem času snesitelnější a
obecně lepší než to, s čím se potýkám teď. Nejhorší na tom
je, že tohle mají tendenci dělat všechny... jak se řekne mysl v
množném čísle? Všechny mysli? Eh. Použila bych slovo mozek, ale
mozek a Já (tentokrát ve smyslu Self) jsou dvě odlišné entity.
Odlišné, seč ne samostatné. Je to vlastně velmi zajímavé. Ale
nejsem tu, abych se brodila v psychologii. I když.
Tak jako tak, každá mysl má tendenci
ukazovat – či jevit – minulost zcela neemocionálně. Což se
zdá jako blbost, když vás vzpomínky můžou rozesmát, rozbrečet
nebo naštvat, jenže ve skutečnosti ve vás danou emoci vzpomínka
pouze vyvolá. Samotná vzpomínka žádnou emoci neobsahuje.
Jenže, minimálně pokud jste mentálně zdraví, každá osoba cítí
v každém okamžiku alespoň jednu emoci, seč třeba vágně, a
tedy máme tendenci pojit vzpomínky právě s těmito emocemi, neboť
při každém vybavení vzpomínky cítíme (alespoň jednu) emoci.
Předchozí věta je stylisticky absolutně příšerná, but I could
give a fuck. Emoce nám vlastně pomáhají především velmi rychle
zaujmout nějaký postoj k dané situaci či věci (ne nutně
předmětu). Proto mají čerstvé vzpomínky tendenci vyvolávat
silnější emoce. Pak je tu tedy ještě otázka kumulace
potlačovaných emocí, to jistě, ale to není můj případ – už
ne – a tak asi nemá cenu se tím teď zabývat.
(Asi největší sranda je odsobnění
od vlastních emocí, ale to je taky kurva nebezpečné, takže, eh,
no. A tak. Ale je to tak zajímavé.)
Koukám,
že styl, jakým se vykecávám, se podstatně změnil, a tak jsem si
přečetla pár svých starých článků (crybaby)
a taky pár blogů, co jsem dřív čítávala, a musím říct, že
Reni mě nezklamala, protože věta „Ne že by mi on sám vadil, je
docela v pohodě, ale i tak by mi nevadilo, kdyby ho přejelo auto“
mě rozjebala po pokoji. (V půl šesté ráno.) Tak. To už se zase
blížíme k mému starému stylu vykecávacích článků. Teď jsem
si to teda po sobě přečetla, tady tento výžlebt, no a teď
přemýšlím, jestli je to vlastně klasické podmiňování. To, že
si spojujeme emoce se vzpomínkami, protože se vždycky objevují ve
dvojicích. Vlastně je, ne? Emoce nás podmiňují? Právě jsem
napsala „ježiši, to je ale píčovina, to zní, jako by nás
emoce nějak ovládaly“
a pak jsem se zarazila, když mi došlo, jaký jsem kokot, protože
to je přesně to, co
emoce dělají a od čeho je i máme, když na to přijde. Pan
profesor Cakirpaloglu by mě asi moc nepochválil. (I když s tou
frustrací se mi taky dobře smál.) (Já se mu vůbec nedivím,
protože říct, že „frustrace vzniká při nemožnosti dosáhnut
cíle“, ale nebýt schopná z toho vytáhnout, že podmínkou
vzniku frustrace je překážka,
no toto mi někdo předvést, tak se mu taky směju, zcela upřímně.)
(Asi nejvtipnější bylo, že jsem z toho, že nejsem schopná to
správně formulovat, byla značně frustrovaná.)
(Já jsem asi fakt dobrý kokot.)
