Proč jsme si nic nepřipravily na školní akademii

Proč jsme si nic nepřipravily na školní akademii

Scéna: podium je prázdné až na dvě židle, které stojí

trochu stranou, nalevo, vepředu

(A: Hifi | B: Janette)

LÉTO

A: (Se zcela vážným, strohým výrazem vejde na pódium a zamíří přímo k okraji. Rozhlédne se po hledišti.) To je bez šance. (Odejde.) (Vrátí se znovu na stejné místo.) Ne, ne, nepůjde to. (Znovu odchází.)

B: (Vejde druhou stranou.) Co ti je?

A: (Otočí se a vrátí se k ní.) Je vedro.

B: (Souhlasně.) Hm.

(Obě současně roztáhnou vějíře a začnou se ovívat.)

B: Takhle je to lepší.

A: Ale ne o moc.

B: Třeba by se to takhle dalo zkusit.

A: Nedalo. (Odchází.)

B: (Chytne ji za ruku.) Počkej! Musíme hrát.

A: Můj táta vždycky říká, že musíme jenom umřít. (Odmlčí se.) Ale já se tu uvařit nehodlám. (Odejde, dramaticky se ovívajíc.)

B: (Povzdychne si.) Tak zase nic. (Zamračí se. Zhnuseně:) Ale je fakt odporný vedro. (Odejde.)

PODZIM

B: (Vejde na podium, rozhlédne se a posadí se na židli.)

A: (Vejde s kytarou v ruce.) Podívej, co mám!

B: (Přeměří si ji pohledem.) K čemu ti to je?

A: Ale tak, říkala jsem si, že když je ten začátek školního roku, vyzkouším něco novýho! (Mezitím dojde k B a posadí se.)

B: Tys začala hrát?

A: Jo.

B: Ani náhodou.

A: Ale jo.

B: Zahraj něco.

A: (Zahraje něco velice jednoduchého a ještě to zkazí.)

B: (Odfrkne si.) Zní to strašně. Měla bys trénovat.

A: Tys mě sem dotáhla, že budeme vymýšlet.

B: Ale to tvoje hraní je fakt příšerný.

A: To je tou kytarou. Je stará.

B: (Šklebí se.) No jasně.

A: (Uraženě.) Tak já jdu cvičit. (Zvedne se.) A ty by ses zas měla učit. (Odejde.)

B: Vždyť je teprve září... (Odmlčí se.) Ale měla bych. Pitomá matika. (Zvedne se a odejde.)

ZIMA

A: (Vejde na pódium v teplém svetru, s čepicí a šálou, mračí se.)

B: (Objeví se hned vedle, oblečena obdobně, tváří se zoufale.)

A: Ne.

B: To nepůjde.
A: Byl to debilní nápad.
B: A z okna to přitom vypadalo tak pěkně.

A: Myslím, že jsem přimrzla. (Snaží se hnout z místa, ale selže.)

B: K botám?
A: Ke vzduchu. (Vzdá to.)

B: Jdeme dovnitř, tady žádnou inspiraci nenaberem. (Táhne ji k židlím.)

(Obě se posadí.)

A: Vždyť i v tý kavárně je zima.

B: Ale jinde se nesejdem.

(Ticho.)

A: Já chci domů.

B: (Povzdychne si.) Já taky.

(Podívají se jedna na druhou. Pak se beze slova zvednou a odejdou.)

JARO

A: (Šíleně vběhne na pódium, zarazí se na jeho okraji, jako že do někoho vrazila, vyhrkne:) Pardon, madam! (a běží dozadu, kde provádí různé šílené taneční kreace.)

B: (Vejde na scénu.) Co tady proboha děláš?

A: (Zarazí se uprostřed pohybu, ruce nad hlavou.) Ehm... (Zvedne jednu nohu.) ...Holubičku?

B: Prosimtě, nech toho. To jaro ti leze na mozek. (Jde si sednout na židli.)

A: (Zahanbeně se postaví a jde si sednou naproti B. Zírá na B.)

B: No co po mně chceš?!

A: Já nevím... rybu?

B: Ry-co?

A: Dnešní ryba je pstruh alá créme.

B: (Nechápavý výraz.)

