Abyss ještě neudělala nebo aspoň nezveřejnila ikonky a bannery k Třetí sezoně, tak budu zatím používat k Druhé. Stejně jsem to přečetla loni - a strašně mě štve, že jsem v tom tak pomalá. Myslím, že budu dělat jen ty knihy, co mi přišly zajímavé. Což jsou stejně skoro všechny. Sakra. Představa, že bych měla udělat ještě tak 15 dalších článků jenom KMM mě docela děsí, ale s tím nic neudělám.
Miluju vás.
A jen tak mimochodem, začala jsem s projektem 356 dní, tak jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží.
PS: Nějak se mi podařilo napsat konec Osmičky. Nechápu. Nevermind.
strašně moc vás miluju. A jsem totálně přecitlivělá, protože tu teď ležím v posteli, s Ai jsme dohrály totálně nyuu hru a hlavně poslouchám neuvěřitelně uklidňující hlas Eda Sheerana. A upřímně, jeho by měli pouštět všem agresorům jako terapii. Je mi z toho strašně smutno a strašně hezky.
A mám teď ohromnou chuť jen tak psát, pořád, vypsat úplně všechno, co se mi kdy stalo, zlýho, dobrýho, smutnýho a šťastnýho a vůbec, i to, co se děje teď, obyčejný situce, celej obyčejnej život, abych tady pak mohla naprosto klidně ležet, abych tu zbyla jenom já a ta píseň, protože teď není nic důležitějšího, a já nevím, jak to dělá, ale neštve mě to, a o to víc ho nechápu. A teď jenom musím přijít na něco, čím tímhle článek ještě naplním, když už jsem začala, ale nechce se mi. Nechce se mi přemýšlet, nepotřebuju to. Let me sleep alive.
A všechny vás miluju.
A přeju vám v tomhle roce jenom to nejlepší. Když už jsem se dostala k blogu, asi bych měla popřát. Aby se vám vyplnily všechny ty sny, klidně včetně oživlých dinosaurů a kopců vedoucích jenom dolů, yea, fantazie je úžasná věc. Spisovatelkám a pisálkům hodně správných slov, malířkám a kreslířům jemnou ruku, skladatelům a -lkám lahodný tóny a fotografům a -fkám skvělé záběry. Protože okamžiky jsou všechno. Atakdál. Sakra, strašně ráda bych zachytila tule atmosféru, ale nejde to. Možná je to jen skutečností, že je sakra půl sedmé ráno. Nebo tím, že mám prostě jen pohodlný polštář. Ale ta kombinace je
Pardon, děti, pardon *trochu se zamotá, slušně ji bolí hlava*
Fakt nemám ráda Vánoce. Mám nějakou velkou rodinu. Fakt neuvěřitelně miluju, jak se k nám najednou musí hlásit miliarda lidí, kteří přes rok ani nevědí, že existujeme. Naše domácnost ale samozřejmě dělá to samé, prostě super.
Takže včera babička u nás, dneska my u babičky (konečně pořádné jídlo! A sorry, Ang, na tebe už nic nezbylo) a navíc mě otec vytáhnul v sedm, když jsem jako konečně byla zas doma a mohla jít ke kompu, do hospody, ze které jsem se dostali konečně asi před půl hodinou. (Ale bylo to vtipné. Jenom by otcovi kámoši nemuseli mít tak neuvěřitelně slashistické sklony.) ("Pája chce jít na záchod, ale bojí se" - Táňa, Pájova manželka. "Já mu pomůžu! Na, Pájo, chytneme se za ruku a půjdeme spolu!" - nevím, jak se jmenoval, ale vypadal jak Suchánek. "Já chci taky! Co kdyby potřeboval podporu i z druhé strany!" - otec) (To je ještě slabé.) (Prostě super jako.) (A ano, ta hlava mě bolí z nich.) (A ty závorky přestávají být vtipné už jako.)
No nic, jsem fakt slušně mimo, děcka, takže tu máte konečně tu pitomou Osmičku a já zas mizím ^^
[Přeneseno, původně 24. prosince 2012] Zdravím, děcka!
(Ianužel žiju.) (Taky vám Ianužel připadá jako nějaké ruské jméno...?!)
Moment, jdu si pro čaj *vybrala si k dnešku super sadu těch nejdivnějších ^^*
Trochu mi to tu nevychází. Myslela jsem, že bude matka chtít jít večeřet o něco později (zvlášť po akci "hledá se strouhanka aneb jájsemtokupovalajájsemtosakrakupovala,kupovala,fakt!") a že vám sem tyhle fotky hodím tak v pět a pak Osmičku někdy teď, ale celé se mi to posunulo *povzdech* A mně se blbý dávat dva články hned za sebou. Takže buď ještě přijdu tak v deset, jedenáct, nebo třeba až zítra...? Zabijete mě? Hodně? No, uvidí se.
Jakpak jste si užili Vánoce, hm? ^^ Abych pravdu řekla, mně vánoční náladu přivanul až teď tuten indiánský čaj. (Slaví indiáni Vánoce?) (... a co s tím mají sakra společného vajíčka?)
Sedím tu u Janette doma, zahrabaná pod peřinou a s nyuu studenou ohřívací lahví navlečenou do kostýmu ovečky na břiše a zpívám, bo projíždím staré články a hledám všemožné písničky. Někdy je to... zajímavé. Více než zajímavé. Vůbec jsem si neuvědomila, jakým způsobem se z mého blogu stal deník. Možná, že tím nejobyčejněším, přesto... přesto.
Don't you remember?
... so
When will I see you again?
No, každopádně. Myslela jsem, že vám teď někdy hodím další Osmičku, ale pak bych nestihla napsat díl do Vánoc, takže sorry, bude někdy o svátcích. (Do kterých slušně nestíhám udělat všechno, co mám, ale... no, to je ostatně můj problém ^^)
Mám pro vás pár fotek, které jsem tentokrát neupravovala, jen podepsala. Jsou jako také... zbytkové, posbírané různě v kompu, tohle je jedna skupina z nich, co mají aspoň společné téma, přírodu.
A Janette tu do mě slušně jebe, bo to tu sepisuju už asi tři hodiny, takže tu to je, čao.