To
jsem se ale od svého původního problému značně odsunula. To asi
nevadí. Důležité je jenom to, že emoce není obsahem vzpomínky
(i když vzpomínka může obsahovat informaci o emoci) (možná
proto se to tak plete). Proto i v případě, že si projdete něčím
skutečně těžkým, třeba velkou bolestí, nejste schopní
politovat toho, kdo si úplně stejnou bolestí prochází třeba pár
let po vás. Zvlášť nebezpečné je to u psychické (mentální)
bolesti nebo jiného negativního zážitku, protože tam nám
nezbyde žádný důkaz o bolesti, ve smyslu, že když víme, že
jsme si zlomili nohu, očekáváme, že to bolelo, i kdybychom si
bolest (informaci o ni) nepamatovali vůbec, zatímco pokud jsme
trpěli depresí (...budeme teď raději mluvit o nějaké lehší
formě deprese, třeba depresi vyvolané výkyvy hormonů u pubertou
procházejících dětí, která většinou víceméně odezní s
tím, jak odezní puberta), je mnohem snažší si s odstupem času
(několika let a více) říct, že to vlastně nic nebylo, že nám
„jenom bylo trochu smutno, no.“ Je to fakt nebezpečné, protože
když přítomné mentálně nemocné jedince nepochopí ani bývalí
mentálně nemocní, tak kdo? (když ne my, kdo? když ne teď, kdy?
- eh, no nic, to jsem opravdu značně odbočila).
Vracíme
se v kruzích (jako Chelčický) (lol); cítím se nostalgicky čistě
proto, že se mám teď dobře. Je to vlastně jeden z mnoha paradoxů
přírody, že nám může chybět i nějaké bolestné období
života, pakliže jsme na tom významně lépe. (Chtěla jsem říct,
že to funguje i naopak, že pokud jsme se měli špatně, ale teď
se máme ještě hůř, toužíme se vrátit do období, kdy věci
byly špatné, ale přeci jen lepší než teď – ale je tomu
skutečně tak? V praxi se mi to nepotvrdilo. Podle mě to způsobuje
jenom bezmoc a/nebo touhu po útěku do budoucnosti.) (Haha, touha po
úteku do budoucnosti, to zní jako námět na celý můj dosavadní
život.) (Tedy, asi by to fungovalo, pokud bychom měli alespoň
jedno opravdu dobré období.) (Pro většinu lidí je to děství.)
(Hm.)
Můj
styl vykecávání se sice změnil, ale můj problém se závorkami
zůstal. Jenom to občas maskuju za pomlčky a snažím se u toho
tvářit děsně nenápadně.
Můj
výlet do hlubin bývalého blogu a blogů bývalých fellas mi ještě
osvětlil, že ve správném výkecovém článků nesmí chybět
nějaký gif nebo obrázek, jenže já mám momentálně mobil v
servisu, takže žádnou random fotku nemám, no ale můžu sem
repostnout něco ze svého Instagramu:
A já bych tak strašně strašně strašně moc chtěla být lepším člověkem.
Je to těžké, není to těžké a je to nemožné. Nemožné proto, že není možné soudit, kdo je dobrý a kdo špatný člověk, a tedy není možno ani usoudit, za jakých okolností bych byla lepší člověk, než jsem teď.
Ale přesto mi přijde, že by to bylo tak snadné, že je to jasné, že by stačilo jenom kurva třeba nacpat si něco do té hlavy a udržet to v ní a vědět, proboha já miluju vzdělání a vzdělávání a tak ráda se učím, ale proč si z toho nikdy nic nepamatuju? Jsem z toho zoufalá, protože mi přijde, že ze všech knih, které jsem kdy přečetla, už vím sotva nějaký chabý děj, natož abych si pamatovala, jaký dojem to ve mě zavolalo, jaké myšlenky jsou tam obsaženy, jaký jazyk byl použit. A přitom vím, znám sama dost dobře na to, abych věděla, že jsou to věci, kterých já si skutečně všímám. Vím, znám se; jsem ten typ člověka, který tráví hodiny na Wikipedii, protože mu to přijde zajímavé a zábavné. (Ostatně, zrovna jsem hledala všechna možná etnika, která se vyskytovala od Polonéského poloostrova na východ zhruba v šestém století před naším letopočtem, čistě proto, že otec v reklamních přestávkách pirátů z Karibiku jedničky přepínal na nějaký film o Hedvábné stezce s Jackie Chanem.)
Jenže zítra už z toho nebudu vědět vůbec nic.