A: Neznáš Červenýho trpaslíka? (Zvedne se ze židle.) Cos dělala celou zimu, když jsi neseděla doma a nekoukala na kultovní seriály? Nebo nové seriály? Nebo příšerné, nekvalitní seriály, nad kterými se ti chce jenom brečet a hodit po režisérovi ledničkou, ale stejně na ně koukáš, protože se v zimě nedá dělat nic jinýho?

B: Plán byl, že si sednem a napíšem scénář na školní akademii! A ty sleduješ seriály!

A: (Ofenzivně.) A ty jsi něco udělala?
B: Ne.

A: (Zahanběně.) Já taky ne. (Posadí se.)

(Ticho.)

B: Tak co budeme dělat?
A: Co kdybychom se jim to... pokusily vysvětlit?

B: Jakože ahoj, tady jsme, a v létě jsme fakt chtěly něco vymyslet... ale bylo moc vedro... a na podzim začal školní rok... a v zimě byla moc zima?

A: Výstižněji bych to neřekla.

B: (Zamyslí se.) Nic lepšího nemáme.

A: Ani horšího.

B: (Podívá se na A.)

A. (Oplácí B pohled.)

(Ticho.)

B: Tak jdem.

(Zvednou se a odejdou.)

Cool kids can't die, říká můj nápis na tričku

Probírám svou starou tvorbu - velmi, velmi starou a velmi, velmi špatnou. Většinu času se u toho jenom směju/brečím/plácám do čela/skáču z okna, ale pak jsem taky... narazila na tohle, a asi bych to tu chtěla mít. Odhaduju to na rok 2012, možná 2013.

Není to dobré. Ale myslím, že to hodně výstižně ukazuje jisté... aspekty mé osobnosti? Cosi, co jsem kdysi za žádnou cenu nemohla nechat plavat. Možná ještě pořád nemůžu.

(Baby seasons change but people don't.)

Občas si říkám, co asi dělají všichni moji staří přátelé

Občas si říkám, co asi dělají všichni moji staří přátelé.

Možná bych neměla. Možná bych ještě ani neměla mít něco jako staré přátele, se kterými už se nevídám, protože odešli příliš daleko anebo příliš daleko vždycky byli a nebo prostě jen nebyl čas. Není mi ani osmnáct. Měla bych mít čas na všechno. Místo toho vzdávám dramaťák ve prospěch kytary. Nejde mi ani jedno.

Nejde mi zvednout telefon a zavolat jim. Nejsem si jistá, co bych řekla. Nejsem si jistá, co bych chtěla říct, a bojím se toho, jak by to dopadlo.

„Ahoj.“

„Hm. Kdo jste?“

„...jmenovala jsem se Hifi. A pořád se jmenuju Hifi. Kdysi dávno jsem byla někdo jiný, ale to se nevrátí. To se nesmí vrátit.“

nebo "Víš, jak jsme se spolu kdysi smávali každý den? Jak jsme bez sebe nemohli vydržet, protože život nebyl snesitelnej? No tak ještě pořád není, ale teď na to máme jiný lidi."

nebo „Nevím.“

nebo „Míň než spára mezi kachličkama.“

...

„Aha.“

Umím si představit to tupé ticho.

Jen bych ráda věděla, jestli jsou všichni v bezpečí a šťastní.

Protože možná nejsou a adjektiva nemusí znamenat zase tak moc.

Výtržky

Seděli jsme na hranici světa mrtvých. Nebyl to nejpohodlnější gauč světa, ale bylo to venku a bylo to daleko od živých. Betonová zeď kolem hřbitova představovala dobré místo.

„Připadám si tak obyčejná.“

Mohly by se mu docela dobře oči rozkutálet po zemi. Povytáhla jsem obočí.

„Ty?“ vypadlo z něj. „Vždyť máš fialový vlasy!“

Měla jsem chuť se mu vysmát, ale zmohla jsem se jenom na ironicky povytáhnutý koutek úst.

Tvrdil mi, že nevím, jaký to je. Sundala jsem si náramky a ukázala mu zápěstí. Čistý. Řekla jsem, že ty jizvy jenom nejsou vidět, protože nejsem debil a vím, jak se postarat, aby se to zahojilo, a taky že jich mám většinu na stehnech. Byla to lež, ale on mi to sežral a pak se asi cítil líp. Já ne. Ale já se nikdy necítila líp, když jsem musela myslet na to, že jsem udělala mnohem větší sračky. Kdyby byl s to to pochopil, nejspíš by s hrůzou v rozkutálených očích utekl.