Není mi ještě ani dvacet. Jak to, že je tohle téma, nad kterým vůbec uvažuju? (Příšerná věc je, že už bych měla svoji mysl připravovat na to, aby si zvykla, že bude kurva dlouho dobu říkat -cet místo -náct. Ale nejsem na to připravená ani trochu. Dneska jsem omylem napsala, že je mi pořád ještě osmnáct. A cítím se asi tak jako patnáctiletý fracek.)
Zajímavé je, že jakoukoli vzpomínku s jistou osobou mou mozek uchovává s bezbřehou pečlivostí. Vďaka.
Daří se mi skvěle. Je zvláštní to říkat a ještě zvláštnější to psát, ale nemůžu tvrdit opak. Lži nebyly nikdy moje parketa. (I když bych chtěla umět lhát. Musí to být zajímavá vlastnost.) (Na druhou stranu, neumět lhát, či spíš nemít potřebu to dělat, je možná ještě zajímavější vlastnost.) (Což ze mě ovšem nedělá zajímavého člověka.) (...je dobré vědět, že můj problém se závorkami se za tu dobu, co jsem tu nebyla, vůbec nezměnil.)
Nevím, kde budu za rok. To je také zvláštní, protože se mi to ještě nikdy nestalo. V mém městě je jenom jedna základka, kam jsem mohla jít. V první třídě mi moje tehdejší třídní oznámila, že půjdu na víceletý gympl. Oznámila, ne navrhla. A teď už jsem osm let na té stejné škole, ale nemám nejmenší tušení, kam nastoupím v září. (Jestli se vůbec někam dostanu, abych mohla nastoupit. Proč mi 95 percentil připadá jako nízké skóre?) Ta otázka se mi sice pořád vrací, což by asi mělo znamenat, že mě trápí, ale není tomu tak a já si většinou řeknu jenom 'no jo, divný' a pokrčím rameny. Jsem nějak až podivně klidná (ale možná jsem se naučila plakat), což je zneklidňující, i když mě to nezneklidňuje. ...ale jinak jsem úplně v pořádku, fakt.
Vtipné je, že čím méně sem píšu, tím lepší to je. Dnes už ano. Nebývalo tomu tak vždy, dřív jsem jisté věci musela zatajovat i sama před sebou, před vlastním životem, oddělovat složky osobnosti a vytvářet alternativní ega, aby jedno nesežralo to druhé zaživa. (Někdy si říkám, že by to možná bylo bývalo lepší. Ale ne. Ne, protože můj život není o mně.)
Možná je to tím, že na svých věcech víc pracuju, než aby mě sžíraly, ačkoliv to vlastně pořád dělají, ale není to moje maso. Bolest, ano, ale ne tkáň; nevařím; možná bych se měla tahat s ocelí; pomáhá to./? Zajímavé je - vlastně nic není zajímavé. Můj život se stal skvostně nudným. (Dokonce uvažuji nad tím, že obarvím svoje vlasy zpátky na svou přírodní barvu - i feel like going home, feel like i could go home - ale pak Keigh řekla, víš, chci tě na své narozeniny v červené, so, well. Ale není to to samé. Nejsou to výkřiky a není to vzpouzení a není to důkaz. Když dostanu kompliment, dokonce se začervenám. (Asi abych ladila.) Někdy mi to dokonce i udělá radost. Je to zvláštní pocit. (Mít radost.)
Nacházím staré věci.
15/8/2015
It was a thing, actually. To have a cup of tea and sit in
bed, laptop in, well, lap, listening to songs about broken hearts and torned up
letters. To think way too much. To want to quit. To sing those too sad lyrics
that should've been pathetic, but there were also way too true for us to laugh
at them, so we laughed with them. Cynism at it’s finest. You get so alone at
times…
Občas si říkám, co asi dělají
všichni moji staří přátelé.
Možná bych neměla. Možná bych
ještě ani neměla mít něco jako staré přátele, se kterými už
se nevídám, protože odešli příliš daleko anebo příliš
daleko vždycky byli a nebo prostě jen nebyl čas. Není mi ani
osmnáct. Měla bych mít čas na všechno. Místo toho vzdávám
dramaťák ve prospěch kytary. Nejde mi ani jedno.
Nejde mi zvednout telefon a zavolat
jim. Nejsem si jistá, co bych řekla. Nejsem si jistá, co bych
chtěla říct, a bojím se toho, jak by to dopadlo.