Jeden to ale kdysi pochopil, asi. Nebylo to vlastně ani tak dávno, ale v mý hlavě to znělo staře. Objal mě. Beze slova. Pak mě políbil. A pak se mi omluvil.

Debil.

Hřbitov je dobrý místo.

Pro živý.

Čtyři ráno

Čtyři ráno jsou zvláštní doba a já bych si osladila čaj, ale už jsem ho všechen vypila. Došla mi energie na to uvědomit si, jak vlastně chutnal. Jsou čtyři ráno a mně došla energie na to zvednout sklenici s vodou, i když mám pořád ještě žízeň. Možná se jen snažím něčím naplnit. Jsou čtyři ráno a já poslouchám píseň svojí ženy, kterou jsem viděla třikrát v životě. I tak jsem závislá na jejím hlasu.

Třeba bych se tu mohla na chvilku zastavit a vyprávět malým dětem příběh. Jenže všechny malé děti už dávno spí.

(Jsou čtyři ráno.)

Třesu se zimou a snažím se přitáhnout si svetr blíž k tělu, ale není to tahle zima. Mám těch sverů asi deset. Mohla bych si je obléct všechny. A pak zatopit. Vlézt do vany plné vařící vody, usmažit se na svatém oleji a plácnout si se satanem, ale stejně by mi pořád byla zima.

Teda jen do doby, než přijdeš a obejmeš mě. A já vím, že to uděláš.

Ty ano.

Ty totiž víš.

Víš, co znamenají čtyři ráno.

Blbost. Všechno jednou končí.

Chytni mě za ruku a veď mě, mohla bys? Veď si mě k moři a na srázy a do temnoty, veď mě do studené postele a do nočních můr.

Mohla bys?

Možná by se hodilo si přiznat, že jsi víc, než dokážu snést. Možná by se hodilo si konečně říct, že jsme příliš daleko. Možná by se hodilo zakřičet z plných plic, že tě nedokážu snést. Možná by se hodilo zašeptat, že mě sere, jak mě bolíš. Možná by se hodilo uznat, že nezvládám tvůj smích a zacuchané vlasy a všudypřítomnou izolaci způsobenou bezbřehou socializací. Možná by se hodilo vydloubnout ti oči a chvíli je držet v dlaních, aby ses taky konečně podívala, jak vypadáš z vnějšku. Není to moc pěkný pohled. Docela stagnuješ, víš to? Snažila jsem se místo tvých očí držet tvoje dlaně, ale k ničemu to nevedlo. Vytrhávala ses mi. Pořád se mi vytrháváš. Vytrháváš se z mého života a já se tomu hystericky směju, zatímco tebe to děsí, děsí tě to, ale jen na ty mikrosekundy, kdy si to uvědomíš. A pak zase odbíháš a na tváři ti hraje úsměv sestavený z tesáků a vlasy se ti cuchají víc a víc a ty se vzdáváš všeho ve prospěch ničeho a snažíš se mě stáhnout s sebou.

Mohla bys? Vážně bys mohla?

„Poslední dobou se nějak hádáme. Což je docela na piču. Víš, dřív jsme hrozně diskutovaly a nakonec jsme zjistily, že si vlastně myslíme totéž. Teď se hádáme a zjišťujem, že si prostě myslíme každá něco jinýho, a nemůžem to ani vyřešit, protože pravdu máme obě a závisí jen na úhlu pohledu. Vytáčíš mě. Sereš mě. Nechci tě vidět.“

Nechci tě už nikdy vidět.

„Je fajn, že jsme si celou tu dobu nenapsaly, že si nejsme zas tak blízko.“

Už abych byla bez tebe.

Kdysi jsem si myslela, že tohle neskončí. Blbost. Všechno jednou skončí. Skončíš ty, ačkoliv jsi byla kniha mého svědomí, ačkoliv jsem do tebe vypsala všechny svoje hříchy, ačkoliv jsem pro tebe riskovala všechno, skončíš a roztrháš stránky, vítr je rozfouká a já se budu hystericky smát na ostrém okraji srázu, kde jsi mě zanechala.

Skončíš už brzy.

Mohla jsi.

Vědomí

Trochu si sama nejsem jistá touhle povídkou. Buď jsem na ni fakt pyšná, nebo je příšerná. Tak nějak na hranici. Tancuje na ostří. Nevím.

Jedná se o soutěžní věc, snad už ji můžu zveřejnit, haha (jestli ne, mám smůlu, nevadí). Napsáno 11. února '15, den před uzávěrkou, jak jinak.

Téma: Svět uvnitř mé hlavy.

(nic jiného než totální psychárna mi nemohlo vzniknout)

Vzkaz v láhvi

So, here I am again, s touhle malou věcí, která... jsem ohledně ní trochu naštvaná. Na přání třídní jsem se zúčastnila soutěže a napsala tohle. (Samozřejmě jsem začala psát den před uzávěrkou a ukončilo to asi v půl dvanácté v noci v den uzávěrky. Ahahaha. Že se ještě divím.) Není to... úplně dobré, to si nemyslím. Ale bože, když jsem byla na vyhlášení a slyšela čtení prvního místa... chtělo se mi brečet.
Nesnáším soutěže. Ale občas dávaj aspoň vcelku dobrý témata.

Anyway, děkuji Yu za beta-read a nějaké ty připomínky a hlavně Skye za druhý beta-read, kritiku a to, že mě dokopala to dotáhnout do konce a napsat tak, abych s tím byla aspoň formulačně spokojená :)
(Pod odkazy jsou jejich účty na Twitteru, přes které se proklikáte na tumblr. Obě nádherně malují <3)

Úřadofóbie

Pololetky ze slohu jsou každoročně postrachem aspoň poloviny naší třídy a já jsem jedna z mála, co se na ně těší. Ale i tak jsem se z ní ulila a psala ji doma místo ve škole, protože Hifi prostě musí být vždycky výjimka, že. (Není to moje vina!) A tak su se místo obtěžování s pololetkou válela po češtinářské olympiádě a tvářila se, že se jí skutečně zabývám. (lol)
Ale díky domu to tady aspoň můžu zveřejnit. Nejsem s tím úplně spokojená, ale... z těch dvou fejetonů, co jsem za život napsala, je tenhle ten lepší!

Perfektní čajový večírek

Pamatujete doby, kdy bylo tak těžké žít, záslužníci o nové světy? Doby, kdy nadechnout se stálo všechno úsilí světa a v uších při tom hučela krev, vylévající se ven, horká, neklidná, bublající, bouřlivá? Nevyrovnaná stejně jako vaše duše...

Příživníci na světle, jak se vám žilo v té tmě, do které jste se sami uzavřeli? A proč už to neděláte? Našli jste něco lepšího?

Nějak se vám nechce se mnou mluvit, koukám. Ale možná je to dobře. Ne, neměli bychom mluvit, asi. Mohla bych vám nabídnout čaj? Dejte si čaj. Postavím před vás hnědé, černé a šedé hrníčky a posadím vás naproti sobě. A mezi námi bude stůl, neutrální území. Z hrnků můžeme vyrovnat hranici našich států a sušenky použít jako bomby. Moc ráda si po vás hodím sušenku. Mohli byste mi říct, že je jich škoda, ale stejně je sní kočka a vy se mnou tak jako tak nesmíte mluvit. Teď už je to hra s pravidly, opravdu nesmíte. Seďte tady, tiše mlčte, budu se na vás dívat. Čaj vám stydne a co z toho máte? Myslím, že vaše ústa jsou zalepená. Mojí budoucností. Co z toho, ptám se, co z toho? Mlčte, vím, že nemáte odpověď. Nenašla bych ji ani na dnech vašich hrnků, však jsem je sama nalévala. Ale co pak tedy zbylo z vašich životů? Přiznejte se, démoni, řekněte mi, jaká je vaše pointa. Nebojte, vím, že mi neřeknete nic, bude to naše tajemství. Budu se dívat do vašich očí a kochat se bolestí v nich. Přeteče někdy? Vaše slzy by měly být černé, ale nevím, jestli jsou, neviděla jsem vás nikdy plakat. Bolí, když po vás hodím sušenku? Nepoznám, jestli přikyvujete, musíte to dělat víc nahlas. Ano, vysmívám se vám, jste hrozně komičtí se svýma svázanýma rukama způsobně položenýma v klíně! Copak, uráží vás moje pohostinnost? Ale kdepak, nezkoušejte mi to tvrdit, však jsem vás usadila na svou nejpohodlnější sedačku. Máme naprosto perfektní čajový večírek, co říkáte? Jste si vědomi toho, jak chutná můj čaj, i když jste ho ještě neochutnali. Očekáváte nejspíš, že je hořký, nemám pravdu? Vysypala bych vám tam celou cukřenku, kdybyste si řekli. Mluvte, proč nemluvíte? Kdo vám sebral ústa, byla jsem to snad já? Ach, ovšem, že jsem to byla já... No není to dokonalé? Není to dokonalé? Jak krásně umíte sedět před naší hranicí z hrnků... Nikdy neupijete. A nikdy nepromluvíte.