„Ahoj.“
„Hm. Kdo jste?“
„...jmenovala jsem se Hifi. A pořád
se jmenuju Hifi. Kdysi dávno jsem byla někdo jiný, ale to se
nevrátí. To se nesmí vrátit.“
nebo "Víš, jak jsme se spolu kdysi smávali každý den? Jak jsme bez sebe nemohli vydržet, protože život nebyl snesitelnej? No tak ještě pořád není, ale teď na to máme jiný lidi."
nebo „Nevím.“
nebo „Míň než spára mezi
kachličkama.“
...
„Aha.“
Umím si představit
to tupé ticho.
Jen bych ráda věděla, jestli jsou
všichni v bezpečí a šťastní.
Protože možná nejsou a adjektiva
nemusí znamenat zase tak moc.
Bude podzim. Možná bych se mohla
schovat v tvém svetru, uvařit si šálek horké čokolády a být
šťastná. Sbírat barevné listy a pak je sušit v listech moudrých
knih. Nevím, proč mě místo toho přepadá pocit, že to možná
nestačí. Že to není dost a nikdy nebude. Nevím vlastně, co bych
chtěla. Občas mě chytne touha žít a pak mi dojde, že už život
mám. Občas si dokonce uvědomím, jak skvělý je a jak moc ho
potřebuju. Jak moc ho miluju. Jak moc ho nechci změnit, ale
přitom...
Někdy si přeju se propadnout. Někdy
ano. Jen občas. Ne moc často. Ale občas, občas si to přeju
hrozně moc.
Možná jsem jen příliš fucked up
osobnost. Možná moje touha po změnách není zdravá. Možná si
kromě spálení vlasů peroxidem můžu tady potrhat duši, jestli
tam někde je, jestli se někde vznáší jako pavučina s kapičkami
rosy, jež se třpytí v ranním slunci, zatímco ještě spím.
Možná je to kouzlo okamžiku. Možná je to prokletí okamžiku.
Možná to nic není.
Pamatuju si časy, kdy jsem používala blog jako deník.
Pamatuju si časy, kdy jsem si nedokázala přesně vybavit hlas své ženy, kdykoliv se mi zachtělo.
Pamatuju si časy, kdy jsem neznala hebkost tvojí kůže.
Pamatuju si časy, kdy bylo těžké žít, ale lehké se smát. Zase tolik se toho možná nezměnilo.
Ačkoliv si pamatuju časy, kdy mi ještě záleželo na věcech, na kterých by nemělo. Nedokážu toho litovat. Nedokážu si říkat, že jsme neměly. Nedokážu si myslet, že jsme měly být opatrnější, dávat pozor a šeptat. Nějak se mi nechce.
Srsly.
Zařídila jsem si víkend tak, abych všechno stihla ve čtvrtek, pátek a sobotu, tedy aby mi celá neděle zbyla volná. Na školu. Protože musím v pondělí odevzdat esej z frániny, mít spočítaný dvě strany ze sbírky, dopsat si čtvrtletku z matiky (tu látku jsem už měsíc ani neviděla, yay) a napsat velkou písemku z bižule.
HAAHHAHAHA.
Pokecala jsem s bratrem.
Uklidila jsem si pokoj.
Najedla jsem se.
Shlédla jsem asi milion 5SOS videí.
Spala jsem.
Napsala jsem esej.
Obepsala jsem čtyři TFP fotografy.
Otevřela jsem sešit z matiky.
Hystericky jsem se rozesmála.
Ukradla jsem otcovo heslo k mé žákovské.
Hystericky jsem se rozesmála.
Našla jsem si příklady k logaritmům.
Hystericky jsem se rozesmála...
Teď tu sedím a žeru zmrzlinu. Oh, taky koukám na 5SOS videa. Jsou cute. Nemůžu se donutit podívat se na sešit z matiky. Mám crush na Michaela Clifforda. Když zírám na ty čísla, nevidím vůbec nic, po chvíli mě akorát začne bolet hlava. Možná bych si mohla dojít pro jogurt...? Nebo třeba... otevřít ten sešit... možná...
Předstírám, že pracuju. Není to pravda. A ne proto, že by mi něco bránilo. Notebook už mám doma tuším třetí týden (a nesnáším ho, protože osmičky) a já i tak jenom ležím doma a... kašlu na všechno, ehm? Jako, vážně. Koupila jsem si CDčko Beatles. (Tribut, jasně, ale to je vedlejší.) Trvalo mi týdny si ho poslechnout. Jako. Co dělám.
(Momentálně poslouchám cover na Teenagers a snažím se dělat něco jinýho než sledovat SPN. Moc mi to nejde. Ale to není to, na co jsem se ptala.)
Poslední Střípky jsou zářijové a poslední článek je ze třetího. Nepsala jsem od té doby, co jsem dokončila soutěžní povídku, což bylo přirozeně v den deadline, dvanáctého. Mimochodem, do Štědrého dne jsem měla odeslat třídní pololetní slohovku, kterou jsem nepsala, abych mohla na olympiádu. Oh, a čtenářák jsem měla odevzdat. Patnáctého. (Tu knihu jsem ještě ani nedočetla.)
Asi si zatleskám.
Chtěla jsem vyhlásit Vánoční knižní adopci, ale ani čtyřiadvacátého se mi nechtělo nic dělat. Možná bych z ní mohla udělat silvestrovskou, ale, nah. Koupila jsem si knihu Vybrané kapitoly z psychologie... a přestala ji číst po prvních třech stránkách popisu stavby mozku.
Nesnáším lidské mozky.
Chce se mi křičet, ale nemá to smysl.
Totiž, ne že bych v poslední době dělala všechno tak špatně. Vůbec ne. Vlastně... ne. Ne. Ale vidím tak strašně moc svých chyb. Vidím, co všechno jsem... způsobila. A je mi to líto. Věci se začínají vracet a já nechci bojovat s minulostí, ani se na ni dívat, nechci přemýšlet o tom, co jsem udělala. Vím moc dobře, že kdybych se vrátila zpátky, udělala bych všechno naprosto stejně. Není to tak, že bych litovala... čehokoli. Na druhou stranu jsem schopna litovat kohokoliv. A je rozdíl mezi tím litovat a cítit lítost, ale občas se mi zdá, jako by to bylo tajemství, na které jsem přišla jen já sama a možná, že to proto není ani pravda. (Ale co.)
(Napsala bych ti, ale nejsi online.)
(Měla jsem ten článek pojmenovat takhle.)
Zdravím všechny, jež ještě čtvrtletí/polovina semestru/nekončící práce nezabila,
jak většina z vás ví, podařila se mi taková ne úplně fajnová věc, a totiž to, že byl můj notebook napaden tekutinou obsaženou v poklidně stojící nádobě ze skla - ok, trochu mi šibe, mám za sebou devět hodin školy a dvě hodiny divadla s malými dětmi. tiredasfuck, my friend. Prostě jsem si polila notebook vodou.
Takže ten nefunguje.
A já sice jakože mám k dispozici počítač rodičů, když něco potřebuju, ale na tom se nedá seriózně pracovat. Už jenom kvůli tomu omezenému množství času, kdy se sem dostanu.
Takže... nevím. Po konci prosince bych si měla kupovat nový notebook a pak to zas bude všechno v pohodě, snad.
A myslím, že už jsem se na dlouho zamyslela.
Paprikovitím.
Štve mě Nekonečno. Štve mě tak hrozně moc, že ani nedokážu psát. Protože Hugo je takový debil. A nic nechápe. A vůbec. Pitomeček jeden. Nejraději bych ho majzla pánvičkou po hlavě, aby se mu rozsvítilo.
A nejhorší na tom všem je, že je to pořád menší debil než já.
Nemám pro něj slova, poslední kapitoly. A ta, co píšu teď, je asi nejhorší za poslední... ah, možná je vůbec nejhorší. Moc nad tím přemýšlím. Ale dostala jsem ho do tak pitomé situace a teď nevím, jak ho z toho vymotat, protože on je tak podezřívavý a vůbec, že kdybych ho teď nechala dělat si úplně, co chce, nejspíš by skočil ze střechy. A to nikdo nechceme, že? Takže se snažím mu nahrávat do cesty něco, co ho posune tam, kam potřebuju, jenže on se od toho vždycky odrazí někam úplně do háje.