Ne, moji drazí hosté. Už nikdy nepromluvíte.

Slibuji.

No není to dokonalé?

Řekněte.

Mluvte!

Ach, jak krásně umíte mlčet.

Chybí mi jen levná whisky

Podcenila jsem svoji posedlost psaním.

A taky to, co ve mě dokážou probudit Prokletí básníci.

Zmítal mnou takový vztek, takový záchvat panické zoufalosti a hněvu nad ní, nad panovačnou, ironicky se usmívající královnou mého života uchovanou v čisté sklenici na vrchní polici. Trhavě jsem máchala, ne, ve vnitřní agónii trhala všemi údy, jako bych to ze sebe mohla nějak dostat, jako bych to mohla změnit, změnit cokoliv, jako bych mohla změnit svůj hněv nad tím, jak děsně špinavá, jak odporná jsem, a to za to ani nemohu! Jak hnusnou mě udělal svět, do kterého jsem se narodila, aniž by toto narození byla má vlastní chyba! A všechno bylo tak odpuzující, rozkládající se, prohnilé skrz naskrz a všemi směry ještě zpět. Chtělo se mi křičet a myslím, že jsem i křičela, ale nevím, jestli mě někdo slyšel, protože k mým vlastním uším nedolehla ani hláska. Ne! Bože! Proč jen, proč? Nevěděla jsem nejspíš ani, na co se ptám, ale jak zoufale jsem chtěla, ne, potřebovala odpovědi! A stejně to bylo k ničemu, všechno bylo k ničemu, a já se i tak válela po zemi a převracela stoly i židle, házela jsem sklenicemi, trhala polštáře i oblečení, ničila vlastní rukopisy, trhala je na kusy spolu s vlastní duší a vůbec všechno jsem chtěla roztrhat a zničit, aby to zaniklo spolu se mnou. Aby to shnilo! Ale jednou pro vždy! Ne, nemohla jsem... nemohla jsem dělat nic, než práskat dveřmi a pak je stejně nechávat otevřené, protože kdo by se staral o účet za elektřinu, když všichni zahyneme, a chodit, skákat, plazit se po bytě v černém kabátě s vysokým límcem a snažit se umřít na vlastní hnusotu a odpornost. A stejně se mi to nedařilo! Šplíchala jsem na sebe spousty pánské voňavky, protože ty dámské jsou příliš bezcharakterní, stejně jako ženy samy, a cítila se pak o něco lépe. Na pár vteřin to vždycky pomohlo. A pak to tu bylo znovu, ten příšerný skřek mého vlastního já ukrytého pod nánosy špíny, některými starými pár hodin a některými starými desetitisíce let. Staré jako lidstvo samo. To je taky doba, po jakou už lidstvo hnije, ale jako nic, ani tohle nedokázalo ještě dotáhnout do konce. A tak hnijeme a hnijeme a hnijeme a užíváme si svůj rozklad a hovoříme o malých věcech velkými slovy a snažíme se zachránit, co se dá, ačkoliv nemáme pro koho zachraňovat a všechno je to tak zoufalé a já si přeju plakat, ale neumím to, umím se jenom hystericky smát a celé lidstvo hnije se mnou a kývá do rytmu vyměřenému času.
Odpornost!
Hnus!

Věčnost.

Kdyby mělo nebe barvu čokolády

Občas se s Jolly jen tak sťukneme a tentokrát z toho vznikla taková drobná roztomilost.

°°°

Jít po vršku stěny, co slouží jako plot. Cítit všude na těle studené kapky deště. Vdechovat chladivý vzduch a vydechovat obláčky páry. Třást se zimou.