Strašně pitomý člověk tohle. (AHAHAHAHAHA.)
Ale tak nevadí. Upekla jsem si sušenky a už skoro žádné nemám, přitom ještě před pár hodinami byly teplé. Ani jsem je neuložila z plechu. A dostala jsem čokoládu s příchuti kávy.
Už asi čtvrt hodiny přemýšlím, jak nazvat tenhle článek, ale nic mě nenapadá. Asi se spolehnu na něco typu "Videa, co nejdou pojmenovat." A nebo se prostě utopím v písmenkách.
Jen... se mi stýská. A chtěla bych zpátky, ale přitom dopředu. (Ed Sheeran mě nutí přemýšlet o slovech, která používám. Občas to není úplně dobře.) Nah.
Přála bych si moct obejmout Jolls, právě teď. Vyměnila bych to za všechnu čokoládu na světě. A taky za všechen čaj.
Well, I do apologize this time. Wow, nechce se mi ani věřit, že jsem se neozvala tak dlouho. Tvařme se, že jsem tu byla naposledy před méně než týdnem. Prosím?
Totiž, ne že bych nechtěla. Ale tak nějak jsem měla pokaždé v úmyslu napsat Střípky a víte co? Střípky nebudou. Asi už nikdy. (Kami mě za tohle prohlášení málem uškrtila a pak se vyjádřila, že mi klidně zabaví notebook a napíše je sama, což ale tak nějak působilo spíš, jako že mi hodlá držet pistoli u hlavy. Literally.) Abychom si rozuměli, rozhodně to není proto, že bych Střípky dělat nechtěla. Naopak, baví mě to a je to zajímavý zrekapitulování každýho měsíce a uchování vzpomínek. Jenže právě proto, že je to "dokumentace", je 99.8% těch fotek z mobilu, protože ten s sebou tahám pořád. Foťák vlastně nepoužívám tak nějak už... vůbec... ehm? No a mobil se rozhodl, že se s Nikki (notebookem) přestane kámošit. Jako já vím, že je fakt stará a blbá, ale tohle si nezaslouží. Jenže když napojím mobil, normálně přes kabel, že, začne se to sice nabíjet, ale to je všechno. Ať to připojím jako synchronizaci/foťák/tethering/software, nikdy to nereaguje. Tím pádem logicky nemůžu přetáhnout fotky a bez fotek se Střípky tak nějak neobejdou, to jistě chápete. Takže prostě nemám jak je udělat. Takže je... nedělám.
...Oh, já vím, moje starosti byste chtěli mít.
(Kdyby mě chtěl někdo obvinit, že jsem měla teda sepsat něco jiného, víte, většinou, když chcete udělat něco určitého a ono to zase ***** nejde, spíš váš to naštve, než povzbudí v další činnosti...)
Ehm.
Co se událo za poslední dny: Mám část vlasů modrou, přežila jsem přehrávky, začala zase používat twitter, Kami mi nakreslila DOKONALÝ žabičky na zeď a na hočku konečně spustili zápis. (V únoru.) (Proč ne.)
Každopádně, tohle je jen takový oznam, co nestojí za řeč, a tak jdu vyhrabat sešit z chemie, kde mám další drabble. (Snad.) Čájo bájo.
Hey! Nedívejte se, jak dlouho jsem tu nebyla. Prosím. Prosím!
Jak se máte? Co děláte? Kolik jste za dnešek spořádali sušenek? Co mloci?
Před nějakou dobou (měsícem?) jsme byly s Maky fotit v Ká-eM-Jéčkách, páč KMJ je strašně hezké a nostalgické místo. (Jeho jediná vada je oblast Čmeláčí louka, cuz, you know, jsou tam čmeláci.) *fobie z čmeláků* *yea she's weird*
No a taky jsme točily absolutně random videa, kde dělám příšerné ksifty, říkám kraviny, není mi rozumět, příšerně se směju a padám a vůbec, což berte jako upozornění ^^ Takže pod perex můžou jen ti otrlí.