Dojít až nakonec a pak... skočit. A dopadnout ladně mezi napadané listí. Lehnout si do těch barev a s úsměvem se zadívat na nebe. Sledovat plující mraky úžasných tvarů a pozorovat tu nádhernou barvu mezi nimi.

Země je pohodlná a krásně voní, je pěkné se v ní uvelebit a jen se dívat nahoru. Ptáci ještě občas zpívají a sem tam se mihnou oblohou, slyším téct vodu a myslím na tebe. Protože jsi všude. Vidím tě, když zavřu oči, a slyším tvůj hlas, když je ticho.

Kdyby mělo nebe barvu čokolády, ztratila bych se v něm docela.

Tu s Krtečkem

Well, čtvrtletky přišly, a s nimi i ta ze slohu, přirozeně. Neumím psát jednorázové věci, takže jsem si... tak trochu vypůjčila už jednou vytvořené postavy. Yay.
(A taky neumím vymýšlet názvy.)

Zadání: Vypravování, téma S ní(m) je všechno jiné...

Chce se mi...

Zdravím, moji milí ^^ Miluju vás, víte?

A mám tu pro vás takovou malou věc, jenom drobnou milou jednohubku, která možná přijde někomu k chuti. Víceméně je to nefandomové, ale já jsem vycházela z nedávno vydaného dílu Naruta. Nicméně, jak říkám, ti, co nejsou ve fandomu, o nic nepřijdou ^^

Hra, noc a tóny

Zdravím, zlatíčka,
nemám moc dobrou náladu (vlastně je mi.. hrozně), takže dnes krátce. Příběh, který jsem napsala jako úkol do internetových Bradavic, konkrétně je z předmětu Kouzelné formule.
(Mimochodem, ano, stále jsem absolutní antitalent na vymýšlení názvů.)
Známka je vynikající (nejlepší možná), ale jinak jsem žádnou zpětnou vazbu od učitele nedostala. Ale tak podle známky se snad líbilo... doufám, že bude i vám.

Jak Henry k jizvě přišel aneb Co všechno se dá zkazit při přípravě lektvaru

Zdravím, babies!
Zítra v půl osmé ráno nastupuji do nemocnice (doufejme, že už nejsem nemocná a opravdu mě přijmou), takže se nejspíš pár dní neozvu. Proto vám sem házím "domácí úkol", který jsem stvořila do Hočka - RPG Bradavic. (Není problém číst i pokud nejste fanda Harryho Pottera ;)) Je to vlastně povídka, trochu recese, trochu... můj pičatý humor, však víte.

Zadání: Napište mi nějaké vyprávění o někom, kdo porušil zásady přípravy lektvarů. Jak je porušil? Co se mu stalo? Byl potrestán? Povolte své fantazii uzdu a popište to co nejbarvitěji.

Na vítr není spolehnutí 3/3

Tak jo, těsně ped tím, než mě naloží do auta a odvezou do mučírny pod záminkou rodinné dovolené - ehm, totiž, chci říct, naloží a nechají spát. Jo. Všechno ostatní je mi ukradený. (Spala jsem cca hodinu a půl.) (Blbě vidím na klávsnici, za případně chyby se fakt omlouvám)
So, k povídce. Ten konec je trochu jako... eeeh. Chtěly jsme tam nejprv udělat nějakou hlubokomyslnou úvahu akorát s podělanou nadějí, ale nakonec jsme se rozhodly pro šíleně šťastný konec :D (Nedívejte se na mě tak blbě, to není žádnej spoiler.) (A stejně předkecy nikdo nečte.)
Hlavička nám zůstává, tak popojedem.

Název: Na vítr není spolehnutí
Autoři: Aki (a trochu Hif)
Fandom: Naruto
Postavy: Gaara, Sasuke, Kiba, Sakura, Ino, Shikamaru, Deidara, Itachi, Naruto a plechovka od Coly
Upozornění: AU, taky trochu OOC (ne moc, ale poupravily jsme postavy tak, aby se nám dobře psalo)

Na vítr není spolehnutí 2/3

Hej dětiii, on mi zase nikdo neřekl, že bych mohla zveřejnit článek. Musíte se připomenout, já na to prostě vždycky zapomenu! Každopádně, druhá část. (Btw., v pondělí jedu na týden pryč, ale mám pro vás předepsaný tři články, tak vždycky skočím něco zveřejnit.) Hlavička povídky zůstává stejná:

Název: Na vítr není spolehnutí
Autoři: Aki (a trochu Hif)
Fandom: Naruto
Postavy: Gaara, Sasuke, Kiba, Sakura, Ino, Shikamaru, Deidara, Itachi, Naruto a plechovka od Coly
Upozornění: AU, taky trochu OOC (ne moc, ale poupravily jsme postavy tak, aby se nám dobře psalo)

Na vítr není spolehnutí 1/3

Jako, děti, do tří dílů je to ještě jednorázovka, ne? Doufám, že jo :D Taaakže tu pro vás mám takovou malou jednorázovku. Okay, vlastně není malá. Pro jednou. (Má to nějakých 6 stran, to je dobré, ne?)
Napsaly jsme ji dohromady s Aki (Vlastně je to hlavně její práce - já to spíš jenom tak průběžně betovala, opravovala... víte jak) a je to ff, tak nevím, jestli bude zajímat i někoho, kdo nezná fandom, ale třeba jo, protože není potřeba k tomu nic vědět. Jenom jsme použily postavy, abychom se mohly plně věnovat příběhu jako takovému. Jinak Aki si právě založila nový blog, tak doufejme, že na něm brzy začne být aktivní a třeba ji v jejích začátcích podpoříte... Bylo by to milé.

Název: Na vítr není spolehnutí
Autoři: Aki (a trochu Hif)
Fandom: Naruto
Postavy: Gaara, Sasuke, Kiba, Sakura, Ino, Shikamaru, Deidara, Itachi, Naruto a plechovka od Coly
Upozornění: AU, taky trochu OOC (ne moc, ale poupravily jsme postavy tak, aby se nám dobře psalo)

Some things are just beautiful

Oh Ian, I feel so right now.

Víš, nikdy jsem nemluvila o tom, co pro mě znamenáš. Nikdy jsem nešeptala větru, jak moc tě miluju, ani jsem to neřvala z plných plic ze skály dolů do údolí. Vlastně si myslím, že s tím ani nic udělat nejde. Že s tím nejde udělat nic jiného, než to cítit.

Je snadné zapomenout na věci, které pro nás nejsou důležité, správně?

Když si představím, jak se usmíváš, je to vlastně docela jedno, nezáleží na ničem. Je to tak jednoduché a přece tomu nerozumím. Ale to nevadí, můžu tady prostě jenom sedět a usmívat se, usmívat se s tebou a usmívat se bez tebe s tvojí představou a s představou tebe, občas zahrát nebo zazpívat nějaký tón jako připomínku a vzpomínku. Nebo se třeba zvednout a prohrabat tvoje fotky, prohrabat se našima věcma, víš, je to tak zvláštní. Když tady jsi, je to tak automatické, tak samozřejmé, tak správné, že se nad tím ani nepozastavuju, a jakmile odejdeš, uvědomuji si to tak silně – a přesto ne nijak bolestivě. Tedy možná ano, možná tu nějaký ten tlak zůstane, ten, co mi připomíná, že jsem ještě pořád naživu a proč, ale ten mi v ničem neubližuje ani nebrání. Je to, jako by nikdo nikam neodešel, jako by se nic nezměnilo, a přesto se změní tolik. Změní se vzduch a změníš se ty a změním se já, protože tu nejsi, ale já tě stejně cítím, cítím tě kolem sebe a ve mně a ve všech věcech, které se nás týkají kterých jsme se dotkly, na které jsme se usmály, kterým jsme něco vtiskly – tedy i nás samotných. Nerozumím ničemu z toho, ne, nevím, jak to funguje, proč to tak je, jak je to vůbec možné, jak to, že to nezmizí, jakmile se zamračíš ty nebo já nebo nebe, ale je to tak, a vím, že je to správně, a věřím tomu. Věřím tomu okamžiku, věřím v něj a kvůli němu jsem ochotná obětovat všechno, protože je věčný. Nevím, jestli na něčem skutečně záleží, pokud nejsme tady, ale záleží na všem, pokud ano a pokud máš na tváři úsměv. Takže možná, že můžu prostě jenom říct, pojďme domů, honey, protože...

...ti věřím

a ty víš.